Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Činoherní klub
> Tanec bláznů

Mumraj / Tanec bláznů opět na prknech Činoherního klubu
[15.4.2017]
Tanec bláznů po šestadvaceti letech znovu na jevišti Činoherního klubu (premiéra prvního provedení, rovněž v režii Ladislava Smočka, tehdy ještě s poruštěným jménem autora Lev Birinskij a pod názvem Mumraj, se konala 26. a 27. září 1991). V nové inscenaci se ve stejných rolích představí i čtveřice herců, která v dávné inscenaci účinkovala: Petr Nárožný (Gubernátor), Ondřej Vetchý (Kolja), Jaromír Dulava (Kozakov) a Vladimír Kratina (Lenskij).

O autorovi víme dnes o něm a faktech s ním spojených mnohem víc, než jsme věděli v roce 1991. Stále si na něm ceníme jeho brilantní komediálnost. Zároveň si více a tíživěji uvědomujeme drtivě iracionální psychiku nemalé části lidstva s nímž sdílíme moderní současnost. Leo Birinski ji i revoluční paradoxy s ní spojené postihl roku 1912 takřka bezezbytku. Jeho hra jako by byla dokumentem budoucnosti.

Ladislav Smoček o Tanci bláznů:

Když jsme v roce 1991 uvedli v Činoherním klubu Mumraj, nevěděli jsme, že hru nenapsal Lev Birinskij, ale Leo Birinski - a nevěděli jsme, že ji nenapsal rusky, jak se uvádělo, ale německy. A nenazval ji Mumraj, nýbrž „Narrentanz“, tedy „Tanec bláznů“. Je nutno zdůraznit, že čtyřiadvacetiletý autor Birinski tzv. první ruskou revoluci 1905-07 zažil. Narodil se v tehdejším Rusku a jeho prožitek revoluce je tedy autentický, i když později žil ve Vídni a nakonec v Americe. Jak sdělují prameny, čeští divadelníci název i jméno autora upravili a zamlčeli, že hra byla napsána německy. Naopak v údajích sdělili, že byla napsána rusky, zřejmě ze sympatií k Rusku, zemi budoucnosti, jak věřili, a ochránkyni všech Slovanů. Zatímco němčinu pociťovali ještě v roce 1910 jako jazyk češtinu potlačující.

Některé varující jevy ve hře, která ironicky vystihuje jistou iracionální mentalitu, zejména revolucionářů, jakož i materiální neetičnost velké části společnosti, naše tehdejší kulturní veřejnost příliš nevnímala a na Birinského hře oceňovala především její komediálnost. Navíc, ruský mocenský vliv se nás nikdy v dějinách vůbec nedotkl, prakticky až do roku 1938 ne.

Na hře je přitom obdivuhodný především pronikavý postřeh autora, který už v roce 1910 si byl jasně a jasnozřivě vědom, že v ruské revoluci prakticky šlo o myšlenkový paskvil, zmatek myslí, nejasnost, hlubokou myšlenkovou plytkost revolucionářů. O to silnější ale byly jejich emoce, prožívání revolučních idejí, prožívání vize spravedlivé budoucnosti. Idejí ničím nepodložených, naprosto nesmyslných, nepřirozených, psychologicky negramotných a, jak historie později prokázala, doopravdy svobodně neproveditelných. Neproveditelných dokonce ani pod namířenými bodáky a uprostřed téměř dokonalého systému vražedného strachu.

Leo Birinski ve své hře, kterou napsal na počátku minulého století, s nadhledem humoru viděl na celý ten psychologicky nepřirozený nesmysl, zabedněnost polovzdělaných lidí. Hra odráží spektrum tamější lidské psychiky, křečovitou touhu po nápravě všeho zla. To zplodilo na jedné straně ještě silnější iracionalitu a na straně druhé ten nejcyničtější pragmatismus materiální chamtivosti. Tehdy revoluce zahynula na úbytě. Další, ta říjnová, stvořila gigantickou imperiální sílu, ale ne novou šťastnou společnost, ani nového člověka. To prostě tak zvaně nedopadlo, asi zákonitě, ani tentokrát. Ale to neznamená, že lidé zmoudřeli a že se trvale poučili. Je velká otázka, zda Tanec bláznů skončil. Mám obavy.
leden 2017

dramaturg Vladimír Procházka (Z programu k prvnímu provedení hry v Činoherním klubu pod názvem Mumraj; premiéra 26. a 27. září 1991.)
Z dnešního pohledu se zdá až neuvěřitelné, jak člověk, který ani zdaleka nezažil to, co my, s naprostou jasnozřivostí, s pozoruhodnou bystrostí postihl takřka všechny paradoxy takřka všech revolucí. Důkladné proplétání zájmů osobních se zájmy ideálními, zoufalství nezralosti, jež rozhoduje nejen o životech vlastních, ale o jakýchkoli životech ve jménu čehosi naprosto neosobního a nekonkrétního, co Birinski ve své první práci pro divadlo nazval molochem a čemu lze volně a podle potřeby říkat třeba lid, národ, strana, vznešený cíl… Snaha pomoci lidstvu bez ohledu na člověka, krátkozraké vytyčování nekonečně vzdálených, zcela nereálných cílů. Dobrá komedie a zároveň varující věštba vyplouvá proto ze zapomnění divadelní historie naprosto právem. Znovu připomínám, že Mumraj byl napsán roku 1912.

zdroj zprávy: Alice Bláhová



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.