Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
A řekni mu, že ještě jsme tu...
Jiří Koula, 3.2.2020

20.1.2020

Milý deníčku,
dnešek byl mazec. Večer jsem viděl v Bolce Legendu 997 (V+V) tematizující život svatého Vojtěcha, konečně zase jednou divadlo, co mě fakt bavilo, jev to poslední dobou vzácný. Ráno jsem si ze zcela nesouvisejícího popudu opět přečetl Havlův rudolfinský projev z roku 1997, který přednesl tisíc let po Vojtěchově smrti. A během dne zemřel Jaroslav Kubera, takže se média zaplnila jeho medailonky a vzpomínkami kolegů, oponentů i prostého lidu. A nějak se mi to tak spojilo...

Začnu od konce. O Kuberovi se napsalo mnoho dobrého a v jeho případě to třeba ani nebylo dáno povinnou pietou. Ovšem jednu z možných příčin jeho oblíbenosti jsem nenašel, totiž že byl typický Čech, napůl Švejk a napůl konzerva. Věřil, že svět je v zásadě v pořádku a dostatečně jednoduchý na to, aby ho každý pochopil, takže lidé s využitím selského rozumu nakonec dospějí ke správným řešením, na což je vždy dost času.

A pokud někdo tvrdil, že snad svět či společnost v nějakém ohledu v pořádku nejsou či že nějaká otázka vyžaduje naléhavé řešení či toto povede k výrazným změnám, stačilo vzít současné nejradikálnější představitele takových názorů a zesměšnit je, případně je promítnout do budoucna a varovat před totalitou toho či onoho druhu. A když to přehnal, bylo po ruce konstatování, že šlo o nadsázku... A humor, to mají mazlíčci rádi, stejně jako konejšivou představu neměnnosti, svatý Jaroslave, dej, ať je zítřek stejný jako dnešek.

Střih, rudolfinský projev. Ten sice do dějin vešel jako výstup, v němž Vašek prezident kopal do Vaška premiéra, který byl v tu dobu zrovna na krovkách, ale to byla nešťastná shoda okolností a ani to nebylo jeho podstatou. Tou bylo tvrzení, že se sice máme dobře materiálně, ale duševně je to bída, lid nevěří vládcům ani sobě jako občanům. Důvody? Jeden obecný - "postkomunistický marasmus", otřesy způsobené přechodem od malých jistot k velké svobodě, druhý specifický - politická reprezentace kombinující pýchu s "jakýmsi maloměšťáckým provincionalismem či téměř zápecnictvím". Pocit, že si vystačíme sami a vše si nastavíme po svém, spojený s pocitem, že co se děje za humny, to se nás netýká.

Jenže Vašek prezident našel řadu oblastí, kde to ani po pěti letech nebylo zrovna růžové, což dává smysl, vrací se tu česká povaha všechno nějak zpytlíkovat a moc to nehrotit. Vize? Velké myšlenky? Jasná pravidla? Ale jděte, hlavně že to nějak funguje, uhasíme, co zrovna teď hoří, pěkně krůček po krůčku, den za dnem.

A to divadlo? To začíná roku 982, od smrti Václava z rozkazu jeho bratra Boleslava uplynulo už skoro půlstoletí a na "trůně" sedí Boleslav II., který se vyrovnává se stínem svého otce a problémy s jinými kmeny... Kmeny? Jo, jak v inscenaci zazní, zatímco většina Evropy je poměrně vyspělá, u nás vládne ten pravý raný středověk. Český stát se sice dle učebnic dějepisu vymezil vůči vnějšku již zmíněnou bratrovraždou, ale v tuto chvíli ještě vnitřně bojuje o svou územní celistvost, dovršeno bude, až Boleslav II., později nazývaný Pobožný, nechá vyvraždit Slavníkovce, poslední velké konkurenty. Ale to ještě přijde, teď potřebuje Boleslav obsadit místo biskupa a strategicky dá přednost před svým bratrem Strachkvasem mladičkému Vojtěchovi z rodu Slavníkovců.

Nebyl to zrovna záviděníhodný post, ona evropská vyspělost šla ruku v ruce právě s rozšířením křesťanství a tomu u nás pšenka příliš nekvetla, stejně jako dnes jsme si už tehdy šli vlastní cestou spočívající především v přešlapování na místě a vůči novotám zvenčí byli podezíraví. Nicméně Vojtěch byl zvolen biskupem, do úřadu uveden císařem Otou II. a pak se snažil, co mu síly stačily... A když mu došly, utekl do přátelštějšího zahraničí, načež se nechal Boleslavem ukecat k návratu, aby utekl znova krátce předtím, než Boleslav nechal vyvraždit Slavníkovce, tedy Vojtěchovu rodinu. Tím pro něj česká mise skončila, ovšem jeho rozhodnutí raději obracet na víru pohany v dnešníám Polsku pro něj mělo stejně fatální důsledek... Ale aspoň dosáhl svatosti.

