Zpráva

Do Théb přichází bůh Dionýsos, aby zdejší obyvatele zasvětil do svého kultu, jehož součástí jsou i jeho stoupenkyně bakchantky. Vášnivé ženy se během podivného rituálu oddávají orgiím a propadají do stavu připomínajícího absolutní šílenství. Jejich počínání se ovšem nelíbí thébskému vládci Pentheovi, jenž se dostává s neznámým cizincem do konfliktu. Bohužel netuší, kdo je jeho soupeřem, a nedbá rad svého okolí, aby projevil pokoru. Jenže příchod nového boha nepředstavuje nutně spásu, ale nový řád bez pochyb. Kdo tedy má pravdu? Pentheus, který nechce pochopit, ale spíše pevně uchopit svět, nebo „aranžér davu“ Dionýsos? Možná, že rovnováha nemůže být nikdy bez chaosu…
Hudebně-divadelní inscenace, ve které spolu s herečkami a herci vystoupí popová kapela Bert & Friends a operní sbor. Bakchantky uvádíme v novém překladu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce, který vznikl přímo pro Národní divadlo.

Předpremiéra 15. února 2023
Premiéry 16. a 17. února 2023 ve Stavovském divadle
Dále uvádíme 20. února a 1., 14., 15. a 16. března 2023
 
Eurípidés
BAKCHANTKY
Překlad: Petr Borkovec a Matyáš Havrda
Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Nina Jacques
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Marek Cpin
Hudba: Jakub Kudláč
Světelný design: Přemysl Janda, Jiří Podubský
Zvukový design: Pavel Hořák
Projekce: Kateřina Blahutová

Hrají:
Dionýsos: Petr Vančura
Pentheus: Miloslav König j. h.
Kadmos: David Prachař
Teiresiás: Saša Rašilov
Agaué: Jana Pidrmanová
Bakchantky: Jindřiška Dudziaková, Veronika Lazorčáková, Pavlína Štorková, Kateřina Císařová j. h.
Kapela: Bert & Friends
Ženský sbor: Kateřina Beran*, Katya Gapochka*, Olena Khalina*, Kapitolina Kolobova*, Tereza Marková*, Polina Myronenko*, Olha Poltorak*, Marie Schafferová*, Petra Vacková*
* externí spolupráce

Režisér Jan Frič k inscenaci
Dionýsův kult je fascinující – je nový, zničující, přináší tříštivý chaos, aby se mohla celá společnost anebo vědomí člověka přeskládat v novou strukturu. Zároveň je prastarý, nese s sebou nějakou prapůvodní podstatu. V tom je v jádru paradoxní a nehmatatelný.

Fascinující je výchozí situace velkého tajemství, příběh zasvěcení. To, co obnáší, se nedá popsat slovy ani zobrazit. Uctívání Dionýsa se děje formou divadla. To je pro divadelní inscenaci vcelku výhodná poloha. V současném světě je tahle potřeba vydat se jinému způsobu fungování klíčová a nutná. Zároveň víme o hrozivé síle takových proměn. Tento paradox se ve hře pojmenovává jako mírnost, obyčejnost. Nebezpečí extrémů na jedné nebo druhé straně. Dionýsos svým způsobem v Thébách způsobí občanskou válku i válku náboženskou. Na jedné straně vládce, který musí udržet chod společnosti, na straně druhé ženy posedlé staronovým kultem. Dionýsos otevírá síly potlačené, nevědomé, temné, které nelze zkrotit, ale také není dobré se jim poddat. Je potřeba se s nimi naučit nakládat. Třeba formou divadla.

Překlad vznikl přímo pro naši inscenaci a jeho autory jsou špičkový filolog a jeden z nejlepších současných básníků. Jazyk je to tedy velice živý a hmatatelný. Líbí se mi, jak Petr Borkovec antické sbory převádí do moderního jazyka, do svých metafor. Být u vzniku takového překladu je výhodné, lze jej konzultovat, ladit vzhledem k inscenaci, dotýkat se jej. Přímo v rámci inscenace vzniká nové české literární dílo. Krásná sbírka. Těším se na její otištění v programu.

