Zpráva

Premiérou scénické adaptace prózy Petry Hůlové Macocha, v režii Kamily Polívkové a koprodukci se Studiem Hrdinů, zakončuje HaDivadlo v červnu svou sebekritickou-sebereflexivní sezonu o hranicích mezi MY a ONI. Něco se muselo stát!

Příznačně datem 6. 6. uzavře HaDivadlo svůj sezonní dramaturgický cyklus, v jehož rámci nabídlo celkem 6 premiér z různých perspektiv a tematických odstínů reflektujících angažované otázky naší nad/národní současnosti. O střetech západního (středo)evropského mezidobí každodennosti vs. krizí s neklidem světa mimo naše hranice kontinentu, dominantní kultury či náboženských a politických idejí hovoří sugestivně i finální, „sebeprezentační-sebeinscenační-sebereflexivní-sebedestruktivní“ počin, přepis textu současné české spisovatelky Petry Hůlové (1979) Macocha. Do této symbolické propasti emocí, černých vzpomínek, sebe-hýřivých impulzů a jizev – či také alkoholické hrozby – se v režii Kamily Polívkové (stojící také za textovou adaptací) polovnoří pětice hereček ze souboru HaDivadla – Táňa Malíková, Lucie Andělová, Simona Peková, Kamila Valůšková a Marie Ludvíková. Stylizovaná/autenticitou vlastního ručení poháněná „pětihlavá saň“ na sebe přebírá – v duchu modernistických scénických tendencí – jednotnou figuru ženy-vypravěčky a namísto s monologickou formou prózy Hůlové se tu diváci-čtenáři členěné „textové plochy“ střetávají s necenzurovanou výpovědí doslova zm(n)ožených identit jednoho Já.

Autorka předlohy, jejíž adaptaci podpořil stipendiem Český literární fond, Petra Hůlová se v auto(ne)biografickém vyprávění o údělu moderní ženy v éře tzv. dvoukariérového manželství (jehož důsledkem může být obdobné vnitřní i vnější rozervání, násobené stále neplnohodnotně zreflektovanou zkušeností divokých 90. let v česko-slovenské porevoluční svobodě volby) obrací naze sama k sobě, avšak věrna vytříbenému jazykovému stylu dovede privátní text mj. maskovat jazykovou bohatostí. Text balancuje na hranici stylizačního banálna – (anti)hrdinka je ostatně spisovatelkou žánru červené knihovny – a nadsazeného, racionálního sebeuvědomělého módu. Ostatně ne vzdáleného stylu rakouské mistryně ironie a zapálenosti, nobelistky Elfriede Jelinek. Mísení ryze intimního (privátno) s obecně veřejným (politično), kritickým vůči stavu soudobé české, nejen kulturní společnosti především 90. let, přetváří výpověď v silnou a strhující narativní pouť do podvědomí, angažovanou v obou směrech – osobním i občanském. Pětice hereček, individualit s vlastním, rozličným osobním příběhem, ztvárňuje toto schizofrenní, rozpité setkání jako sebeprezentační souboj o moc, o pozornost, o prodejnost. Škoda jen, že je vždy nutné začít od sebe.

„Vzniká tu celé spektrum charakterů, respektive postav: autorka, matka, milenka, manželka a především žena-monstrum. Jde nám o zobrazení mentálních procesů odehrávajících se v hlavě jedné bytosti, která se cílevědomě propadá do propasti jenom proto, aby se nestala ,obětí‘ a poslušnou ,plnitelkou‘ tradičních (ženských) rolí,“ popisuje tematické zacílení Kamila Polívková.

Vnitřní koláž motivů a historek je tak nezbavena závažnosti a upřímné touhy poprat se s komplikovanou zkušeností právě pomocí nesebestředného gesta intimitu sdílet. Divadelní situace se takto stává přímým nástrojem jednání, terapie, apelu (v tradici humanistického zdůvěrnění sebe sama Druhému).

Polívková k této rovině společné aktivizace doplňuje: „Petra Hůlová i David Zábranský (autor monologu Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, uvedeného v dubnu také na scéně HaDivadla) jsou nejen vynikající autoři, ale angažují se ve veřejném životě. Nebojí se jít proti proudu a připomínají existenci jiných světů – jsou takovými ,průvodci nebezpečným územím‘. Pro mě osobně je přesně toto smyslem divadla – zkoumat, angažovat se, sdílet a především komunikovat.“

