Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Chudoba či osamělost? Hlasujte teď...
Jiří Koula, 25.9.2016

Rusové v ČR

Po ukončení působení Centra východní dramatiky v Divadle Komedie v minulé sezóně chybí na pražské (či obecně české) divadelní scéně subjekt, který by kontinuálně reflektoval, že se i kulturně nacházíme ve střední Evropě, že též na východ od nás vznikají dnes texty, které si zaslouží pozornost.

Jistě, Štěpánkova Komedie se řadovými inscenacemi obracela převážně k Polsku a tento prostor zdá se zůstává pokryt (nejvýmluvnějším byl v tomto směru první ročník festivalu Palm Off Fest Divadla pod Palmovkou, na němž se představilo několik polských souborů a jenž do Prahy přivezl hostovačky Krystiana Lupy a Jana Klaty, což se Štěpánkovi (byť ne jeho vinou) nepodařilo), ovšem nezapomínejme na cyklus scénických čtení KOMEDIE+, během něhož byly představeny mimo jiné texty současných ruských autorů, kromě u nás již etablovaného Ivana Vyrypajeva šlo též o Ninu Sadur, Vjačeslava Durněnkova či Jurije Klavdijeva.

Ignorování současné ruské dramatiky (čest po republice roztroušeným výjimkám) je o to více zarážející, že se čeští divadelníci naopak rádi vracejí k ruské klasice, tak jako se neobejde žádná sezóna bez několika Shakespearů, zákonitě se vyrojí i pár Čechovů, jeden Gogol, Puškinův Evžen Oněgin či dramatizace Dostojevského, občas někdo opráší i Ostrovského či Turgeněva.

Čím si vysvětlit tento rozpor? Jedna možnost je, že ruští autoři devatenáctého století spadají do předsovětské éry a zároveň již byli oficiálně uznáni coby kvalitní autoři. Nenesou si tak cejch "rozpínajícího se ruského medvěda" a inscenátorům poskytují jistotu, že jméno autora na plakátě bude rozpoznáno a přitáhne zájem potenciálního publika.

Nabízí se námitka, že právě umělci by se měli snažit bojovat proti vidění současného Ruska jako jednotné společnosti pošilhávající po starých pořádcích, což je obrázek, který spoluformuje východní i západní propaganda, avšak ekonomické motivy jsou příliš silnou kartou a hrát proti ní si dovolí spíše alternativní uskupení malého dosahu.

A lze v nich vidět i příčinu druhého, či spíše prvotního problému. Pod překlady tří z pěti ruských her uvedených v rámci KOMEDIE+ je podepsána Tereza Krčálová. To není náhoda či důsledek osobních kontaktů, vysvětlení je mnohem jednodušší, není snadné najít někoho, kdo by se dlouhodobě překladu současného ruského (či ruskojazyčného, odpusťte mi tuto zkratku i to, že nadále nebudu mezi těmito pojmy rozlišovat) dramatu věnoval (najdete ještě někoho kromě Krčálové?). Pravdou totiž je, že pokud ovládáte ruštinu i češtinu a máte též další nezbytné předpoklady, abyste mohli kvalitně překládat literaturu, je současné drama snad tou nejméně výhodnou možností, jak své schopnosti uplatnit, jde o koníček náročný na čas i úsilí, přičemž nejvýznamnějším odměnou vám bude pocit z dobře odvedené práce.

Rusové v OLDstars

A tím se dostávám k OLDstars, jmenovitě k Marcele Magdové, jež je v tomto souboru kmenovou dramaturgyní a též právě překladatelkou z ruštiny. Na svém překladatelském kontě má (co je mi známo) jen v rámci OLDstars texty Olympia Olji Muchiny, To všechno ona Andreje Ivanova a Natašin sen a Žanna / Pak bude nový den (dále jen Žanna) Jaroslavy Pulinovič, přičemž všechny texty byly odpremiérovány (třikrát jako inscenace a jednou formou scénického čtení) během uplynulého roku a půl.

