Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Švandovo divadlo

Vladimírova děvka ve Švandově divadle
[11.5.2013]
Švandovo divadlo na Smíchově zkouší novou českou hru Vladimirova děvka. Premiéra inscenace textu Jana Kratochvíla je plánována na první červnový den 2013 v režii uměleckého šéfa smíchovské scény Doda Gombára. V hlavních rolích se ve Švandově divadle opět pohostinsky představí Michal Dlouhý a David Punčochář.

Sezonu nesoucí podtitul Druhé housle započalo Švandovo divadlo na Smíchově (ŠD) inscenací Eskalátor, která mj. byla o souhře hereckého souboru ŠD. Na konci aktuální divadelní sezóny se umělecký šéf smíchovské scény, režisér Dodo Gombár, rozhodl opět využít většiny hereckého souboru, ovšem nyní postavil herce před složitější úkol – poprat se se současným textem, který se poprvé dočkává svého jevištního uvedení. V podobě scénického čtení představili inscenátoři Vladimirovu děvku publiku již na podzim 2012, v rámci Noci českých a slovenských autorů (akci pořádá Nadační fond Cen Alfréda Radoka ve spolupráci s agenturou Aura-Pont).


O autorovi
Jan Kratochvíl se svým rodičům (lékařce a profesorovi Vysoké školy chemicko-technologické) narodil 6. 7. 1983 v Praze. Má o rok mladší sestru, která pracuje jako vědecká pracovnice na 1. lékařské fakultě UK. V současnosti žije v české metropoli se svou partnerkou a pětiměsíčním synkem.
„Na střední škole jsem se pokusil i o první divadelní text. Měl pět stránek a za svou ´první´ hru ho rozhodně nepovažuji. Také jsem napsal a zrežíroval krátký scénický výstup při oslavách snad čtyřicátého (nepamatuji se už přesně) výročí založení školy a v maturitním ročníku jsem ztvárnil jistou okrajovou postavu v divadelním představení školního souboru,“ prozrazuje autor Vladimirovy děvky Jan Kratochvíl. Divadlo jej jako diváka začalo bavit zhruba v patnácti letech, kdy zjistil, že se může do dění na jevišti doslova ponořit a vydolovat z něj dlouho přetrvávající dojmy. „Patrně jsem měl štěstí na inscenace, ale dlouhou dobu jsem žil s pocitem, že divadelní představení prostě nemůže být nudné a nudí-li, je spíše nepochopeno. Tento názor jsem musel postupem času poněkud korigovat, ale usedám-li do hlediště, snažím se z něj vycházet dodnes.“

Vladimirova děvka je Kratochvílovým prvním uceleným divadelním textem, ale je zároveň i jedním z jeho posledních literárních pokusů, které byly ovlivněny sklonem k emotivnímu a neuspořádanému ventilování nápadů a myšlenek. „Vysokoškolské studium mě naučilo pokud možno přesně formulovat problém, a pak ho prostřednictvím neustále prověřovaných postupů řešit, anebo dojít k závěru, že je za daných podmínek neřešitelný. Je charakteristické, že na vysoké škole upadl (nikoliv zcela) i můj zájem o poezii,“ prozrazuje autor.


O hře
V jedné zapadlé hospodě na konci světa se začíná stálý host Olav vyptávat hospodského Andreje na téměř zapomenutý příběh: jak kdysi do vsi přišla žena jménem Anna a na prsou tiskla malé dítě. Majitel statku Vladimir, kde se snažila ukrýt, na ni chtěl vystřelit, ovšem jeho žena Lota mu v tom zabránila a donutila jej matku s dítětem vpustit dovnitř. Ta ale po 14 dnech zemřela a dítě – celou vesnicí nazývané „parchant“ (neboť je dle jejich mínění synem „děvky“) – tak vyrůstá s nimi.
Právě tak se v dávné minulosti začal příběh, který má být nyní znovu vyprávěn, ovšem jeho varianty se liší podle vyprávějícího i podle počtu vypitých lahví. Co jsou vytěsněné vzpomínky a co výmysly? Co se ve vsi už léta „říká“ a o čem se raději „mlčí“, neb je to tak pohodlné pro většinu jejích obyvatel? Narážejí na sebe nejrůznější verze událostí, tím víc, jak znovu a znovu ožívají postavy i situace. Stoupá napětí i absurdita - pomalu, o to však neúprosněji – se na povrch vynořuje pravda i nečekané souvislosti s přítomností. Každé slovo může být osudným; čeká se na sebemenší prořeknutí, sebemenší chybu toho druhého. V krutě palčivém střetu se bojuje nejen o pravdu, ale také o svoji vlastní identitu a možná o holý život... Puška je na dosah a vrahové se v tomto kraji střílejí.
Hru Vladimirova děvka není snadné žánrově zařadit; je silným dramatem, černou komedií i absurdní hrou zároveň. Nabízí nejen důmyslnou formální hru, ale především silné téma a je přitažlivá nutností ji při scénickém provedení interpretovat a zcela konkrétně uchopit.

