Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Národní divadlo
> Vítejte v Thébách

Současná hra na současné téma, ale s antickými figurami
[24.5.2018]
Činohra Národního divadla v režii Daniela Špinara připravila inscenaci britské politické hry o zdevastovaných Thébách, které se pokouší pozvednout na nohy prezidentka Eurydika. Ženu v čele státu přichází „poučit“ athénský vládce Théseus. V jednom textu se potkává dnešní Evropa a antické Řecko. Ironický přístup k minulosti i současnosti se týká nás všech: všichni přece věříme, že politická změna je možná. Když nám ale Teiresiás připomíná, že se i Athény stanou obětí vlastní chamtivosti, cítíme stále sílu osudu. Nebo ne?

Dramatička, herečka a režisérka Moira Buffiniová se narodila 29. května 1965 irským rodičům v anglickém hrabství Cheshire. Na londýnské Goldsmiths College studovala v letech 1983–1986 anglický jazyk a dramatické umění, posléze docházela na herectví na Welsh College of Music and Drama. Nějaký čas se herectvím skutečně živila, autorský průlom jí přinesl až rok 1992, kdy se svou spoluautorkou Annou Reynoldsovou obdržela ocenění festivalu Fringe za hru Jordan (v tuzemsku ji před šestnácti lety uvedlo Divadlo Petra Bezruče).

V devadesátých letech minulého století se Buffiniová etablovala jako velký talent současného divadla, úspěch její prvotiny potvrdily i další oceňované hry: Gabriel (1997), Král je panna (1999), Loveplay (2001), Večeře (2002), Zemřít pro to (2007) či Upíří příběh (2008). Obliba jejích her je dána jejich nápaditostí: kupříkladu Král je panna (v české premiéře uvedena v roce 2010 v Klicperově divadle v Hradci Králové) je příběh z devátého století, doby vikingských nájezdů a hysterie z nadcházejícího konce tisíciletí. Svérázná road movie byla neotřelým příspěvkem k britským diskusím o genderu. Buffiniová ovšem umí i tradičnější party: prozatím její předposlední hra Bez kabelky ani ránu (2014) pojednává o vztahu Margaret Thatcherové a královny Alžběty II. Nejnověji autorka děl s bohatou fantazií představila muzikál Wonder.land (2015), na němž spolupracovala s někdejším lídrem skupiny Blur Damonem Albarnem.

Je rovněž televizní a filmová scenáristka, nejraději však píše velké a vynalézavé hry plné metafor, než že by se věnovala lacinému naturalismu. Ona sama své psaní vystihla takto: „Pokaždé, když se snažím psát o něčem opravdu vážném, připadá mi to najednou směšné. Ale po 11. září jsem cítila, že potřebuji psát zejména o našem vykloubeném světě.“ Toto navázání vážného na směšné je příkladně vidět na tom, jak Buffiniová přistoupila k adaptaci románů Lewise Carolla o Alence v kraji divů a za zrcadlem pro muzikál Wonder.Land, který je přiznaně edukativní. Autorka sice ironicky sděluje, že „králičí dírou, kde děti dneska mizí, je internet“, zároveň ovšem usiluje najít způsob, jak problém překonat: „Divadlo je tvárnější než cokoli jiného. Můžete být uvnitř něčí hlavy a zároveň venku. Můžete být dokonce současně v několika různých skutečnostech.“

OSUD NEEXISTUJE, JEN TOUHA JEJ ZMĚNIT
/slovo dramaturgyně Ilony Smejkalové/


Buffiniová prostřednictvím známých postav vynalézavě a ironicky proplétá antickou minulost i současnost. Byť se hra odehrává v jednadvacátém století, zpřítomňuje antické mýty. Vítejte v Thébách je hra tří zřetelných linií: antické – politické – vztahové. Ta první propojuje všeobecně známá rodinná dramata Eurydiky, Antigony, Ismény, Haimóna, zpřítomňuje vztahové veletoče Thésea a Faidry či znovu připomíná osudovost prokletí těchto postav. Nejde o doslovné citace, spíš přiznané inspirace – autorka osudy pozměňuje, prohazuje, vybírá si z nich, co se jí hodí do rozehraného příběhu.