To už je samo o sobě působivé, uvědomíme-li si, že to Magdová dělá vlastně "jen" proto, že daným textům věří a vidí smysl v tom je u nás inscenovat, za pozornost stojí však i osobní rovina, Magdová je aktivním svorníkem mezi českým a ruským divadlem, o čemž svědčí její rozhovory otištěné v Divadelních novinách (mimo jiné třeba právě s Muchinou), fakt, že si text To všechno ona přivezla z moskevského divadelního festivalu, kde jej zhlédla jako inscenované čtení, i Ivanovova návštěva jeho inscenace v Praze. Magdová tak houževnatě navazuje kontakty v prostředí, kde by soudě podle zájmu českých divadelníků obecně nejspíše měli žít lvi, nezbývá než popřát jí i nám, potenciálním divákům, aby ji tato vášeň neopustila a nevyčerpala.

Když už jmenuji, musím zmínit též Ljubu Krbovou, jež nejen že v inscenaci To všechno ona ztvárňuje matku dechberoucím způsobem, ale je i její zásluhou, že byl tento text uveden, když jí ho Magdová poslala, zamilovala se do něj natolik, že svolila se jeho inscenování účastnit i v "bezrozpočtovém prostředí" OLDstars. A právě na tuto spolupráci navazuje i Žanna, druhý zde inscenovaný text Jaroslavy Pulinovič, přičemž v jejím Natašině snu zazářila Elizaveta Maximová, jež se objevila i v Žanně a stejně jako Václav Matějovský (a Kateřina Březinová) též v Olympii, vše se nám personálně propojuje a zahušťuje (přičemž musím přidat samozřejmě ještě Tomáše Staňka podepsaného pod režií tří ze čtyř zmíněných textů).

Žanna sociální

Přejděme konečně k Žanně. Stejně jako v případě Natašina snu jde o sociální drama, vyostřený lidský příběh představující osoby a situace, o nichž bychom snad raději nevěděli, pocházejí z temnějších koutů společnosti, jejichž existenci sice tušíme, ale je mnohem snazší si hrát na slepce.

Ústřední postavou je právě Žanna, padesátiletá "self-made woman", žena, která se vypracovala ze dna až na samý vrchol ekonomicko-mocenské hierarchie. Její úspěch v této oblasti je však v rozporu s osobní rovinou, vydržuje si Andreje, mladíka, jenž by věkově mohl být jejím synem, hra začíná ve chvíli, kdy jí tento oznamuje, že ji opouští kvůli ještě výrazně mladší Kátě, s níž plánuje vést "obyčejný rodinný život".

Na tuto situaci reaguje Žanna tak, jak umí, rozhodne se Andreje zničit ekonomicky, k čemuž jí stačí málo, její hlas na to má dostatečnou váhu. Do světa hry patří spíše okrajově ještě Vitalij, úspěšný obchodník, který však pravé štěstí našel v rodině (a tím je Žanně odporný), a Olga s Vikou, Žanniny podřízené "z moci úřední" plnící funkci kamarádek, v případě Viky silně proti její vůli.

V průběhu hry jsme tak svědky opakované demonstrace Žanniny osamělosti a neschopnosti navázat jakýkoliv autenticky lidský vztah, stejně jako v zárodku zardoušeného štěstí Andreje a Káti, vše směřuje k velmi ponurému finále. V tomto ohledu jde vskutku o drama sociální, chtěl bych však obhájit myšlenku, že jde též o drama politické.

Žanna politická

Nejdříve je ale třeba vyjasnit, co to vlastně politika je. Není to něco, co dělají politici (tak jako lékaři léčí, učitelé učí či hasiči hasí) a nás se to týká tak, že jednou za čas zajdeme k volbám vyjádřit svůj názor, kdo by se této činnosti měl věnovat (či ani to ne, protože usoudíme, že stejně nic nezměníme). Politika je obecně vzato proces vyjednávání pravidel fungování společnosti, vypořádávání se s tím, že já vidím svět jinak než vy a přesto musíme žít vedle sebe a pospolu, boj o to, kdo komu kdy ustoupí, kdo bude mít nad kým do jaké míry moc, politika je něco, co se odehrává všude a pořád.

