Zpráva

Petr Svojtka a Ondřej Zajíc o plánech Městských divadel pražských na novou sezonu.

Sezona 2015/16 se chýlí ke konci, a tak jsme se sešli společně s ředitelem Městských divadel pražských Ondřejem Zajícem a uměleckým šéfem Petrem Svojtkou na tradiční popovídání o výhledech na sezonu příští. Co se chystá a proč? Co nového se odehraje v souboru? Jaká témata budou pro Městská divadla pražská důležitá? O tom všem se dočtete v následujícím rozhovoru.

Obvykle naši rozpravu začínáme tím, že se zeptám, zda má nová sezona nějaké motto či ústřední téma. Ani tentokrát asi nevymyslím nic originálnějšího.
Svojtka: Při přípravách této sezony, více než kterýkoli jiný rok, jsme věnovali čas debatám o současném stavu české společnosti, o současném stavu světa. Povídali jsme si o všem, co se v posledních měsících děje, jak se naše společnost polarizuje, kterak se tu vznáší hustý odér strachu, pod kterým se v naší kotlině dusíme ve vlastní šťávě jak pod velikou poklicí, povídali jsme si o všech možných dramatických pohybech, které ve společnosti cítíme. Přiznám, že nám z toho vůbec nebylo dobře. A protože jsme divadlo veřejné služby, je naší povinností nějakým způsobem na tento společenský vývoj v našem repertoáru reagovat, reflektovat jej. Vyšly nám z toho dva vyhraněné úhly pohledu, z nichž současné dění nazíráme. Jednak se k situaci můžeme vztáhnout tak, že upozorníme na nebezpečí, která takové trendy přinášejí, můžeme poukázat na určitá historická období, kdy se děly podobné věci, a v posledku ta situace vedla do velké temnoty. Nebo se na situaci můžeme dívat z opačného úhlu a poukázat na období, kdy ‒ jak praví jeden z podtitulů našich her ‒ slova jako pravda, láska a mír nebyly vulgárními výrazy, na doby, kdy tato slova lidi spojovala, byla spíše jednotícím než kontroverzním prvkem, tedy na dobu, kterou mnozí z dnes rozhádaných táborů považují za dobu rajskou. Takže to je základní rámování, které nás dovedlo k sedmi titulům, jež jsme naplánovali v příští sezoně na obě naše scény.
Zajíc: Je opravdu neuvěřitelné, co z některých lidí v naší zemi v poslední době vyhřezává. Trochu se na ně zlobím, protože nám berou práci. Jak tohle máme na jevišti překonávat? Skutečnost života vždycky trumfne tu jevištní, to je velká a známá pravda. Přesto se s tím nějak popasujeme. Naší největší chybou by bylo ke stavu světa mlčet. Na planetě je nebývalý neklid a jeho dozvuky dorazily i k nám, a že se po cestě přetransformovaly do tragikomické až groteskní podoby, je asi pro náš národ symptomatické... Přesto běhá mráz po zádech. Nikdo rozumný si asi nepřeje, aby byla současná rozjitřená situace zneužita a za chvíli nám tu vládli samí úchylní lidé. Snad se v divadlech ABC a Rokoko v příští sezoně podaří alespoň drobná reflexe aktuálního stavu naší konzumní společnosti.

Divadlo, vstupující už do jedenácté sezony, se stále proměňuje. Zpozorovala jsem, že v obsazení připravovaných inscenací se objevují nová jména a podíl Pavla Kheka, dosud uměleckého šéfa mladoboleslavského divadla, je na repertoáru zřetelnější... Můžete některé z připravovaných změn specifikovat?
Zajíc: Městská divadla pražská po deset sezon hledají a získávají svou tvář. Vstupují do povědomí diváků, vytváří svou historii. Žijí si svým životem, ale zároveň jsou tvarována vědomě v intenzivních vnitřních debatách. A právě při nich vznikla potřeba vyslat do organizmu Městských divadel pražských, do jejich souboru nový výrazný impuls. A tím by mělo být – kromě omlazování souboru ‒ angažování bývalého uměleckého šéfa Městského divadla v Mladé Boleslavi režiséra Pavla Kheka. Neměl by však být pouze angažovaným režisérem, ale tvůrcem, kterého zveme k tomu, aby naše divadlo dále spoluvytvářel. Pavel vlastně úplně novou akvizicí není. Zaujala mě už jeho práce na první pohostinské režii Želar v roce 2012 a získal si mě tím, jak dokázal strhnout soubor a zároveň naprosto pozitivně zapůsobit i do celého zázemí Divadla Rokoko. To vše se pak dále rozvíjelo i v dalších dvou pohostinských režiích. Myslím, že se ode mne a od Petra liší velikou expresivitou, je to člověk s nebývalou tvůrčí energií. Zároveň tento režisérský „puďák“ velice dobře ví, co dělá. Je schopen věci přesně analyzovat a pojmenovávat. Jeho výběr titulů je pro mě důkazem, že jsme vyladěni na podobné vidění světa. Snad si jen musí dávat více pozor na to, aby si nenabíral víc práce, než může zvládnout. Na tom bude muset ještě zapracovat.
Možná mnohem výraznější impuls je takzvané omlazování souboru. Intenzivně na něm pracujeme, jezdíme i po českých divadlech, takže to rozhodně neznamená, že přijdou pouze jeden dva mladí herci, ale měla by se jich v průběhu času objevit celá parta. Pouze nechceme nic udělat zbrkle. Reflektovat omlazení souboru bychom mohli v příštím rozhovoru ‒ tedy za rok.
Svojtka: Příští sezonu bereme jako výrazný „kick“, tedy nakopnutí, takový „kick Khek“. Co se týče souboru, je momentálně aktuální, že k nám od dubna nastoupil do angažmá Milan Kačmarčík, který u nás má na kontě už několik pohostinských titulů.

Můžeme se teď zaměřit na konkrétní tituly plánované na novou sezonu?
Svojtka: Začínáme v Divadle Rokoko současnou švýcarskou hrou Top Dogs. Po Kanclu to bude naše další „ekonomická groteska“. Je to hra postavená na paradoxu – Top Dogs, tedy vrcholní manažeři, ti, jejichž náplní práce bylo někoho stále vyhazovat, jsou nyní sami vyhozeni. Ocitají se v jakémsi tréninkovém, do jisté míry psychoterapeutickém zařízení, kde se mají dát dohromady, vyškolit se v nových manažerských dovednostech a – čekat na nové uplatnění. Jsme svědky tragikomického vhledu do tohoto světa, do jejich bizarních, často traumatických osudů, které se skrývají za usměvavou fazónou zdánlivě bezproblémových suverénů. Autor Urs Widmer vybízí inscenátory, aby hru adaptovali na své prostředí a na svou dobu. Čili to budou čeští Top Dogs 2016.
Zajíc: V příští sezoně je mým hlavním hrdinou herec. Konečně se po dvaceti letech režijní praxe budu moci ve dvou inscenacích zabývat tímto fascinujícím fenoménem. Člověk, který je nadaný hereckým talentem, na sebe bere roli prostředníka mezi námi a mýtem. Být v kontaktu s mýty je pro naši existenci klíčové. Mýty tvoří naše opravdové duševní kořeny. Člověk oddělený od hlubších a hlubokých kulturních vrstev naší civilizace je jako strom oddělený od svých kořenů – mrtvý. Právě proto vnímám roli herce v našem světě jako naprosto zásadní a velice fascinující. A takovým absolutně nečekaným hrdinou se stává ve hře August August, august klaun. Jeden ze zásadních hereckých archetypů. A proč je klaun v tomto podobenství o světě hrdinou? Herecké nadání je dar, který ve své ryzí podstatě není možné nijak deformovat nebo manipulovat, protože pokud takovému tlaku podlehne, ztrácí se. Každá epocha vytváří na své výjimečné umělce tlak proto, aby se podřídili určitým trendům a stali se hlásnou troubou té či oné ideologie. Může to být tlak viditelný nebo neviditelný, podle toho, jestli se nacházíme v období bídy, či dostatku. Zvláštní je, že je relativní, co je vlastně horší. Klaun v Kohoutově hře se pod takovým tlakem ocitá a text je tak oslavou nezávislé tvůrčí imaginace, která se sama stává důmyslným nástrojem obrany i proti těm nejsilnějším vnějším tlakům i proti té největší zvůli. Tahle laskavá, ale i trochu krutá hříčka je ideálním titulem do Divadla ABC a je s podivem, že zde za padesát let trvání ještě nikdy nebyla uvedena (je pravda, že kmenově patří do vinohradského divadla, kde zažila svou veleslavnou premiéru s Vlastimilem Brodským v hlavní roli). Má v sobě to, co mám na dobré hře rád. Je velice vstřícná vůči divákovi ‒ myslím, že by si mohla najít i svého diváka dětského ‒ ale zároveň nám trochu „vyvrkne mozek“.
Svojtka: Do roku 2017 vstoupíme Premiérou mládí. Tahle francouzská komedie byla původně napsána pro Annie Girardotovou a navazuje na naši tematickou linku vyrovnávání se se stářím a revoltou vůči stereotypům se stářím spojeným. Je to taková Thelma a Louisa pro 60+ a zároveň velká výzva pro dvě úžasné herečky – Jitku Smutnou a Danu Syslovou. K režii jsme přizvali tvůrkyni, která dosud s naším divadlem nespolupracovala – mladou dámu Janku Ryšánek Schmiedtovou, nynější šéfku Divadla Petra Bezruče v Ostravě.