Politická linie Théb nabízí paralelu s fungováním dnešních velmocí. Klade nám, obyvatelům blahobytné západní Evropy, nepříjemné a nekomfortní otázky: Mají vyspělé mocnosti být světovým policajtem? Ostatně nezapříčinili Američané svým vpádem do Iráku nebo Sověti intervencí v Afghánistánu dnešní krize a muslimský exodus? Nejsme za vzniklou geopolitickou situaci spoluzodpovědní? Skutečně je potřeba implementovat demokracii do míst, kde nemá svou domovinu? A čím vlastně se vyspělost demokracie měří? Ona politická rovina zároveň ukazuje, jak jednoduché je postavit někoho na piedestal jen proto, že byl společností ostrakizován a trpěl. Máme tendenci věřit, že takový člověk je morálně čistší, dokonalejší, že dokonce může být předurčen k politické kariéře. Jenže neprobouzí dlouhodobé utrpení v lidech spíš touhu po pomstě? Není bláhové předpokládat, že nás bolest a ztráty dělají lepšími? Vždyť na místo Eurydiky, ženy trávící desetiletí v domácím vězení, si můžeme dosadit konkrétní předobrazy z moderních politických dějin i současnosti.

Možná nejzajímavější a nejpřitažlivější linie Théb však je ta vztahová, řekněme nejvíce „ženská“. V soudobé maskulinní společnosti si málokdo klade otázky po nárocích na ženy v řídicích funkcích, po jejich osudech. Buffiniová (i naše inscenace) se naopak ptá, s čím musí bojovat žena, když se rozhodne vládnout. Skutečně je třeba rezignovat na přirozené city i na osobní život? Jak žárlivost ovlivňuje ženské společenství? A nemůže vést ekonomická či politická závislost k sexuálnímu vydírání?

Premiéra hry Vítejte v Thébách se uskutečnila 15. června 2010 v Royal National Theatre. Kritici oceňovali způsob, jakým autorka popisovala nevyřešený rozpor mezi svobodnou vůlí a osudem. Přestože inscenace režiséra Davida Harewooda byla inspirována situací v Libérii a osudem prezidentky Ellen Johnsonové-Sirleafové, zkoumala rovněž dilema antické hrdinky Eurydiky, jež se sice snaží najít pravdu i usmíření pro svou zemi, jež je však přesto neustále ovládána euforií z pomsty. Naštěstí Eurydika touží po respektu, porozumění i pochopení. A tragická determinace je protipólem její neochvějné víry, že cokoli můžeme kdykoli a jakkoli změnit v cokoli jiného. – V politice. V životě. V nás samých.

VAŘÍME SIRUP NADUTOSTI, EGOCENTRISMU A POVRCHNOSTI, KTERÝ ZAPATLAL POLITIKU OD VÝCHODU NA ZÁPAD
(řekli o inscenaci)


Režisér Daniel Špinar:
Co vás nejvíce zaujalo na textu Moiry Buffiniové? /
„Ačkoli mě politické hry moc netáhnou, tahle pro mě byla zjevením. Je unikátní jak formou, tak obsahem. Nedá se přesně určit její žánr, odehrává se během dvou dní a osciluje mezi britskou sarkastickou komedií, antickým dramatem a brechtovským apelem. Zamýšlí se hlavně nad smyslem a fungováním demokracie obecně a notoricky známé antické postavy jsou zde představeny nesmírně svižně a moderně. Nejbližší je mi asi osobní rovina obou panovníků. Hodně křičí, ale ve skutečnosti jsou zranitelní, lidští, trochu vystrašení a… sami.“