Uvědomíme-li si, že politika je výrazně širší pojem, než jak by se mohlo zdát z nedělní poobědové televizní debaty, je náhle snadné ji vidět i v Žanně. Když Žanna jedním telefonátem zařídí, že Andrej už nesežene práci odpovídající jeho představám i schopnostem, je to sice v osobní rovině čin zhrzené ženy, leč fakt, že má Žanna nad Andrejem takovou moc, už je otázkou politiky.

A zároveň jde o ukázku toho, proč je ruská dramatika tak důležitá. Kdyby se takový motiv objevil ve hře naší či "západní", bylo by obtížné jej přijmout, mohli bychom ho brát jako divadelní nadsázku či se uchýlit ke konspiračním teoriím o "neviditelných mocných" (kteří by ale zjeveni na jevišti nejspíše stejně nevypadali příliš uvěřitelně). Rusko je však zemí rozporů a obsahuje značně koncentrovanou moc i rozptýlenou bezmoc, sociální nůžky jsou tam rozevřeny tak široce, že takové důsledky jednoho telefonátu členky (alespoň místní) oligarchie působí věrohodně.

Když Andrejovi zasadí poslední ránu zjištění, že se stal obětí podvodu, opět jde sice o osobní tragédii, ale to, že v této situaci nenajde potřebně rychlé zastání (a dost možná ho nenajde nikdy), opět spadá do sféry politiky (a toto už si bohužel můžeme představit i u nás či kdekoliv jinde).

A když má Káťa zdravotní problémy, leč s jejich řešením je nucena počkat, jde sice o situaci dodávající dění naléhavost, dostupnost zdravotní péče je však nepochybně politickou záležitostí.

Jak to shrnout? Tvrzení, že Žanna je drama sociální, ale též politické, je poněkud nepřesné. Spíše bych řekl, že je obtížné představit si sociální drama, jež by zároveň nebylo dramatem politickým. Akorát k tomu, abychom si to uvědomili, je možná zapotřebí hry z dostatečně vzdáleného prostředí, při úvahách o našem okolí totiž pochopitelně převládne osobní rovina (protože tu reálně prožíváme) a politický aspekt snadno přehlédneme.

Žanna literární

Opusťme však tyto úvahy a posuňme se dále, je čas na trochu té kritiky. Přiznám se, že ani jeden z v OLDstars uvedených textů Jaroslavy Pulinovič nemohu zcela bez výhrad označit za kvalitní divadelní hru. Natašin sen mi přišel příliš uspěchaný, jako by autorka zahazovala jednu šanci za druhou dotknout se něčeho podstatného, zásluhou Elizavety Maximové jsem sice byl v kontaktu s Natašou během samotného představení, avšak dojem z viděného velmi rychle vybledl a ve vzpomínkách zůstal pocit reportáže či rozhovoru, který jsem si mohl přečíst třeba v A2.

V případě Žanny jsou mé potíže s textem vlastně opačného rázu. Pulinovič má postavu Žanny důkladně promyšlenou a je toho tolik z jejího života, co chce do textu dostat, jenže nedokázala vytvořit strukturu, která by to unesla. O tom, jaká je Žanna dnes, se dozvídáme z její interakce jak s Andrejem, tak s dalšími třemi postavami, jež Pulinovič přivádí na scénu jen proto, aby mohla ukázat další Žanninu stránku.

Už to by mohl být drobný divadelní prohřešek, naštěstí však Pulinovič tyto postavy obdařila vnitřní rozměrovostí, nejde o prostá zrcadla, v nichž bychom nahlíželi Žannu. Ne, ten zádrhel spočívá ve způsobu, jakým nás Pulinovič skrze Žannu informuje o její minulosti, zde autorka přechází k monodramatu, až tento prostor umožňuje vyjádřit to, co se nevešlo do dialogů.

Snad by to bylo možno považovat samo o sobě za vyjadřovací (meta)prostředek, manifestaci toho, že Žanna není schopna s nikým navázat vztah dostatečně hluboký na to, aby mu mohla povědět o tom, co nosí v sobě, takže jedinou její možností je "šeptat slova větru", jenže to je čistě racionální konstrukce, kterou z toho textu prostě necítím.

Paradoxně se tak z dialogů dozvíme více o zázemí i vývoji všech ostatních postav. Sledujeme Andrejův pád stejně jako jeho boj proti němu, přičemž způsob, jakým situaci čelí, nám o něm též něco vypovídá. Káťa prochází proměnou z bezstarostné dívky v ženu obtěžkanou pod srdcem i na mysli, zároveň z jejích rozmluv s Andrejem získáváme velmi přirozeně představu o jejích rodinných poměrech. Vitalij se objeví jen v jediné scéně a kolik toho o něm zjistíme, stojí před námi portrét úspěšného muže, který budoval kariéru a kupoval si lásku svých dětí, což se mu však hořce vrací, štěstí nachází až v nejmladší dceři, jíž už má čas být otcem a jež mu přináší opravdové naplnění. Olga sice sdílí Žannin žebříček hodnot, ale nemá šanci se sama vyšvihnout, a tak je poslušným pejskem čekajícím, jak velkou kost jí Žanna hodí, naproti tomu Vika čelí obdobnému dilematu jako Andrej - má na výběr mezi setrváním v Žannině světě, který nabízí zabezpečení, ale je jí bytostně nepříjemný, a nejistým štěstím budování vlastní rodiny, přičemž pro daný okamžik zrazuje sama sebe.

Takto zpětně rozebráno začínám mít pocit, že se Pulinovič stalo něco, co se dramatikům občas přihodí, její hra si začala žít vlastním životem. Na počátku sice nejspíše byla Žanna, jenže ve výsledku ostatní postavy nejsou ani tak Žanniným zrcadlem jako je naopak ona katalyzátorem reakce uvolňující informace o ostatních a sečteno přes ně máme před sebou vlastně velmi podařený text zabývající se rozporem mezi "chudým rodinným štěstím" a "osamělým bohatstvím" (což není nic jiného než ony široce rozevřené sociální nůžky v kombinaci s pozorováním, že pro úspěch je třeba se něčeho vzdát, pro velký úspěch něčeho velkého (až sebe sama)) a zobrazující různé "výchozí pozice" a strategie, jak se s tím vyrovnat.

Jenže tu byla pořád ta Žanna a Pulinovič se jí nedokázala či nechtěla vzdát. Ne že by ony monology byly samoúčelné, vyjevený Žannin vztah k otci dává zpětně hlubší smysl Žanninu odporu k Vitalijovi rozplývajícímu se nad svou nejmladší dcerou (příklad funkčního vztahu otec - dcera, tedy právě toho, čeho se Žanně nedostalo), celkově pak tyto vsuvky Žannu polidštily, daly divákovi šanci ji pochopit, aby o to silněji vyzněl závěr (není ale taková okatá manipulace s emocemi poněkud nedůstojná?), přesto se však nemohu zbavit pocitu, že jde hlavně o důkaz toho, že autorka nerozpoznala potenciál vlastního textu, tedy že se jí i bez dovysvětlení Žanny podařilo napsat hru, kterou opravdu stojí za to inscenovat.

Žanna divadelní

Tak, konečně jsme doklopýtali do OLDstars a je na čase podat zprávu o tom, co jsem viděl. Přiznám se, že mám scénická čtení rád. Hodně rád. Miluju tu atmosféru, kdy se sejdou tvůrci chtějící představit nový text s diváky na něj zvědavými, tu pohodu, kdy publikum toleruje sem tam nějaký ten nedostatek, jdoucí však ruku v ruce s kumštem, protože na jevišti nejsou "nějací předčítači čtoucí nějaký text", ale herci představující postavy. Když se scénické čtení povede, dostane divák v jednom večeru dvojí divadlo, může si vychutnat jednak samotnou hru, jednak zcizovací efekty, režisérské i herecké vtípky. A v OLDstars se to podařilo a já už budu jen chválit.

