Inscenací monodramatu, Po Fredrikovi, Divadlo Letí pokračuje ve svém záměru uvádět současnou dramatiku, která má předpoklady zaujmout dnešního diváka. V tomto případě se k divadelní osvětě přidává i ta lékařská, již tvůrci přiznávají programem, jehož součástí je prezervativ. Švédský autor Mattias Brunn se prostřednictvím příběhu mladého Johanna snaží ve společnosti opět rozdmýchat tabuizované téma – onemocnění HIV.
Osud mladíka, který zjišťuje, že s děvčaty může být jen kamarád, je budován s potřebným nadhledem a vyhýbá se lacinému patosu, ke kterému téma hry svádí. Úsměvné scény (první návštěva Fredrika u Johanových rodičů) vyvažují vážnější pasáže. Fakt, že je hlavní hrdina homosexuál, je pro drama jen okolností, nikoli rozhodujícím prvkem. Otevírá se před námi problematika menšin: přijetí nejbližším okolím, nesplnitelná touha po potomstvu, ale především stigmatizace nakažených HIV bez rozdílu na orientaci. Například neustálý strach, který je ve hře ilustrován nehodou při florbalovém tréninku - i pár kapek krve může ohrozit ostatní. Po Fredrikovi není pouze medicínskou agitkou, nevztyčuje varovně ukazováček. Připomíná, že život nekončí momentem nákazy, ale až smrtí.
Scéna ve studiu Švandova divadla je sedadly obklopena ze všech čtyř stran. Pohled do protilehlých řad, vizuální kontakt s ostatními diváky, nám neustále dává na vědomí, že sledujeme příběh, který se může týkat kohokoli z nás. Uprostřed této arény jsou rozmístěné bílé čtvercové plochy, které připomínají políčka deskové hry. Značí naučené životní cesty. Pohyb hlavního hrdiny je omezený pouze na ně. Ve chvíli, kdy se otevírá světu, zvětšuje se mu i pole působnosti. S každým svým rozhodnutím si před sebou dláždí novou stezku. Když pak ztrácí své jistoty, současně s nimi přichází i o půdu pod nohama, podložky se pod ním vychylují. Výprava zdařile zpodobňuje Johanovo vnímání světa.
Herec Ivan Lupták musí současně hrát na všechny strany. Stává se pánem prostoru. Vdechuje život mladíkovi, který v sobě dusí své pravé já. Přesvědčivě ztvárňuje každý aspekt postavy - od úlevy, která přichází s přijetím nejbližšího okolí, přes roztřesená kolena pod tíhou první lásky, až po rezignaci a bezmoc po zjištění nákazy. Jeho postava Johana neztrácí divákovu přízeň, ani ve chvíli, kdy se svému příteli, Fredrikovi, nemilosrdně mstí. V podání Luptáka je to zoufalá touha ukázat na viníka, s kterou se lze ztotožnit. V inscenaci se musí herecky vyrovnat s láskou, nenávistí i strachem ze smrti – tedy s tématy, které svádí k patosu. Tomu se ale zdárně vyhýbá. Nikdy se nenechává strhnout emocí a svůj výkon zaštiťuje sympatickým nadhledem, který brání sklouzávání k nežádoucímu sentimentu.
Mluvit o Po Fredrikovi jako o gay monodramatu by bylo liché. Inscenace Petra Haška rozhodně není projektem pro menšiny, ale oslovuje každého, kdo nezavírá oči před palčivým problémem dnešní doby. Herecký koncert Ivana Luptáka podpořený partiturou Mattiase Brunna je dalším z řady důkazů Divadla Letí pro tvrzení, že se vyplatí objevovat současnou dramatiku.