Zajíc: Příležitost na jevišti ztělesňovat existence všech možných hrdinských i nehrdinských postav je na herecké profesi bezesporu to nejkrásnější. Schopnost a nadání převtělení v sobě však skrývá i hrůzný aspekt. Když svou bytost vydávám napospas k co nejdokonalejšímu vytváření iluzí jiných životů, mohu se začít ztrácet sám sobě. Hra Konkurz geniálního scenáristy a dramatika Jeana-Clauda Carrièra, který mj. spolupracoval s Buñuelem, Brookem nebo Formanem, je tak vrstevnatá, že si v ní každý najde to své. Mě osobně oslovila tím, jak hluboké porozumění projevil autor pro herecký osud. Iluze nebo skutečnost? A nemusím být ani hercem k tomu, abych se cítil bytostně ohrožen tím, jak snadno ve světě klamavých iluzí ztrácím sám sebe. V čekárně herecké agentury, která je hlavním prostorem, v němž se odehrává děj hry Konkurz, jsou to však opět tři herci, kteří ve zdánlivě banálních a groteskních situacích nesou na svých bedrech celou nesnesitelnou lehkost bytí, a v hrůze, že snad už dávno ztratili sami sebe, jako spásu hledají sebemenší záblesk autenticity. Konkurz je modelová groteska s prvky snovosti se silným existenciálním podtextem a je příležitostí pro opravdový herecký koncert.
Svojtka: Připomínám, že Carièrrovy hry jsou vždy metaforou, takže Konkurz můžeme chápat podle shakespearovského motta, že svět je vlastně velké divadlo a my všichni jsme herci.
Další z titulů je „ta hra“ od Williama Shakespeara (pozn. pověra praví, že v divadle by neměl zaznít název Macbeth, protože to přináší smůlu). Zajímá nás téma opojení mocí v našem miniaturním politickém rybníčku. Velmi se těšíme na interpretaci Pavla Kheka, který by chtěl inscenací postihnout, co moc může udělat s lidskou bytostí... Jak se hlavní hrdina stane obětí sebe sama. Nemělo by tedy jít o to stvořit na jevišti apriorní stvůru, ale ukázat, co mechanismy moci udělají s člověkem, který může být milý a sympatický, ale pak dobrovolně naskočí do nevratného procesu, kdy zahubí vše lidské v něm i v jeho okolí.
Zajíc: Když tu celou dobu mluvím o hrdinech, pak není možné zapomenout na jedno z největších jmen české kulturní historie. Je jím Karel Čapek. A právě k reálné bytosti, která ani v nejtěžších chvílích neopustila své mravní postoje a nezradila svůj národ, se v příští sezoně obracíme. Dalším projektem Pavla Kheka a Věry Maškové tentokrát v Divadle Rokoko bude hra s pracovním názvem Čapek. Velmi úzce souvisí s naším hledáním pevných hodnot a pozitivní energie, se kterou se můžeme obrátit k současným lidem, kteří jsou zmatení a kteří si kladou podobné otázky jako my. Myslím, že je velká odvaha tvůrčího tandemu vytvořit nový text o Karlu Čapkovi, který by měl experimentální scénickou formou představit jeho boj. Boj velké lidské bytosti, která na sklonku svého života musela čelit agresivním extremistickým postojům, rvala se s těžkou nemocí a přitom ani o milimetr neustoupila ze svých mravních postojů...
Svojtka: Určitě to nebude snaha o biografii Karla Čapka – inscenace se soustředí na poslední měsíce jeho života, bude reflektovat konec první republiky a druhou republiku, kdy to v naší kotlině bylo dosti dusivé, kdy nabývaly vrchu „temné síly“ češství. Současně bude vznikat náš autorský projekt s Jirkou Janků. My naopak chceme připomenout dobu, která vypadala velmi nadějně. Byl to převratný čas, kdy se ve světě i u nás dostávala ke slovu první poválečná generace, byla to doba, kterou dnes poměrně konsenzuálně vnímáme jako dobu vzmachu, hravosti, úžasného rozkvětu veškeré kultury – u nás jako dobu prvního tání. V projektu 60ˈs aneb Šedesátky půjde o konfrontaci s dnešní dobou. Chceme se prostřednictvím hudební komedie s písničkami 60. let podívat na éru, kdy se zdálo všechno možné, na dobu, kdy – jak už jsem uvedl v úvodu ‒ slova jako pravda a láska ještě nebyly vulgárními výrazy.

ptala se Jana Soprová