Blog redakce i-divadla

Cesta k inscenaci
vydáno: 17.2.2017, Jiří Koula

Most před navždy od OLDstars je vskutku podařená inscenace, na níž lze krásně ilustrovat jednotlivé kroky k úspěchu.

Most přes navždy - kniha

Na počátku bylo slovo. Tedy hodně slov, celá kniha sepsaná Richardem Bachem. Pro někoho kult, pro někoho nesnesitelné ezokecy, pro někoho obojí v závislosti na věku a životní zkušenosti. Pravdou je, že jde o takovou směsici všeho možného, že si v ní téměř každý může něco najít. Bachův stylizovaný autobiografický proud obsahuje touhu po něčem větším, úspěchy i pády, rozpor mezi individuální svobodou a okovy svazku, řešení v podobě ideálního vztahu, spojení za účelem vzájemné podpory růstu obou partnerů, oporu v doplňování se, vykrývání vlastních slabin přednostmi druhého, trnitou cestu vedoucí k harmonii, učení se pokusy a omyly, náhled do světa úspěšných i poznání, jak snadné je z něj vypadnout.

Jde též o knihu velmi čtivou, Bachův myšlenkový proud čtenáře unáší textem dravostí horské řeky, kdy není čas na pozastavení se, téměř nutí být přečtena jedním dechem. Vzhledem k četnosti a obecnější pravdivosti jednotlivých myšlenek pak zase vábí k opětovnému čtení, teď už cílenějšímu, soustředěnějšímu, či naopak namátkovějšímu, po prvotní jízdě získává čtenář privilegium určit si vlastní tempo.

Tedy to platí pro první polovinu až dvě třetiny, v poslední části se Bach vrací k předmluvě, podle níž "Princezny, rytíři, kouzla a draci, tajemství a dobrodružství... nejen že jsou teď a tady s námi, ale jsou i tím jediným, co kdy žilo na zemi!" Jakmile totiž autor-postava najde svou perfektní ženu, dojde na společné astrální cestování a přednášky o svých spirituálních zážitcích pro po nich prahnoucí publikum, na to zvláštní spojení potřeby duchovna a byznysu, které lze nalézt v bohatém západním světě s vysokou koncentrací právě v USA, Bachově domovině.

Onen závěr je na jedné straně přesně tím, po čem touží tvrdé jádro jeho čtenářstva, naproti tomu však (nejen) mně brání knihu jako celek nekriticky přijmout. Nebo vůbec přijmout.

Most přes navždy - divadelní hra

Nápad toto Bachovo dílo zdramatizovat je z několika důvodů troufalý, ne-li přímo drzý. Tak jako má předloha v plném rozsahu specifickou cílovou skupinu, bylo by tomu obdobně i na jevišti, možná by byli na rozpacích i někteří příznivci Čtyř dohod Jaroslava Duška. Zároveň jde Bachův styl způsobující čtivost knihy tvrdě proti divadelním konvencím, podřídit se mu by znamenalo stvořit monodrama, jakési odvyprávění možná obohacené o decentní hereckou akci.

Petr Smyczek však odvedl pořádný kus poctivé práce. Ryba smrdí od hlavy, takže ji usekl a zahodil, text použil v rozsahu, v němž Bach stojí nohama na zemi. Zároveň z jeho přemítání vysvobodil postavu Leslie a plně ji emancipoval, z Bachovy vzpomínky/interpretace Leslie se stala žena z masa a kostí. Navíc onen nepřetržitý tok zklidnil, přehradil do obrazů, jednotlivé myšlenky přetvořil na výpusti point.

Dosáhl tak kompromisu, kdy Bach zůstává zachován v jednotlivých výjevech i vyznění celku, avšak je zkrocen žitou realitou a zpomalen na vnímatelnou a vychutnatelnou úroveň.

Most přes navždy - inscenace

Přichází moment, v němž Smyczek přesedl z židle (spolu)autorské na režisérskou a zapojil herce, Terezu Kauckou jako Leslie a Martina Satoranského coby Bacha. Na výsledku je dost znát, že všichni tři knihu milují či milovali z obdobných důvodů, stejně jako k ní dnes mají tytéž výhrady. Inscenace je bachovsky hřejivě lidská, zároveň ale sama sebe silně ironizující, vše se odehrává v uvozovkách, jichž si ale publikum dle svého uvážení může a nemusí všímat, tvůrci nechávají divákovi svobodu rozhodnout se, co si z ní odnést.

Jde o obdivuhodně vyvážený přístup, kdy z jeviště zaznívají zdánlivě jednoduché, leč univerzálně platné myšlenky, všichni vědí, že to tak je, ale společně s tím je přítomen i metakomentář, že se tu neodhaluje žádné tajemství vesmíru, ale "jen" se hraje o určitých aspektech lidství, spíše o podhoubí života než zlatému klíči k němu.

Vše pak na vyšší úroveň diváckého zážitku posouvá výborně fungující chemie mezi Kauckou a Satoranským, drobná gesta, pohledy, hraní mimo záběr, vše přispívá k pocitu, že je na jevišti skutečně zhmotněno Bachovo nesnadné směřování ke vztahu, jenž je více než součet dvou jedinců, vztahu budovaného, bořeného a znovu stavěného z obou stran, vztahu pevného právě svou křehkostí a nesamozřejmostí.

Závěr

Sečteno a podtrženo, pokud se vám někdy naskytne možnost na tuto inscenaci vyrazit (a těch příležitostí je pohříchu málo), vřele doporučuji ji neminout. A vlastně přitom nesejde na tom, jak se stavíte k předloze.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.