Zvolili jsme formu scénického koncertu jako odraz Dionýsova kultu. Na jevišti vedle sebe stojí existující kapela Bert & Friends, naše herečky a herci a ještě mnohačetný pěvecký sbor. Mělo by se tam odehrávat něco krásného. Krásného a tajemného. Ani v původním textu hry není definováno ono tajemství, po kterém všichni v Thébách pátrají. To, co se vlastně ve skutečnosti děje za městem, v Kithaironu. Dostáváme o tom jen zprávy a ty jsou fascinující, děsivé a krásné zároveň. Touha vstoupit „za“ by měla pohánět větší část inscenace. Proto máme vprostřed scény také neprůhlednou, ale prostupnou bariéru zářivých barev.

Dramaturgyně Nina Jacques k inscenaci
Bakchantky jsou hra natolik existenciální, že když se jimi člověk začne zaobírat do detailů, může se mu stát, že slovy bývalého thébského krále Kadma „ztratí půdu pod nohama“. To neznamená rezignaci na pochopení, ale je třeba zapojit i jiné smysly než jen zbytnělý a racionální mozek. Petr Borkovec při našich četných diskusích často zmiňoval princip splétání a proplétání, což jsou slova, která ve svém překladu hojně využívá. Předkládám vám tedy svůj soubor propletených a spletených poznámek, jak jsme o Bakchantkách přemýšleli, co pro nás znamenají a jak případně číst naši inscenaci. V žádném případě nenabízím návod, ale jen jakýsi nesourodý ponor do jejich světa v naší interpretaci.

Jako každá antická tragédie se i Bakchantky dají číst dvojím prizmatem. Jedním více psychologickým a druhým řekněme společenským až politickým. Ale rozdělení na individuální, vnitřní svět a na sociální aspekt života, který je neodmyslitelně spjat s životem komunity, není ve starověkém Řecku podstatné. V tehdejším vnímání je politické vlastně úplně vše a v případě Bakchantek tomu není jinak. Původním mýtem stejně jako Eurípidovým dramatem prochází myšlenka nesmiřitelnosti a neřešitelného utkání mezi pudovým a racionálním rozměrem života. Jde o prudkou srážku dvojího fanatismu – náboženského, kterému propůjčuje sílu Dionýsos, a fanatismu zosobněného státní mocí v podobě Penthea. Ve hře dochází ke konečnému, ale vnějšímu vítězství primitivního, hluboko zakořeněného pudového základu. Pentheus politik nevyhnutelně prohrává, protože ho bytostně omezuje přílišný racionalismus.

Přes svůj tragický rozměr je výsledná inscenace radostná, místy až extatická. Samotná forma, která si zahrává s prvky koncertu a místy se vrhá až do muzikálových vod, odráží dionýsovské ústřední téma – opojení je lidskou potřebou, přirozeným pudem, ale musí se řídit jasnými pravidly a mít přesná ohraničení (ať už v podobě tradičních dionýsovských slavností, divadelní události či ohraničení v podobě vnitřní disciplíny a pokory). Jinak se také dost dobře může stát, že takové veselí skončí utrženou hlavou.

Bakchantky představují oslavu vína, svobody, ale i střídmosti a pokory. Jako refrén zní inscenací „Omlouvám se, velice se omlouvám“. Co to vlastně pokora je? Kdo jsem já ve vztahu k ostatním? Jak být součástí kolektivu a zároveň se v něm neutopit?

Co zástup prostých lidí
přijímá a dělá,
to přijímám a dělám i já!

Udává sbor. Nejenže tím Eurípidés klade základ teorii sociálního smíru, ale divák i tímto sdělením může být znejistěn. Jde o vtip či hlubokou pravdu? Tato fascinující křehká hranice je něčím, co mají autor a režisér společné. Jan Frič i v této své interpretaci antické klasiky volí prostředky, které nás neustále znejišťují. Hraje si s osvědčenými principy lidové zábavy a populární hudby, aby nás o pár vteřin později vyhodil z konceptu vyhnívajícím trapnem, zahltil referencemi a nedopřál nám uletět si na líbivé melodii příliš dlouho. Divák se má bavit, ale zároveň zůstat ve střehu.

