Zpráva

Premiéru měla v prosinci 2002 a vzápětí se z ní stala divácká senzace, na níž mizely vstupenky závratnou rychlostí. Od té doby se hra irské autorky Marie Jones Plný kapsy šutrů s Miroslavem Vladykou a Radkem Holubem v mnoha úlohách hrála úctyhodných 15 let. Dne 7. března se na českou divadelní scénu vrátí po téměř 2 letech obnovenou premiérou v Divadle Kalich.

Hra Plný kapsy šutrů získala po své premiéře z června 1999 řadu ocenění na mezinárodním poli, mj. Cenu Laurence Oliviera pro nejlepší komedii nebo Cenu kritiků města New York. Byla přeložena do 38 jazyků a uvedli ji ve více než 30 zemích světa.

V jejím prvním českém nastudování hrají v režii Jany Kališové Miroslav Vladyka a Radek Holub dva obyčejné chlapíky z irského městečka, kam přijede natáčet film velká hollywoodská produkce. Přičemž osobitě komentují situace a nové vztahy mezi členy štábu, hereckými hvězdami a místními venkovany. Ty všechny mistrně ztvárňují pouze dva zmínění herci.

foto: Richard Kocourek

Vladyka ani Holub by si v době premiéry prý netipli, že se z jejich inscenace stane taková divácká stálice. „Odhadoval jsem ji na tři čtyři roky, jak se tak zhruba činoherní inscenace běžně hrají. Ale Šutry se rychle rozkřikly a najednou na ně nebylo možné sehnat vstupenku,“ vzpomíná Radek Holub. „Dodnes se mi docela často stává, že za mnou po jiném představení někdo přijde s dotazem, jestli je stále hrajeme. Říkají: Nám se to tehdy tak líbilo, ale děti byly ještě malé a dneska bychom je rádi na Šutry vzali. Takže mám pocit, že i přes ty dlouhé roky pořád nemáme vystřílený prach. Doufám, že životaschopnost této inscenace je velká,“ doplňuje Miroslav Vladyka důvod, proč se s hereckým kolegou rozhodli v komedii Plný kapsy šutrů pokračovat.

„Není v divadelním světě vůbec běžné, aby se nějaká hra udržela na jevištích tolik let a divácký zájem o ni přitom neutuchal. Takové případy považujeme my divadelníci za velké svátky a já si samozřejmě moc vážím faktu, že několik podobných běžců na dlouhé tratě máme i na repertoáru Divadla Kalich,“ hodnotí producent a majitel Divadla Kalich Michal Kocourek. V únoru do programu jeho divadla přibyla jiná legendární inscenace, Hrdý Budžes s Barborou Hrzánovou, který se hraje nepřetržitě 16 let. Další z titulů Divadla Kalich, hra Jana Krause Nahniličko měla premiéru v roce 2003 a komedie s Janou Paulovou a Pavlem Zedníčkem Bez předsudků v roce 2004.

Rozhovor s Radkem Holubem a Miroslavem Vladykou

Vzpomenete si ještě, s jakými pocity jste hru Plný kapsy šutrů poprvé dočítali?
Radek: Vzpomínám si velmi dobře, protože na to se snad ani nedá zapomenout. Naše první debata po přečtení textu začínala slovy: „Rozumíš tomu?“
Miroslav: První, co jsem udělal, sotva jsem hru dočetl, byl telefonát Radkovi: „Ahoj, my se zatím moc neznáme, došel ti ten text? Já ho vůbec nechápu!“ Až když jsme se potom sešli u pivka, začali jsme postupně rozmotávat, kdo co by měl vlastně hrát…
Radek: Kdybychom se jenom střídali o jednotlivé postavy a v nich spolu měli dialogy, nebylo by to ještě tak zašmodrchané. Ale my máme momenty, kdy si povídáme v rámci dvou rolí taky sami se sebou! Takže jsme museli už s režisérkou Janou Kališovou hru rozložit na prvočinitele a zase poskládat dohromady. Vyznat se v tom množství replik poskládaných přes sebe zkrátka nebylo jednoduché.
Miroslav: Je pravda, že až Jana přišla s funkčním klíčem. Mimochodem, musíme se v této souvislosti přiznat, že jsme nejdřív režisérku – ženu nechtěli, pořád jsme opakovali, že bychom radši chlapa, ať můžeme při zkouškách nadávat sprostě, když nám něco nepůjde, a nemusíme brát ohledy. Z návrhu na režisérku jsme byli nejdřív trochu zaskočení, ale Jana byla od prvního dne naprosto skvělá. Brzy nám došlo, že ona je přesně to, co jsme potřebovali, a zkoušení s ní bylo jedno z nejkrásnějších.

Napadlo by vás tehdy, že hru Plný kapsy šutrů budete hrát přes 15 let?
Radek: To ani omylem. Tipoval jsem ji na tři čtyři roky, jak se tak zhruba činoherní inscenace běžně hrají. Ale Šutry se rychle rozkřikly a najednou na ně nebylo možné sehnat vstupenku.

Co vás vlastně přinutilo se k nim nyní vrátit?
Miroslav: Jednak mám to představení opravdu rád. S Radkem se mi hezky hraje, hezky se nám spolu jezdí po naší zemičce a oba máme rádi pivo. A jednak říkám otevřeně, že takhle dobrých textů pro dva herce není moc.
Radek: Už dobře před deseti lety jsme Janu Kališovou poprosili, jestli by pro nás dva nenašla nějakou novou hru, která by nás mohla bavit stejně jako tahle. Jana se pustila do práce, dva roky poctivě hledala, a skončila s tím, že snad radši něco napíše sama, protože na nic smysluplného nenarazila. Naše Šutry ale pořád jely dál, zájem o ně neopadal, a tak na to nikdy nedošlo. Za ta léta jsme četli spoustu her, napsaných pro dva herce, nicméně vždycky jsme skončili u konstatování, že Šutry jsou prostě nejlepší.
Miroslav: Navíc se mi docela často stane, že za mnou po jiném představení někdo přijde s dotazem, jestli je ještě hrajeme: „Nám se to tehdy tak líbilo, ale děti byly ještě malé a dneska bychom je rádi na Šutry vzali.“ Takže mám pocit, že i přes ty dlouhé roky ještě stále nemáme vystřílený prach. Doufám, že životaschopnost této inscenace je pořád velká.

Naskočil vám před obnovenou premiérou v Divadle Kalich text hned, nebo jste sváděli boj s pamětí?
Miroslav: Před první oprašovací zkouškou jsem Radkovi říkal, že hlavně nesmíme zastavovat a ono nám to začne naskakovat samo. Což se naštěstí potvrdilo.
Radek: Důležité taky bylo, že Jana Kališová tu inscenaci viděla snad po deseti nebo dvanácti letech. Takže měla ideální příležitost vzít kartáč a odstranit všechny letité nánosy, které se na ní uložily. My se na jevišti logicky nevidíme, takže třetí oko z hlediště bylo zase po čase třeba.

Je podle vás z textu patrné, že jeho autorka je zároveň herečka?
Radek: Baví mě, jak je tam vykreslený pohled herců na herečky, asistentky, prostě na všechny ženský od filmu. Ale možná to je naší interpretací, nevím.
Miroslav: Filmařský svět je tu popsaný velmi výstižně. Je bláznivý, milý, někdy krutý a nemilosrdný. Kolegové z branže se nejspíš pobaví o něco víc, nicméně myslím, že i pro diváky, kteří doposud do tohoto světa nenakoukli, je to zábavné a zajímavé, protože autorka si zas tolik nevymýšlí ani nepřehání. Ono to tak opravdu funguje.

Byli jste kdysi stejně tak užaslí jako vaši Charlie a Jake?
Miroslav: To víte, že byli. Chodili jsme na konkurzy, hráli stafáž, malé roličky a to všechno s pusou dokořán.
Radek: Tohle prostředí důvěrně známe. Vstávání ve čtyři ráno, aby se stihl natočit východ slunce, přičemž herci jsou tam víceméně do počtu, protože jde hlavně o to sluníčko, a tisíce dalších detailů… o tom všem ta hra vypráví. Běžný divák si to ani nedovede představit.

Dokáže si naopak vy představit, do kolika let budete Plný kapsy šutrů hrát?
Miroslav: No, plánuju tu být tak do sto dvaceti pěti, takže si dovolím odhadnout že do sto dvaceti.
Radek: Ano, zhruba tak nějak.

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka