Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Diváku uondaný poutí...
Jiří Koula, 21.10.2018

Inscenaci Dům uměleckého poltergeista jsem navštívil začátkem září a šest týdnů jsem v sobě nosil pocity velmi podobné těm, jež ve svém blogu popsal Lukáš Holubec. Až po této době odezněla paralýza z viděného a do mysli mi vstoupilo i něco jiného. Pojďme se na inscenaci podívat obšírněji, zasaďme ji do kontextu.

Divadlo X10 má se site-specific projekty bohatou a v rámci pražské scény vlastně i dost ojedinělou zkušenost. Pokud dobře počítám, toto je jejich osmá inscenace tohoto typu v průběhu čtyř let, proto se pojďme nejdříve ohlédnout za prvními sedmi.

Historické okénko

Na počátku stál v roce 2014 uvedený triptych venkovních inscenací pod souhrnným názvem Parkur.

První byla Solidarita, což je název nejen inscenace, ale též nejstaršího pražského sídliště, v jehož srdci stojí Strašnické divadlo, v němž tou dobou už rok působilo nově vzniklé Divadlo X10. A tato inscenace se na dva roky stala mým favoritem. Proč? Mohu jen odcitovat svůj komentář: "Divadelní procházka sídlištěm Solidarita, jejíž smysl se mi potvrdil vyslechnutým rozhovorem dvou divaček, sousedek, jež si živě sdělovaly své znalosti o okolí svého bydliště. Divadlo úspěšně tematizující prostor svého působení, kolik dalších pražských scén si je vědomo toho, že se nacházejí na konkrétním místě?" Jinak řečeno, šlo o zdařilý komunitní projekt, kdy "cizí komedianti" obrátili pozornost místních k jejich domovu.

Následovaly Spodní proudy Jiřiny Haukové, opět odkážu na svůj komentář: "Setkání se zapomenutou básnířkou v zapomenutém koutě Prahy, kam se jinak nedostanete, obydleném fantaskními tvory, západ slunce z vrcholku rumištní haldy, kvapný závěr, cesta tmou přes opuštěné koleje brankou v plotě oddělujícím nic od ničeho do hospody, o niž vědí jen místní, na koncert kapely, o které jste nikdy neslyšeli a už ani neuslyšíte, magický večer mimo běžný prostor a čas, nesdělitelné kouzlo neopakovatelného okamžiku." Síla této inscenace pro mě osobně spočívala právě v propojení osobnosti, o níž pojednávala, místa dění i následného programu, výsledkem byl jedinečný a konzistentní zážitek.

Závěrečnou částí Parkuru byly Strašnice, mordů plný ulice, jež ukázaly limity konceptu představeného v Solidaritě, budiž klíčová část mého komentáře: "Druhá divadelní procházka Strašnicemi, tentokráte příliš roztahaná, jednotlivé dramatické zastávky působily spíše jako osvěžení na cestě Mojžíšova lidu pouští než cíl hodný dosažení." Jinak řečeno, jedna věc je procházka po sídlišti, jiná pak nemalou částí Strašnic s tu a tam rozesetými dějišti jednotlivých scén. Ačkoliv vybraní herci cestou setrvávali v rolích a snažili se bavit diváky, těžko mohli zakrýt fakt, že jde o výplň, cestu, kterou je zkrátka nutno ujít bez hlubšího smyslu.

Po osmiměsíční pauze přišel Kocourkov odehrávající se v základní škole poblíž divadla. Se zasazením do školy si tvůrci celkem pohráli, zaangažovali též místní žáky, což přispělo k ospravedlnění zvolené lokace, avšak měl jsem problém s obsahem, poukazovat na absurdnost současné politiky odkazem na "ten Kocourkov" je... Inu dět(in)ské. S povděkem však kvituji poměr mezi divadlem a putováním, pokud si vzpomínám, přesuny v rámci budovy byly pouze tři po ose šatny - třída - tělocvična - ústřední chodba, čímž bylo dané prostředí obsaženo, aniž by to narušilo kontinuitu divadelnosti.

O dalších jedenáct měsíců později vyrukovalo Divadlo X10 se Vzlety Valeriána Karouška. Pokud vám toto jméno nic neříká, jde (tedy šlo) o sochaře, mimo jiné autora plastiky nad vchodem Strašnického divadla, jenž zahynul při horolezecké expedici v Peru, kteroužto tragédii připomíná pomník nacházející se půl kilometru od divadla. Tím byl dán obsah - Karouškův život a dílo, stejně jako trasa - od divadla k pomníku a zpět. Byť šlo o procházku oproti "Mordům" výrazně kratší, dostavil se u mě obdobný dojem "tolik kroků a tak málo divadla", druhé pozdvižené obočí pak vyvolal rozpor mezi závažností tématu a hravostí formy, jež vedle kreativity zahrnovala i infantilnost.

Pokud máte pocit, že jsem z předchozích tří inscenací byl řekněme rozpačitý, máte pravdu. Ovšem vše bylo zapomenuto o čtyři měsíce později díky Vítání Herdy, kterážto inscenace sesadila z pomyslného trůnu Solidaritu. Jejím východiskem byl jeden okamžik, totiž návrat zápasníka Jozefa Herdy z olympiády v Berlíně roku 1936, kde získal stříbrnou medaili. Od tohoto momentu se rozbíhala jak k Herdovu životu, tomu co předcházelo jeho úspěchu, tak ke společnosti, aktuálnímu antisemitismu coby předzvěsti druhé světové války. Trasa začínala u tramvajové zastávky Nádraží Strašnice, odkud jsme se přesunuli na dětské hřiště v přilehlém parčíku, následovala cesta vlakem ze stanice Praha-Strašnice do Prahy-Vršovic, kde konečně došlo na Herdovo přivítání. Přes logistickou náročnost a nutnost načasování s ohledem na vlakový jízdní řád byla tato složka neviditelná, divadlo se plynule odehrávalo celou dobu (k překvapení dalších cestujících i ve vlaku). A s obsahem kontrastující rozvernost formy v tomto případě fungovala stylem "Směju se... Sakra, čemu se to vlastně směju?" Zkrátka takhle ano.

Následovala více jak roční pauza a dostáváme se do minulé sezóny, kdy to Divadlo X10 mělo ve Strašnickém divadle už dost nahnuté. Předtím, než se ujalo prostoru DUP39, které se od této sezóny stalo jeho útočištěm, uvedlo ještě ve Waldesově muzeu Patent na oko, inscenaci věnující se vršovickému podnikateli, majiteli továrny Koh-i-noor a mecenáši umění Jindřichu Waldesovi. Viděnou optikou následující části jsou mé výhrady k textu, totiž že je určený primárně divákovi, který je s životem tohoto muže již obeznámen, vyváženy faktem decentních přesunů z jedné místnosti do druhé, k dalšímu obrazu bylo vždy doslova pár kroků.

Dům uměleckého poltergeista

Ve světle předešlého se jeví přirozeně, že Divadlo X10 přišlo s myšlenkou přivítat se se svým novým působištěm jemu věnovaným site-specific projektem.

Pravdou je, že tak divák má možnost nahlédnout i do prostor, kam by se jinak nedostal. Jenže tato zdánlivá přednost je zároveň kamenem úrazu. Dům uměleckého průmyslu má sice působivé sklepení (jež uvidíte při návštěvě libovolné inscenace Divadla X10 či jeho hostů, protože právě v něm se odehrávají) a dejme tomu i přízemí, ovšem jinak je to prostě šestipatrový barák s ústředním schodištěm (a výtahem, který však neslouží divákům, nýbrž rychlému přesunu herců) a řadou místností různých velikostí na každém podlaží. Daní za to je, že abyste si prohlédli celý dům, musíte ty schody vyšlapat nahoru a zase dolů, což je něco, co dělám, když se zasekne výtah u nás v paneláku, rozhodně to není "site-specific zážitek".

Pozitivnímu dojmu nepomáhá ani fakt, že ono schodiště opravdu nebylo dimenzováno na desítky diváků s průvodcem. A moment, kdy se tento v některém z mezipater ztratil a my přemýšleli, zda ho hledat o patro níže či prozkoumávat přilehlé místnosti, nebyl ani tak strašidelný jako otravný a vlastně si doteď nejsem jistý, zda to byl vůbec záměr (ale asi ano, najít dav diváků na schodech není zrovna náročná úloha).

Opusťme však schodiště a přesuňme se do prázdných místností chátrajícího domu, kde bylo lze najít duchy minulosti, obrazné i doslovné. I zde však narážíme na problémy. V jednu chvíli jsme byli uvedeni do některého z pater s pokynem prohlédnout si přilehlé místnosti. Super, pustil jsem se do toho, ovšem než jsem stihl nechat na sebe zapůsobit veškeré "instalace", už jsem byl nahnán na hromadnou duchařskou scénu. Asi byli ostatní výrazně rychlejší.

Tím se dostáváme k obsahu/textu. Byť tématem měl být dům, v němž jsme se nacházeli, leckteré výjevy (ne-li většina) s ním souvisely zejména tím, že budova zažila dobu, v níž se odehrály. Výmluvný byl závěr inscenace, kdy jsme vyfasovali svíčky a z DUPu se vydali k pamětní desce 17. listopadu na Národní třídě, abychom je tam zapálené položili. Pominu-li otázku, nakolik je vhodné z tohoto veskrze osobního aktu vyjádření úcty vytvořit rutinní součást divadelního představení, jde o doklad toho, že o DUP jako takový vlastně moc nešlo, ona akce byla završením scén, které se v něm odehrály spíše shodou okolností.

Jak si tedy Dům uměleckého poltergeista stojí ve srovnání s předchozími v minulé sekci zmíněnými projekty? Ačkoliv se odehrává (většinu času) v rámci budovy, obsahuje prvek rozvleklosti jako "Mordy". Bylo-li záměrem tvůrců využít dům jako odrazový můstek k obecnější výpovědi jako v případě Vítání Herdy, pak se to dle mého prostě nepodařilo, místo toho inscenace těká mezi "uvnitř" a "venku". A konečně "sklony k úletům" autora Tomáše Dianišky i režisérky Ewy Zembok pro mě spíše než odlehčení či práci s kontrastem jako ve Vítání Herdy znamenaly spíše zmatení a rozpaky jako u Vzletů Valeriána Karouška. Jinak řečeno, z předchozí zkušenosti Divadla X10 si tato inscenace vyzobala to nejhorší.

A tvůrcům jistě nepomohl ani fakt, že zatímco ve Strašnickém divadle mohli operovat s dimenzí sousedství, tedy zaměřit se na lidi bydlíci kolem a historickou kontinuitu, v případě DUPu nacházejícího se na Národní třídě vedle obchodních domů My a Quadrio působí zmínka o minulosti jako kapitola z učebnice dějepisu, zatímco odkaz k současnosti vyvolá leda vztek či povzdech.

Bylo tedy vše špatně? Asi nejvíce mě mrzí, že odpověď zní ne. Úvod se zmateným Jakubem Gottwaldem, divný holič Václava Marholda, jednotlivé silně herecky uchopené "obrazy z národního a uměleckého života"... To jsou růže na dvouhodinovém hnojišti, z nichž - kdyby se pečlivě vysbíraly, přemístily do sálu a přízemí (tedy "průmyslové zóny") a důraz se přenesl od budovy k oslavám sta let vzniku republiky - by mohla vzniknout kytice, o níž bych psal s radostí. Leč nestalo se.

Závěr

Sečteno a podtrženo, Divadlo X10 se se žánrem site-specific utkává průběžně už čtyři roky. Někdy se zadaří více, jindy méně, v tomto případně jde však jednoznačně o porážku.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.