Antické tragédie se většinou nazývají podle hlavního hrdiny či hrdinky. Tak je tomu například v případě Krále Oidipa, Médeii, Antigony a mnohých dalších, které tady netřeba dále vyjmenovávat. V případě Bakchantek je ústřední postavou samotný sbor, potažmo dav. Jde o dav rozbouřený, jakousi kolektivní bytost, která zde není v roli pouhého komentátora a pozorovatele, ale aktivně koná. Eurípidés, který byl velikým experimentátorem a celou svou tvorbu zasvětil ohledávání hranic tehdejší tragédie, se na sklonku svého života vrací k podstatě dramatického psaní a k samotným kořenům antického divadla, kde původně šlo o kolektivní přednes sugestivního vyprávění. Až později ve vývoji se ze sboru začal vydělovat první herec a postupně i dramatická situace v podobě více jednajících herců. V Bakchantkách, které jsou na rozdíl od jiných Eurípidových tragédií na dramatické situace a dialogy chudší, dostává největší plochu právě sbor.

Součástí Dionýsova kultu je tzv. kozlí zpěv, který je označován za původ divadla, a dokonce z této formy vzešel i název „tragédie“ (tragóidiá – zpěv kozlů, tragos – kozel, óidé – zpěv). Když hrajeme o Dionýsovi a bakchantkách, tak vlastně hrajeme o smyslu divadla, o smyslu divadelní události. Výsledná inscenace by tudíž měla být jakousi oslavou této bytostně lidské kratochvíle. Umělého, byť o nic méně duchovního kultu. Ne nadarmo jsme si určitý čas zahrávali s dvojsmyslným podtitulem „kultovní inscenace“.

Překladatelé Petr Borkovec a Matyáš Havrda k Bakchantkám

Jaký jste měli pocit z první čtené Bakchantek?
Petr Borkovec: Velice dobrý! Ačkoli to bylo částečně těžké, protože bych text nejraději četl celý sám a představil ho hercům především rytmicky. Ale líbilo se mi to i tak. Díky mladému týmu jsem cítil veliký zájem o samotnou hru a bylo vidět, že si ji udělají tak, aby ji rádi hráli. Režisér Jan Frič je plný spontánních nápadů, které se pak trochu mění a začleňují do nějaké struktury, ale vlastně se neztratí. Člověk ze začátku neví, jestli těm nápadům má důvěřovat, ale pak se ukazuje, že mají víc vrstev. Nebo se ty vrstvy vytvoří podle nápadů, kdo ví. Frič dovede okouzlovat. Jeho bláznivost, hravost a určitá vyšinutost ale úplně zmizely ve chvíli, kdy jsem překlad zdržoval. Tehdy se mi zjevila jiná tvář.
Matyáš Havrda: On trochu klame tělem, protože působí dojmem, že se chce především bavit. Ale když ho pak sledujete při práci, zjistíte, že dokáže vyhmátnout ty podstatné momenty a je vůči té hře velmi uctivý.

Jak probíhala práce na překladu Bakchantek?
Matyáš Havrda: Moje práce je hlavně badatelská. Seženu si hlavní edice, komentáře a další doplňující literaturu a tu hru studuji. Rozkrývám její významové nuance, souvislosti a výsledek vyjádřím v podobě dosti komplexního textu, který je částečně doslovným překladem a částečně komentářem, včetně poznámek k veršovým rozměrům a podobně. Petr to všechno vstřebá a přetaví do výsledného básnického tvaru. Pak to ještě spolu upravujeme. Občas si zahraju na básníka a nějaký verš tam vpašuju, Petr mi zas někdy vysvětlí místo, které jsem pochopil špatně.
Petr Borkovec: Od Matyáše dostávám text, který je samozřejmě kompletně v češtině, čili doopravdy překládá on. Ale nemohu říct, že moje práce spočívá v tom, že přesunuju slova, aby to tak nějak celé vypadalo lépe, a občas tam šoupnu rým. Matyáš je velice pečlivý a podrobný a nápaditý a předkládá mi takový text-les, který je rozprostřený do mnoha a mnoha poznámek, možných interpretací, upozornění na souvislosti, plný drobných výkladů – a všechno je to rozšířeno o možnosti dennodenní konzultace s ním, takže já od něj dostávám takové prostředí, ve kterém se snažím zorientovat. V případě Bakchantek, které mi připadají jako „hra-výkřik“, 1600 veršů poměrně vypjaté poezie, jsem poprvé nepřekládal lineárně.

