Zpráva

28. května se v La Fabrice (v sále Slévárna) pražským divákům opět představí taneční projekt režisérky Andrey Šestákové Volání z hlubin, který je večerem původní choreografie současného tance Jána Gonščáka - jeho účinkování ve třech tanečních filmech a sólovém tanečním představení. Premiéra proběhla 8.12.2014 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě a setkala se s velmi příznivým diváckým i kritickým ohlasem.

Volání z hlubin

Tři taneční umělecké filmy Potopený chrám, Brána a De profundis vznikly vzájemnou inspirací a spolutvorbou mezi Andreou Šestákovou a Jánem Gonščákem. Choreografie a tanec byly vytvořeny pro tři různé prostory, a stávají se tak "site-specific" uměním. Volání z hlubin, po latinsky De profundis, je úvodem 130. žalmu, ale i symbolickým naznačením, že představení bude voláním z hlubin duše autorů - pro diváka neverbálním zážitkem plným poezie, elegantní smyslnosti a symbolických odkazů na různé významy, téma a koncepty, za hudby například Jeana-Baptista Lullyho, Michela Lamberta, Johanna Sebastiana Bacha a světoznámého umělecky-filozofického seskupení Laibach / NSK - Neue Slowenische Kunst.

V 19. století bylo zvykem pro hosty soukromých večírků uspořádat malé představení, které se skrývalo za oponou. Diváci se usadili na svých židlích a v příhodný okamžik se rozevřela opona, za kterou aktéři zinscenovali do všech detailů některý ze slavných obrazů. V póze obrazu setrvali hodnou chvílí, pak se opona za potlesku obecenstva zase zavřela. V tomto způsobu zábavy bylo něco tajemného, snad touha dotknout se krásy nebo být na moment ztracen v hloubce zobrazované scenérie, nebo meditace při pohledu na daný obraz a jeho obsah, být uvnitř obrazu. Pocit úzkosti, vykořeněnosti a osamělosti avšak nebyl charakteristický pouze pro dekadentní umělce z přelomu 19. a 20. století - dnes se dá hovořit o druhé vlně Dekadence, jejíž témata jsou extáze, erotika a smrt. A to jsou témata i projektu Volání z hlubin, ve kterém choreograf a tanečník Ján Gonščák vytvoří odkazy na dva slavné obrazy 19. století. I když mohou být podány s humorem, vážnost a varovnost jejich odkazů zůstává neměnná. Spisovatel Gustav Meyrink napsal, že před tím, než se může člověk usmívat na svět, musí si nejprve vyplakat oči. Témata poukazují rovněž na těžké postavení umělce v materiální buržoazní společnosti, která často nevidí nadčasovou dimenzi jeho práce a její nesmírnou hodnotu, a na proces umělecké tvorby vyžadující absolutní oddanost, sebeobětování a velikou míru vášně. Nakonec je to i téma sociálního chladu, které je dominantní i v tvorbě významného umělce 20. století Josepha Beuyse, jehož nejznámější performance bude v představení znovu zinscenována.

Volání z hlubin je dílo, které ruší hranice času, příběhů a osudů postav, nebo uměleckých medií a iluzionisticky chce provokovat diváka k zamyšlení a zároveň ho varovat před mrtvým myšlením, šílenstvím a sociálním chladem.

Vstupenky (250/150 Kč) jsou v běžném předprodeji La Fabriky.