Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Národní divadlo Brno
> Roky a kroky

Proměny času, potřetí...
[5.11.2018]
Na scénu brněnského divadla Reduta se po divácky oblíbených projektech Černá labuťKmeny opětovně vrací autor a režisér Braňo Holiček, aby zde završil volnou inscenační trilogii věnovanou lidské společnosti v proměnách času.

Braňo Holiček se zabývá především autorskou tvorbou, při zkoušení často využívá kolektivní improvizaci. Ve většině případů je zároveň autorem (resp. spoluautorem) divadelních textů. Jde bezpochyby o jednoho z nejinvenčnějších mladých umělců, jeho tvorba je zajímavá nejen způsobem, jak pracuje, ale i neotřelými tématy, která si pro své projekty vybírá. Díla, jež tvoří, ale nejsou jen univerzálním obrazem dnešního komplikovaného a složitého světa, spíše upřímnou snahou o rozklíčování příčin a důsledků odcizené současnosti.

Tentokrát se ovšem nevěnuje pouze žhavé současnosti, ale ponoří se i do minulosti. Do inspirativních a nadějných šedesátek. Do osmdesátek – neonové říše divů, účesů, které držely i v prudkém větru, spousty disco muziky a decibelů lásky. Do divokých a lehce nevkusných devadesátek… Základním inspiračním zdrojem se stala odvrácená strana českého show bizáru, i jeho přátelské vazby s polosvětem zločinu i byznysu, a zástup domácích imagemakerů kulturního pekla. A zejména anketa Zlatý – či později Český – slavík!

V době, kdy v Československu fungovala volba jedné strany a jednoho televizního programu, mohli lidé najednou volit mezi desítkami zpěváků. Mohli k něčemu dokonce svobodně vyjádřit svůj názor a nikdo je nevyslýchal, když na lístek napsali jméno, byť bylo jakkoliv divné. Jistě, dávno pryč jsou časy, kdy před redakcí Mladého světa stávaly pytle nacpané hlasovacími lístky. Dnes můžeme hlasovat klidně kdekoliv. Z kapsy vytáhneme mobil a naťukáme třeba, třeba… GOTT! A pak odešleme. Tedy – až do loňska. Letos se populární anketa totiž zcela odmlčí. Řekněte sami – není to škoda?!

Chemie je v rámci kolektivu důležitá

Braňo, potřetí režírujete v Redutě, opět jen s nepatrně obměněným autorským a hereckým týmem…
„Asi se mnohem lépe hledá nějaká společná výpověď nebo společné téma u lidí stejné generace. Mají za sebou podobné penzum zkušeností, liší se pouze názory. Jednodušeji se mi s nimi i komunikuje. Ale starším hercům se nevyhýbám. Chemie je v rámci kolektivu důležitá, někdy vyberu pět „mladých“ a jednoho „starého“ a vše funguje moc dobře, jindy poměr převrátím. Stejně se vždycky najde při zkoušení někdo, kdo mi hned na začátku řekne „něco takového jsem už zkoušel“ nebo „tohle už jsme dělali kdysi“. A já nikdy nevím úplně přesně, zda mi tím dává najevo, že o moji metodu nemá zájem, nebo naopak sděluje, že je rád, že ví, do čeho jde… Rozhodně ovšem chci, aby každá inscenace, kterou zkouším, byla objevná nejen pro herce a pro diváky, ale zejména pro mne. Zatím se mi to snad daří.“
/Braňo Holiček/

Některé věci zkrátka nejsou jedno… /slovo dramaturgyně Ilony Smejkalové/

Upřímně přiznávám, že ze všech inscenací, které jsme s týmem herců NdB společně připravili, jsme se nad Roky a kroky nejvíce natrápili. Na rozdíl od předešlých projektů jsme si totiž těžko hledali čistě osobní vymezení a vztah k tématu, jež samo svým názvem evokuje určitou mělkost i bezbřehou šíři. Zákonitě nás posléze napadlo, zda to nakonec není vlastně protimluv hledat (respektive požadovat!) kvalitu v popu. Sám režisér Braňo Holiček přiznal, že „… je to paradox, ale zároveň i výzva. V něčem, co je plytké, se hloubka hledá těžko, nicméně, něco na tom přece musí být, když dění v popkultuře a showbyznysu má prokazatelný dopad na společenský (dokonce i politický) život v naší malé zemičce.“

I pro něj šlo o velmi osobní otázku. Pohybuje se totiž souběžně v nezávislé i komerční sféře, nebojoval tedy i s vlastními pochybnostmi? „Sám za sebe mám jasno. Snažím se obě pole působnosti obhospodařovat co nejpoctivěji. Pak si myslím, že je trochu jedno, co vypěstujete. Ideální je produkt, který v sobě nemá žádnou chemii, jež by byla člověku (či jeho svědomí) škodlivá. Na popularitě si moc nezakládám. Ta přichází a odchází. Vlastně pro mě ani není moc důležitá.“

Na jedné zkoušce jsme si i my ostatní položili otázku, jaká je osobní cena každého z nás. Za kolik bychom byli ochotni moderovat mítink politikovi, jehož si nevážíme, vystoupit na tendenčním politickém koncertu nebo trapném předvolebním turné. Podotýkám, že jsme se bavili o modelové situaci, kdy by nabídka byla podmíněna pouze finanční lákavostí, eliminovali jsme situace, že bychom byli k podobnému kroku donuceni existenční nouzí, nebo jen obyčejným strachem. Jen několik lidí z týmu bylo skálopevně přesvědčeno, že neexistuje žádná částka, která by byla natolik vzrušující, aby je k podobnému kroku donutila. Ale skutečně by tváří v tvář milionovým nabídkám odolali?

Scénář jsme nakonec sestavili z reálných projevů zpěváků a zpěvaček – tak, jak je přednesli v rámci děkovných projevů na Slavíku, doplnili jsme je i o pár vystoupení z jiných televizních pořadů. Jejich promluvy jsme záměrně neupravovali, pouze je výrazně zestručnili a seškrtali.

Možná i pro mě jde veskrze o osobní téma. Zažila jsem jako dítě i pubescentka dobu Charty a Několika vět, ale i Politických písní, Zlatých lyr i Zlatých slavíků. Dokážu tedy pochopit leccos. Je mi z duše protivné pranýřování kohokoliv, kdo za totality tvořil a byl úspěšný. Za každým takovým člověkem se snažím hledat zejména osobní příběh a nevnímám jeho osud černobíle. Ale zároveň bytostně věřím, že v roce 2018, po několikerých (pravda, velmi podivných) volbách platí stále jedno pravidlo – umělec by nikdy neměl podpořit politika z finančních důvodů a čirého pragmatismu. A naopak politik by nikdy neměl vyznamenávat a oceňovat konkrétní umělce podle toho, jak velkou míru devótnosti vůči němu projeví.

Naše inscenace chce diváka mimo jiné lehce znejistět, donutit ho přemýšlet nad otázkou, zda je Slavík opravdu jen měřítkem popularity či neškodnou zábavou pro masy. A zda by ho vůbec fakt, že určitý umělec dostane státní vyznamenání, měl znepokojovat. Je to tedy jedno, nebo ne? Pokud vnímáme konkrétní interprety a jejich hudbu jen jako takové „milé neškodné retro“, nerelativizujeme tak trochu i jejich (občas diskutabilní) činy? A měli bychom se nad něčím takovým vůbec trápit?

Braňo Holiček je přesvědčen, že ano. „Každé zkoušení je na začátku velká neznámá a za dva měsíce se toho člověk dozví spoustu o tématu i o sobě. Obecně mám tento druh zkoušení rád, pokud do něj vstupuji s nějakým názorem a nakonec z něj vystupuji s tím, že se názor někam posunul. V tomhle případě je to velmi jednoduché. Člověk má někdy pocit, že věci, které se dějí v mediálním či kulturním prostředí, jsou často bizarní natolik, že by je mohl považovat i za odchylku od normálu tak výraznou, že nezasluhují pozornosti a že je to vlastně jedno. Nakonec vám dojde, že tyhle výrazné bizarnosti formují svět, v němž žijete, mnohem víc, než byste si mohli představit. Nejzásadnějším zjištěním pro nás všechny nakonec je, že některé věci zkrátka ‚nejsou jedno‘ a měly by být přítomny vždy a všude. Jednou z takových věcí je třeba morálka.“

zdroj zprávy: Vítězslav Charvát



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.