„Budu se tě ptát. Budu se ptát, dokud se nepodřekneš.“
(citace ze hry)


O inscenaci
Příprava hry Vladimirova děvka probíhala od konce října, kdy byl úryvek textu představen na jevišti Činoherního klubu v rámci Noci autorů, v níž jsou prezentovány oceněné texty dramatické soutěže Ceny Alfréda Radoka.
Na podnět uměleckého šéfa ŠD a režiséra inscenace Doda Gombára vznikla druhá verze hry, mírně posilující ženské postavy. Před začátkem zkoušení prozradil Gombár své nadšení z Kratochvílovy dramatické prvotiny: „Už dávno som s takou dychtivosťou a vášňou nezhltol súčasnú hru. Tajomstvo, atmosféra, naliehavosť. Nečakaná štruktúra, ako keď sa lavína valí od úpätia k vrcholu hory, až k prvej snehovej guli. Pocit severu v zastavenom čase. Ťarcha minulosti sa dá čítať z tvárí málovravných mužov. Sila príbehu ukrytá v mlčaní. Ženy majú palčivé spomienky a spotené stehná. Napätie narastá s každou ďalšou minútou, očakávanie sa rozbíja o skalu ako morská vlna. Pálenka tečie a puška je opretá v rohu.“

Dramaturgyně inscenace Martina Kinská doplňuje podrobnosti k samotnému inscenačnímu provedení, v němž se výrazně pracuje s motivem uzavřené společnosti jedné vesnice, zavánějícím v tamních podmínkách až jakýmsi sektářstvím: „Chceme akcentovat komunitu, která však dávno ztratila schopnost zdravé regenerace a točí se stále v kruhu, zahnívají v ní rány zamlčených provinění a hříchů. A také střet jedince s tímto mikrosvětem, jedince, který se tomu chce postavit, který se chce dobrat pravdy a skutečné podstaty a příčin událostí. Ne náhodou je to ´parchant´, dítě, cizinec,“ vysvětluje Kinská a dodává, že jejich inscenace klade vedle „hry se slovy, boje ve slovech“ také důraz na nonverbální složku, na příběhy jednotlivých postav, které jsou odvyprávěny skrze ticho, drobné, často refrénovité činnosti.

K výtvarnému řešení inscenace Dodo Gombár přizval scénografa Jana Polívku a výtvarnici kostýmů Lenku Odvárkovou; s oběma pracuje poprvé. Hudební složku živě během představení tvoří Matej Benko a Lenka Nová. V hlavních rolích se objeví stálý host ŠD Michal Dlouhý (Olav) a David Punčochář (hospodský Andrej); v dalších pak mohou diváci vidět většinu hereckého souboru ŠD: Miroslava Hrušku, Petru Hřebíčkovou, Martinu Krátkou, Tomáše Pavelku, Marka Pospíchala, Kláru Cibulkovou, Jaroslava Šmída, Filipa Čapku.

Michal Dlouhý ve Švandově divadle naposledy nazkoušel hlavní roli v divadelní adaptaci pozoruhodného norského filmu Kurz negativního myšlení – sarkasticky černá komedie se díky neustálému diváckému zájmu dočkala již přes sedmdesát uvedení. Stejný úspěch zaznamenává na smíchovské scéně také v další severské komedii s názvem Kdo je tady ředitel?, s více než 190 reprízami. Na zkoušení v ŠD se herec těšil: „Já Švandovo divadlo beru skoro jako domovskou scénu. Jsem tady jako doma, takže je pro mě každá nabídka ze Švandova divadla krásná a každou bych přijal,“ prozradil Michal Dlouhý před první čtenou zkouškou inscenace.

V premiéře uvidí diváci Vladimirovu děvku 1. června 2013 ve Velkém sále ŠD. Nejbližší reprízy jsou plánovány na 3. a 12. června tamtéž.


Poslední novinkou smíchovské scény v této sezoně je autorská inscenace dámské herecké šatny CRY BABY CRY (Klára Cibulková, Kristýna Frejová, Petra Hřebíčková, Réka Derzsi j.h./Eva Vrbková j.h. a Blanka Popková), mužské role obstarají Jaroslav Šmíd nebo Michal Dlouhý j.h. První a druhé uvedení plánuje ŠD na 14. 6. (alternace J. Šmíd a R. Derzi) a 15. 6. (alt. E. Vrbková, M. Dlouhý).


Sezonou 2013/2014, u Švandů s podtitulem Druhá tvář, odstartuje smíchovská scéna již čtvrtý rok pod uměleckým vedením Doda Gombára, který v nastávajícím období zinscenuje a zadaptuje dvě původní hry. Pohostinsky se do Švandova divadla vrací režiséři Daniel Špinar, Anna Petrželková a Martin Františák, nově bude se souborem ŠD spolupracovat režisérka Viktorie Čermáková.
V nové sezoně nabídne ŠD divákům od září 2013 do června 2014 sedm nových titulů ve výrazných interpretacích režijních osobností, včetně přesunuté, původně dubnové premiéry Čapkova Krakatitu (režie Daniel Hrbek, první uvedení 28. září 2013).

S vědomím návaznosti na minulost ŠD pohostinsky přivítá inscenaci jednoho z předních režisérů nedávné historie ŠD Jiřího Fréhara. Ten ve Studiu ŠD nazkouší s herečkou Ninou Divíškovou monodrama polského autora Marka Soböla SUDIČKA LACHESIS (premiéra 2. listopadu 2013).


zdroj zprávy: Gabriela Valcová



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.