Vy jste se snažil vyhnout slovu „bakchantky“. Dokonce jste nám přeloženou hru poslal pod názvem „Vznícené“. Proč?
Petr Borkovec: Nechtěl jsem ho použít, protože se mi zdá, že na slovo bakchantky je navázáno mnoho různých konotací, které jsou spíše tělesné, až erotické, až pornografické. Stačí si to zadat do Googlu. Z nějakého důvodu jsem si řekl, že bych to slovo nepoužil, zvlášť když mi Matyáš na druhé stránce napsal, že bakchantky jsou vlastně především ženy, do kterých vstoupil bůh a působí v nich. Že je „vzněcuje“ a „vytrhává“ atd. Uvědomil jsem si, že vytržení znamená, že je někdo mimo sebe a zároveň je vytržený ze svých režimů, což je něco, co Dionýsos do Théb přináší. Začal jsem shromažďovat podobná slova a napadlo mě, že by bakchantky dostávaly různá pojmenování podle toho, kdo o nich mluví a v jakém kontextu. A že budou mít hodně jmen, jako mívají tajemné nebo zlověstné věci a bytosti. To samé jsem přenesl i na posvátnou hůl thyrsos, protože jsem věděl, že to slovo nechci používat. Je mi také cizí a nechtěl jsem ho tam, takže tam také nepadne, opět jsem zvolil spoustu různých opisů.
Kdybych s takovými rozhodnutími byl sám, tak si myslím, že bych velmi rychle ujel někam do svých zálib, ale je výborné, že to se mi nemůže stát. Vím, že se na Matyáše můžu spolehnout, že je k tomu vnímavý, jde se mnou, ale vždy umí říct, že to a ono je za hranou.

(Úryvek rozhovoru pochází z únorového vydání magazínu Národní divadlo. Připravila jej Nina Jacques a v plném znění je k dispozici zde.)

Miloslav König, představitel Penthea, k připravované inscenaci
Jsem Pentheus, vládce thébské země. 
Byl jsem na dovče a volali mi, že prej se něco děje v divadle, s našimi občany a herci a hlavně herečkami. Že prej ten talentovanej režisér Frič něco chystá a vede na jevišti Staváku prostřednictvím magického a rafinovaného překladu Borkovce a Havrdy jakousi polemiku o konci naší demokratické éry a o lidské touze po kráse a svobodě. Ale já říkám: Kde končí svoboda má, začíná ta tvá. Takže se to chystám řešit.

Skladatel Jakub Kudláč o hudbě k inscenaci
Hudba v Bakchantkách je světlo, tedy nakolik jsem světlé hudby vůbec schopen. Zcela pomíjí snahu o psychologizaci a i v těch nejtemnějších momentech Eurípidovy tragédie je nepravděpodobně radostná. Bakchantky pro mě ztělesňují napětí mezi rozumem a pudy. Neošetřená a ignorovaná vášeň strhává do záhuby zpupný rozum a hudba zde zpřítomňuje právě opojnou vznícenou lehkost, kterou tak často arogantní výkonový rozum vytěsňuje jako něco zbytného.