Tolik třeba Wikipedie a základ inscenace, který ale o celku příliš nevypovídá. Průvodcem dějem je v ní duch svatého Václava, ironický komentátor s lahváčem v ruce. Že je to příliš laciné? Bylo by, kdyby to nemělo hlubší význam. Václav už to má za sebou, i kdyby chtěl, už se nemůže o nic snažit, díky odlesku boží prozřetelnosti ví, co přijde, vševědoucí vtipkování je tak to jediné, co mu ještě zbývá, u něj se to dá pochopit. To, že tato stylizace natolik koresponduje s naší představou hospodského všeználka, tak nevypovídá nic podstatného ani o Václavovi, ani (negativně) o kvalitě tvůrčího záměru, ale právě o těch mudrlantech. Ti ještě žijí a k boží vševědoucnosti mají daleko, z čeho tedy plyne jejich pasivita a jistota? Dobrá otázka a pro mě první přesah inscenace.

Ale dál, jsou tu i jiné zajímavé body. Jedním je poukázání na fakt, o kterém učebnice dějepisu taktně mlčí (tedy nevím, jak dnes, za mých školních let ano), totiž že ekonomická převaha Přemyslovců nad ostatními rody stála na příjmech z prodeje otroků. Praha byla vždy mezinárodní křižovatkou a tudíž výhodným tržištěm, nejcennější komoditou v tomto období pak byli právě otroci pro arabský svět. Přitom "stát" v tomto případě nebyl garantem, který by se spokojil s provizí, ale přímo dodavatelem. Nejdřív prodával pohany, když začali docházet, tak i křesťany... Což byla jedna z věcí, s nimiž měl Vojtěch dost vážný problém a co se neúspěšně snažil změnit.

Další postřeh, jenž zazní z Václavových úst, je náš pohled na dějiny. Ty jsou komplikované a byly několikrát přepisovány, abychom se z toho nezbláznili, redukovali jsem si je na dvě základní teze. První je dělení historických osobností na dobré a špatné, hlavně žádná kontroverze a z toho plynoucí přemýšlení, druhá pak, že zvenčí nikdy nic dobrého nepřišlo. První je vcelku neškodná, jde-li o dostatečně vzdálenou minulost (výmluvnou ilustrací našeho přístupu k hrdinům minulosti je představa, že patron naší země se svou armádou pokojně spí v kopci pod Vlašimí a čeká, až bude nejhůř), ovšem u událostí, jež jsou ještě živé, ale jejich účastníci už byli zaškatulkováni, to může působit křivdy (aneb není horší osud než být obětí oběti). Druhá má ještě vážnější důsledky, i když nelze říct, že by byla prvotní příčinou, je spíše vyjádřením pocitu, který se s námi táhne od vzniku českého státu.

Mohl bych se dále rozepisovat o ději, o sporech mezi Boleslavem a Vojtěchem ohledně dělby moci či o tragičnosti postavy Strachkvase, ale radši si tu odložím poznámky týkající se dalších složek inscenace. Scéně Michala Syrového dominuje dřevo a je asketicky strohá, evokuje hrubost a malost českých poměrů, stejně jako v té době přítomné pohanství i pomalu nastupující křesťanství. Z této koncepce vycházejí i kostýmy Agnieszky Páté-Oldak, k níž se přidává důraz na multifunkčnost, drobnou změnou lze docílit odlišného vyznění, a z níž výrazně vyčnívají oděvy "zahraničních hráčů" - arcibiskupa, od nějž dostává Vojtěch požehnání, a Vojtěchovy spojenkyně císařovny Theofano, nadmíru to výstižný kontrast mezi "malým ale naším" a "velkým ale cizím" - a Václava ve světlém obleku se lvem na prsou i na zádech, švihák lázeňský, nedbalý elegán.

Jednotu a emoční rámec do inscenace vnáší hudba a texty Radůzy v nastudování Zdeňka Dočekala, jež interpretuje živý orchestr. Písně založené na sborech, které jsou základem pro sólové výstupy té které postavy, odrážejí obecnější uspořádání inscenace, herci v průběhu představení ztvárňují konkrétní postavu a není-li tato zrovna "v záběru", stávají se součástí davu. A právě tuto kolektivnost a soudržnost bych chtěl na závěr vyzdvihnout. Ansámbl funguje jako dobře sehraný tým (do něhož hladce zapadla hostující Irena Kristeková coby dlouhodobý záskok za domácí Alenu Hladkou) a je opravdu radost to sledovat (i poslouchat, tady snad jen s drobnou výtkou Radimu Madejovi, v některých momentech by to chtělo volume trochu doprava).

Takže Ligači, Mikesko, Madejo, Theimere, Prokši, Pachlová, Matoušková, Reiterová a Frydecká na jevišti, Dočekale, Navaříku, Tomášku, Huso, Kukulo, Jadrníčku a Havle v orchestřišti, Kábrtová, Radůzo, Kheku, Smrčková, Syrový, Pátá-Oldak a Hanzl Milková v zákulisí a konečně i Hladká toho času na střídačce, jež jste se ale podílela na vzniku inscenace a tím ji spoluutvářela, děkuji za zážitek, fakt dobrá práce!


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.