Představitelka Eurydiky Jana Stryková:
S čím vším podle vás musí bojovat žena-politička? /
„Vzpomínám si, že když jsem jako malá začala před rodiči příliš chytračit, otec mě napomínal, že takhle mě jako holku nebude mít nikdo rád. A když jsem se pídila po důvodu, bylo mi řečeno, že ženy musejí být hlavně „slépky“. (smích) Šlo o tátův nejapný humor, ve kterém ovšem byl i velký kus ironické pravdy. Žena má být přece krásná, pečující, něžná, křehká a hlavně poslušná! Žena-politička je v podstatě protimluv.“

Takže rozumíte komplikovaným rodinným dilematům, která Eurydika hned první den ve funkci musí řešit? / „Rozumím. A jak! Malá či větší dilemata přece člověk řeší neustále. Nejvíc si je uvědomuji při výchově svého syna. A přiznám se, občas mi můj čtyřletý chlapeček nastavuje slušné zrcadlo.“

Představitel Thésea David Matásek:
Čím je vám Buffiniové hra blízká? /
„Mě na Thébách baví ta hra s nadřazeností bílého muže, s koloniální přezíravostí, která se nám zatraceně vymstí. My Češi sice žádnou koloniální zkušenost nemáme, je to ale v nás Evropanech tak nějak automaticky. My jsme přece šili ty boty, které si pak vykračovaly Afrikou… Myslím, že lidé by si měli uvědomovat neustále, kdo jsou, odkud přišli a komu za to vděčí. Hrozně dlouho jsem věřil na Blanické rytíře, na jejich inkarnaci ve velikých Češích. Hokejistech, horolezcích, pěvkyních a vědcích. Ale stojí dneska Češi ještě o nějaké rytíře? Zaslouží si hrdiny po všech těch zpackaných poctách a podivných debatách o Mašínech, Toufarovi, Horákové, pilotech…?“

Inspiroval jste se pro postavu Thésea nějakým konkrétním předobrazem? A umíte si vy sám představit, že byste se věnoval politické kariéře? / „Tentokrát neinspiroval. S Danem Špinarem jsme spíš pracovali na takovém výtahu z nešvarů současných politiků. Vaříme sirup nadutosti, egocentrismu a povrchnosti, který zapatlal politiku od Východu na Západ a bez ohledu na stranickou příslušnost. To je to, co lidi na politicích štve a zmateně hledají nové mesiáše. A co já v politice? Klidně. Na malém městě, pro lidi, které znám. To má smysl.“

Představitel Tydea Radúz Mácha:
Ztvárňujete většinou kladné a sympatické postavy, role opozičního vůdce Prince Tydea je ale ve vaší kariéře nejšílenější a nejvíce vykloubenou. Co bylo pro vás při zkoušení nejtěžší? /
„Vždy se v chování svých postav snažím hledat nějakou podobnou zkušenost či malý detail z osobního života, který by mi při vytváření role mohl jakkoliv pomoci. Je ale pravda, že u Tydea jsem nic takového – na(ne)štěstí – neobjevil. Možná právě proto pro mě bylo toto zkoušení doposud fyzicky i psychicky nejnáročnější. Princ Tydeus tak, jak se ho snažíme vyložit, prostě žije nezřízený život na zcela opačném konci světa než Radúz Mácha, ve svém bizarním oděvu burcuje davy a nezná hranic. Ti dva se nikdy v životě nemohou reálně potkat – a to je přece pro herce obrovská výzva.“

Co jiná výzva? Nelákal by vás i reálný vstup do politiky? / „V žádném případě. Politická kariéra mě opravdu nikdy nelákala. Myslím, že herec (a mám na mysli spíše významné a zkušenější starší kolegy) má hrát. Nebo sedět raději v kavárně a nepomáhat svou tváří populistům ke zvolení, jak tomu mnohdy bývá…“

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.