Výsledná podoba jevištního spolusetkání-sebeodhalení vnitřních běsů a vykřičníků míří na scéně k formě syntézy, propojující narativní akt vyprávění s performerskou organizací úkonů a manipulací (herečky ovládají většinu scénických efektů přímo ze scény) a plánem živé projekce (v rámci metody tzv. Live Cinema). Scénografické řešení a projekční plán Antonína Šilara, českého specialisty live-žánru (pravidelně spolupracuje mj. s kolektivem Petry Tejnorové), vytváří k osobní zpovědi mluvčí(ch) funkcionalistické zrcadlo jiné perspektivy, jiného náhledu. Zdánlivě bulvarizující a sebemrskačský tón detabuizovaných střípků příběhu o zmařeném manželství, prohraném mateřství i kariérním sebezaprodání v kulisách konzumeristického-individualistického přechodu je takto živě filtrován zcizujícím technologickým efektem, vytvářejícím obsahu uvozující rámec manipulativní, medializované (sou)hry.

A na kuráž 42. sezony!
Macocha, která v HaDivadle vzniká v přímě koprodukci se Studiem Hrdinů – v pražské premiéře se představí 9. 9. – završuje nové sezonní setkání dramaturgických a tvůrčích plánů obou scén. Motivy kontrastu (MY a ONI) i energie po sebereflexi (viz také inscenace Studia Hrdinů podle textu Petry Hůlové – Buňka číslo – a Wolframa Lotze – Pár vzkazů veškerenstvu – v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka) byly při proběhlé spolupráci vnímány jako ryze vybízivé a vedoucí k funkčnímu nadžánrovému směřování. Pravidelné uvádění koprodukční Macochy v repertoáru obou scén bude patřit v příští sezoně k repertoárové jistotě, v plánu je ovšem také hostování nových premiér obou divadel v Brně či Praze.

HaDivadlo aktuálně zhodnotí a v doplněné kolekci odehraje dramaturgickou kolekci My a oni v rámci Přehlídky Sezona mezi 9. až 13. červnem. A to v těchto datech – na druhou reprízu Macochy 9. 6. naváže také pokračováním kurátorované night party Soft #2 (start ve 23.00), o sobotní noci 10. 6. bude patřit podzemí HaDivadla speciálnímu uvedení Náměsíčníků (imitace a tušení) Ivana Buraje dle Hermanna Brocha od 22.00. 11. 6. je na programu Směšná temnota (autor Wolfram Lotz, režie Filip Nuckolls) a 13. 6. Síla zvyku (autor Thomas Bernhard, režie Jan Horák a Michal Pěchouček). Do konce programu bude možné také stihnout v derniéře (14. 6.) loňskou, divácky úspěšnou „tragikomedii pro studiová divadla“ z pera ironika S.d.Ch. Dokonalost (v režii Barbary Herz) i oceňovaného Strýčka Váňu, jenž bude po závěrečném domácím uvedení 15. 6. k vidění – společně s další, sebereflexivní adaptací Havlovy Vernisáže – také 24. 6. v programu Mezinárodního festivalu Divadla evropských regionů v Hradci Králové.

Poslání sdílet společně VŠICHNI naševaše sebeozdravné pochyby i otazníky, napříč hranicím domácí scény, města, směru či umělým škatulkám tradice vs. revize, se při uzavření kruhu „sebereflexe sebereflexe“ zrcadlí v rozmanitých konturách! Stačí jen před věčným návratem k budoucnosti příští 43. sezony v apelu neustat a všem znejasnělým, tekutým ne/jistotám dneška nepodlehnout. Kolik vás bylo?!

Kamila Polívková (1975)
Brněnská rodačka, odchovaná Divadlem na provázku, otcem Boleslavem a bohémským podzemím místní tvůrčí scény 80. a 90. let. Vystudovala scénografii na JAMU a brzy se začlenila do kolektivu Divadla v 7 a půl pod vedením Matěje T. Růžičky. V roce 2004, po spolupráci na projektu ND Bouda (inscenaci Müllerova textu Hamlet-stroj), se prosadila v Divadle Komedie, kde společně s Dušanem D. Pařízkem spoluurčovala minimalistický inscenační styl a byla autorkou grafické tváře i fotografkou souboru. Režírovala monology Hrdinové jako my, SAM a Horváthovo drama Víra, láska, naděje. Po zániku Komedie založila spolu s Janem Horákem a Michalem Pěchoučkem Studio Hrdinů, kde zaujaly její inscenace Den Opričníka, Mileniny recepty, Skugga Baldur nebo Zábranského Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Je výtvarnicí kostýmů u řady Pařízkových německojazyčných inscenací – na scénách jako Theater Bremen, Schauspielhaus Zürich, Deutsches Theater v Berlíně či ve vídeňském Burgtheateru i Volkstheateru.

zdroj zprávy: Anna Stránská