Nelze začít jinak než Ljubou Krbovou v roli Žanny. Jak je vůbec fyzicky možné, že tatáž herečka, která coby matka v To všechno ona skrze své oči nechává diváka nahlížet do rozsáhlého vnitřního vesmíru své postavy, dokázala coby Žanna nasadit výraz tak neprostupný, že to, co bude následovat, jsme se dozvídali až ve chvíli, kdy to vyslovila, přičemž veškerá hnutí mysli vedoucí k rozhodnutí zůstala bezpečně uzavřena mimo náš dosah? Ale aby snad nevznikl dojem nějaké jednostrannosti, Krbové Žanna měla mnoho podob podle situace, avšak přesně tak, jak to odpovídalo psychologii postavy, projevovala jen to, co sama uznala za vhodné, s bravurou zkušené hráčky pokeru. "Roztávala" výrazně jen ve chvílích oněch monologů, kdy odhalovala své nitro, protože v tu chvíli to bylo bezpečné, projevenou slabost neměl kdo zneužít.

Hluboký úklon patří též Miroslavu Hanušovi, který Vitalije ztvárnil s odzbrojující nenuceností a sebedůvěrou, lehce se přesouval mezi nadšením z otcovství a v alkoholu utápěnou přítomností s odcizenou Žannou, bylo nadmíru příjemné sledovat tohoto zkušeného herce, který si to do H2O prostě přišel užít, aby si to užilo i publikum.

I Václav Matějovský dal Andrejovi vše, co mu divadelně náleželo, jestliže Žannu charakterizovala kamenná tvář a kontrolovaný projev, on byl naproti tomu bránou doširoka otevřenou a nenechal nikoho na pochybách, co se v něm kdy odehrává, zároveň byl věrohodný jako muž snažící se unést tíhu světa a časem rozčarovaný z toho, že to nejde.

Elizaveta Maximová ze své menší role vytěžila, co se dalo, když předvedla přesvědčivou proměnu z bezstarostné dívky radující se z toho, že konečně bude se svým princem, v ženu v tíživé situaci.

A pokud jde o Olgu Kateřiny Březinové a Viku Anny Peřinové, zde jsem poněkud na rozpacích, asi tak jako jejich postavy v oné scéně, vlastně sám nemám představu, jak by se v dané situaci měly projevovat.

Tolik k rovině divadelní, zbývá ona "metadivadelní". Zde za vrchol večera považuji nástup Miroslava Hanuše na scénu, kdy před zraky publika Ljubě Krbové vysvětlil jednu technickou záležitost, která do té doby chvílemi rušila průběh, avšak učinil tak jako Vitalij obracející se k Žanně. A působilo to tak nenuceně a zároveň vyvolalo takový smích, že být to secvičené, zasloužilo by si to potlesk vestoje.

Vedle toho však byly užity i jiné divácky vděčné prostředky, zejména předčítání scénických poznámek a práce s rozporem mezi "mělo by být" a "reálně je", ať už šlo o popis postav či předepsané reakce, zdrojem humoru tu byl jak prostý nesoulad, tak neshoda záměrně inscenovaná, přičemž ale i ta ilustrovala jednotlivé charaktery.

Sečteno a podtrženo, nedílnou součástí scénických čtení je obvykle i jejich neopakovatelnost, snaha zafixovat to, co se povedlo, by snadno mohla vyústit v nevěrohodnost. Přesto mě však v tomto případě mrzí, šlo-li o jednorázovou akci, a to hlavně kvůli všem těm možným divákům, kteří u toho nebyli. Je-li však ztracena forma, snad se ještě někdy někde objeví obsah, tedy samotný text, protože i přes mou výhradu přílišného zaměření se na Žannu navzdory jeho struktuře si zaslouží být uváděn.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.