Hudbu jsem komponoval pro Bert & Friends, představoval jsem si, jaké písně bych asi tvořil, kdybych byl členem jejich kapely. Jednak jsem toužil, aby se jim to hrálo lehce a přirozeně, ale hlavně aby do mých písní mohli přinést svůj vlastní charakteristický plamen. Nekomponoval jsem pro jakési neutrální a volně zaměnitelné interprety, nýbrž pro výrazné hudebníky, od kterých chci, aby zněli jako oni sami. Vzešlo z toho souznění nejen umělecké, nýbrž i přátelské.
Ať se tato harmonie propíše do celého díla, u Dionýsa!

Členové kapely Bert & Friends o svém působení v Bakchantkách

Jakou máte divadelní zkušenost? 
Albert Romanutti: Každý zvlášť vlastně docela velkou, akorát já nemám žádnou. Ale divadlo je vlastně takový koncert. Je to stejné. Koncert je taky představení, opakuje něco připraveného a snaží se, aby se pokaždé stalo něco speciálního. Musí to mít speciální energii okamžiku.

Takže váš zážitek z Bakchantek je srovnatelný tím, když spolu koncertujete?
Albert Romanutti: Jo. Inscenace je koncipovaná jako koncert a hudba Jakuba Kudláče je psaná na míru Bert & Friends, snažil se, aby to znělo jako my. A zní jako my. Bakchankty jsou jedna velká party a my jako kapela ji hudebně vytváříme. Je na co se těšit. 

Fungují dohromady Bert & Friends a antika?
David Herzig: Jo. To, jak Bert hudbu skládá a přistupuje k hudebním ideálům, k antice hodně sedí. Jeho tvorba je vykonstruovaná na klasických hodnotách.
Jakub Šindler: Zejména když je hudba přizpůsobená přímo pro nás.

A stejně vám sedí i Eurípidovy texty?
David Herzig: Ty se nejvíc odklání od naší běžné práce.
Jakub Šindler: Slyšet texty poprvé byl šok, ale sžili jsme se.
Albert Romanutti: Naše texty nebývají narativní, ale spíš abstraktní. Když se člověk nesnaží vnímat děj, může si v tom plynout. Byl jsem nervózní z toho, že máme hrát celou inscenaci zvukem Bert & Friends, ale co vlastně hrát jinýho než hudbu napsanou nám na míru. Je to vlastně úžasný.

-----
 
Nově pro diváky Národního divadla

Dětský divadelní klub
Večer plný divadelních zážitků pro celou rodinu! Nechcete děti nechávat samotné doma, když jdete večer do divadla? Vezměte je s sebou! Činohra od února 2023 nabízí nový doprovodný program Dětský divadelní klub – vy si užijete představení, zatímco vaše děti divadelní workshop pod vedením zkušených lektorů Národního divadla. Vstupenka do Dětského divadelního klubu v ceně 150 Kč je k dispozici pouze se vstupenkou na večerní představení v týž den ve Stavovském divadle.
Kapacita programu je 20 osob ve věku 6 až 12 let. Workshop se koná na zkušebně Stavovského divadla, zahájí jej setkání dětí a rodičů s lektorkami v 18.15 ve vstupním foyer divadla. Program pro děti končí vždy shodně s představením.
Pilotní provoz klubu proběhne ve třech termínech, během Bakchantek 20. února 2023, derniéry Netrpělivosti srdce 30. března 2023 a reprízy Oběda u Wittgensteina 24. dubna 2023.
Těšíme se na vás i vaše ratolesti!

Program věrného diváka
Navštěvujete pravidelně představení Národního divadla? Pak vás rádi odměníme, stačí se registrovat do našeho nového věrnostního programu. Čím častěji budete do divadla chodit, tím větší slevu na vstupenky získáte.

A jaké jsou výhody členství?
• Možnost zakoupit až 5 vstupenek na 1 představení,
• přehledný účet s automatickým započtením vašich nákupů,
• slevové kupony při dosažení vyšších úrovní členství,
• možnost dostávat informace o mimořádných nabídkách newsletterem jen pro členy věrnostního programu,
• věrných diváků se díky slevám nedotkne zvyšování cen vstupného.

Staňte se věrným divákem ND!

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková