Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Draculovo kouzlo
Jiří Koula, 23.7.2018

Věnováno jiné "Lucy".

Brát otáčkového Draculu jako to, čím na první pohled je, tedy letní zábavu pro celou rodinu, mohl bych tak leda odkázat na hodnocení kolegů. Nebo bych to vypsal za sebe a vyzdvihl scénu Pavla Boráka, Renfielda Jana Dvořáka, Van Helsinga Pavla Oubrama, Lucy Beáty Kaňokové, Minu Kamily Janovičové a dramaturgyni Olgu Šubrtovou s režisérem Martinem Glaserem za to, jak to celé zapadá a šlape.

A na rubu této mince bych pak našel přece jen nevyváženou humornou složku inscenace a pocit, že Petr Halíček není "ten Dracula" (jeho pohled ve chvíli, než se pořádně zahryzne do svých obětí, z první řady působil vskutku komicky, až o pár dní později mi došlo, kde už jsem ho viděl - přesně tak se v určitých okamžicích tvářil jeden z členů company ve druhém nastudování Krysaře Daniela Landy, když tančil krysu).

Tyto výtky však pro mě souvisejí a obracejí mou pozornost k otázkám, proč a jak dnes Draculu vlastně hrát a nakolik ho můžeme brát vážně. Udělejme si proto malý historický exkurz.

Historické okénko

Představme si, že slavíme Silvestra v Londýně roku 1897, ideální čas na bilancování. Na trůnu už šedesát let sedí královna Viktorie, Britské impérium sice ztrácí pozici ekonomické jedničky, protože ho předhánějí USA a Německo, nicméně titul největší koloniální říše v dějinách lidstva už mu nikdo nevezme.

Dopravu ovládá loďstvo a železnice, automobil je žhavou novinkou z kontinentální Evropy, letos George Lanchester sestrojil první čistě britský vůz se zážehovým motorem, zatímco jistý Němec Rudolf Diesel představil první funkční vznětový motor. A co se týče letectví, to je pořád jen snem, až za dva roky začnou bratři Wrightové experimentovat s prvními kluzáky.

Tažnou silou pokroku je stále pára a svítí jí k tomu plynová lampa, nicméně benzín, nafta a elektřina už vystrkují růžky. V Británii již najdeme první elektrárny i ulice s elektrickým veřejným osvětlením (žárovka už je plnoletá), zatím jde sice o izolované ostrůvky, leč problém rozvodu elektrické energie už předloni vyřešil jistý Nicola Tesla, na britskou aplikaci si sice ještě čtyři roky počkáme, ale čekají nás jistě vzrušující časy. Jo a letos sir J. J. Thompson objevil elektron, což leccos kolem této nové síly vysvětluje (či za pár let vysvětlí).

Nejrozšířenějším záznamovým zařízením je samozřejmě stále psané slovo, ale umíme zvěčnit obraz (fotografie už je tu s námi pár dekád) a zachytit i znovu reprodukovat zvuk (mikrofon, fonograf, gramofon). A pak je tu další žhavá novinka z kontinentu, tentokrát z Francie, totiž kinematograf, pohyblivé obrázky, no představte si to!

V medicíně si vedeme také docela dobře, rozhodně lépe než za dob našich otců, i když leccos je pořád záhadou a nezbývá než se odevzdat boží vůli. Už definitivně víme, že (některé) nemoci způsobují mikroorganismy, oceňujeme význam čistoty a díky panu Pasteurovi máme třeba vakcínu proti vzteklině. Jenže mimo prevenci toho pořád moc nezmůžeme, jistý Francouz Ernest Duchesne sice letos vydal dizertační práci, v níž dokládá, že určitá plíseň hubí bakterie, ale vědecké kapacity ji budou ignorovat, takže si na penicilin počkáme ještě celou generaci.

Dál tu máme krevní transfúze, užitečný leč ne zrovna bezpečný zákrok. Už víme, že není možné lidem dávat zvířecí krev (bůh nám buď milostiv za tyto omyly minulosti), jenže ani transfúze z člověka na člověka nedopadají zdaleka vždy dobře. Počkáme si ještě čtyři roky, než Karl Landsteiner objeví krevní skupiny, a dalších čtyřicet, než přihodí Rh faktor, čímž bude tento problém plně vyřešen. Zatím nám nezbývá než metoda "zkus to a modli se".

A pak tu jsou ty nešťastné duše v ústavech pro choromyslné. Je jich už sto tisíc a nevíme, co s nimi. Jistý Sigmund Freud již pár let zevrubně zkoumá své nitro a před několika měsíci se v dopise svému příteli Wilhelmu Fliessovi zmínil o myšlence, k níž dospěl, říká tomu oidipovský komplex. Dalších pár let bude trvat, než položí základy psychoanalýzy, a ještě déle, než bude hlubinná psychologie přijata. A psychofarmaka, to už je hudba hodně vzdálené budoucnosti.

A jak je na tom společnost? Docela se teď propírá otázka ženských práv. Pamatujete na ty rozkošné mladé dámy z komedií Oscara Wilda (který si letos odkroutil dva roky za hrubou nemravnost a utekl do Francie)? Být půvabnými a vtipnými oporami a doplňky svých mužů už jim, zdá se, nestačí. Letos se sufražistky (aktivistky za volební právo pro ženy) sjednotily do celostátní organizace. O co jim jde? Vždyť v uplynulých dekádách získaly ženy lecjaká majetková práva - mohou spravovat, co zdědily, a nakládat se svou mzdou, před šesti lety dokonce soud rozhodl, že manžel nemá právo věznit svou ženu a pokud kdy vůbec měl právo ji bít, pak už je zastaralé. A ženy už mohou i studovat na univerzitách (samozřejmě projdou-li pečlivým výběrem mužů). Navíc se o hlasovací právo začínají zajímat i dělnice, za to můžou ty zpropadené odbory. Kde tohle skončí...

A pro úplnost dodejme, že před třemi lety vydal Bedřich Engels třetí díl Kapitálu Karla Marxe (přičemž první díl oslavil třicet let), nebezpečné to myšlenky. Naštěstí ten buřič Lenin, který je tak žral, je ve vyhnanství na Sibiři a Rusku vládne car Mikuláš II., jenž se oženil s Alexandrou Fjodorovnou Hesenskou, vnučkou naší královny Viktorie, přirozený řád světa stále trvá.

Jo a Bram Stoker letos vydal román Dracula, napínavé to čtení.

Dracula tenkrát

Podívejme se, jak Dracula zapadá do kontextu doby svého vniku. Velká Británie byla na špici vyspělého světa a být bohatým Angličanem bylo fakt terno. Zároveň bylo Britské impérium říší, nad níž slunce nezapadá, Britové vládli nespočetným zástupům příslušníků cizích (primitivnějších) kultur po celém světě, kteří měli všelijaké podivné zvyky. Samotná jeho myšlenka tak byla bojem civilizace a kultivovanosti proti živočišnosti a barbarství. Dracula jako souboj dobra, v jehož službách jsou odvaha s vědou, s prastarým zlem odkudsi z lesů polocivilizovaného Sedmihradska (či Transylvánie, chcete-li), jehož existence je reflektována vlastně jen pověrami místních, tak odráží tyto imperiální základy.

Zároveň jde o věčný zápas boha s ďáblem o lidskou duši, však Dracula není ničím jiným než právě ďáblem, stačí si jej srovnat s Mefistofelem z Goetheho Fausta, oba svou vůlí ovládají drobná zvířata, umějí se proměnit ve psa, oplátkou za věrnost nabízejí lákavé vize a mají vážné problémy se svatými znameními a předměty.

A pak tu je genderová rovina, Dracula se sice prý chystá ovládnout svět, ale reálně sledujeme jeho souboj s pěti gentlemany o dvě mladé dámy, nejdříve Lucy a následně Minu, přičemž tyto jsou slabé, zasluhují veškerou péči a uvědomují si to. Tedy Mina se sice v závěrečném honu na Draculu projevuje dosti zdatně, že by snad i mohla být jmenována čestným mužem, nicméně i tak je její místo jasně dané.

Za pozornost stojí též oněch pět hrdinů. Právník Jonathan Harker, Minin snoubenec, Arthur Holmwood, Lucyin snoubenec (jenž se během děje stane lordem Godalmingem po svém zesnulém otci), další dva Lucyini nápadníci - Američan Quincey P. Morris, s nímž Arthur zažil všelijaká dobrodružství po celém světě, a doktor John Seward. A konečně Belgičan Van Helsing, věhlasný vědec, expert na upíry, Sewardův bývalý profesor a současný přítel.

Jaké to pozoruhodné uskupeni charakterů! V pěti mužích máme jednoho šlechtice, dva vědce, dva dobrodruhy, tři mstitele a jednoho záchranáře svých milovaných žen, dva cizince toho času ve službách Britů a jednoho křižáka, který se léta připravoval právě na onen závěrečný souboj.

A už jen poslední střípek, společensky se všichni tito muži nacházejí od střední třídy výše. Naopak prostý lid je nejvýrazněji zastoupen dělníky měnícími informace za alkohol a služebnými netušícími, která bije, a hlavně se na nic neptajícími bez ohledu na to, jak divné věci se kolem nich dějí. Tato třídní propast je dvojnásob podstatná. Jednak ji naši hrdinové využívají, když se potřebují dostat do Draculova domu na Piccadilly - nechají si ho odemknout za bílého dne zámečníkem a nikdo se na nic neptá, vždyť kdo by podezíral ctihodné muže z vloupání?

A pak je tento zvyk nevměšovat se do záležitostí "lepších lidí" klíčový pro uvěření, že by hrabě Dracula mohl žít v Londýně a rozšiřovat řady nemrtvých (pokud by mu to nepřekazila naše liga výjimečných). Kdybych si chtěl jó zapsychologizovat, nabízí se otázka, zda představa Draculy ukrývajícího se po staletí v zaostalém Rumunsku nebyla vhodnou projekcí temné stránky vztahu Britů k vlastní aristokracii.

Dracula dnes

Ale dost už toho, přesuňme se do současnosti, čím je Stokerův příběh zajímavý tady a teď? Část mých potíží s upíry skvěle vystihuje následující strip (autor Martin Perscheid):

No vážně, pokud sluneční světlo upírům škodí, proč jim nevadí sluneční světlo odražené Měsícem? A proč (společně s dalšími nočními tvory) bývají nejaktivnější za úplňku, kdy Měsíc na Zemi odráží nejvíce slunečního světla? Obsahuje snad měsíční prach něco, co neutralizuje škodlivý vliv slunečních paprsků?

Anebo co tenhle (zdroj: randomcrab.com):

Upíři nejsou vidět v zrcadle, což mi na nich přijde snad nejzajímavější. Proč? Inu, představme si následující scénu, Van Helsing s doktorem Sewardem vpadnou do krypty, kde stojí Dracula a za ním leží rakev, z níž právě vylezl. Van Helsing drží v jedné ruce pochodeň, jež osvětluje místnost, a v druhé kříž, jímž drží Draculu v šachu. To dává čas Sewardovi, který se k Draculovi otočí zády a pozoruje ho přes rameno v zrcátku, jež vytáhl z kapsy.

Van Helsing vidí Draculu a nevidí rakev, kterou mu Dracula zakrývá. Seward v zrcátku Draculu nevidí, což ale znamená, že vidí rakev za ním, protože neviditelnost upíra v zrcadle spočívá v tom, že vidíte scénu tak, jako by tam upír vůbec nebyl. A teď se zkusme podívat, co se děje z fyzikálního hlediska.

U Van Helsinga je to jasné, světlo (a je jedno, zda si ho představíme jako vlnění či částice) z louče se odráží od Draculy, aby skončilo na Van Helsingově sítnici (což vyvolá nervové vzruchy jdoucí do mozku, kde se poskládají v Draculův obraz). A světlo, které se odrazí od rakve a mířilo by do Van Helsingových očí, se zarazí o Draculova záda. Jak je to ale v Sewardově případě? Světlo z louče projde Draculou, odrazí se od rakve a opět projde Draculou, aby po odrazu o zrcátko skončilo na Sewardově sítnici.

No není to fascinující? Světlo se od Draculy někdy odráží a někdy jím prochází. A to v závislosti na tom, zda v době mezi kontaktem s Draculou a kontaktem s něčí sítnicí dojde či nedojde ke kontaktu se zrcadlem, jinak řečeno, povaha interakce světla s Draculou je dána budoucími událostmi. A to je docela oříšek.

Aby bylo jasno, nevystačíme si s vysvětlením, že se Dracula jako "nebožská entita" neřídí "božími přírodními zákony", ono se jimi při kontaktu s Draculou neřídí ani světlo, jež spadá mezi "boží entity" (vždyť světlo bylo (po nebi a zemi) třetí, co Hospodin stvořil).

A co víc, v zrcadle není neviditelný jen Dracula jako takový, ale i jeho šaty, tedy tato anomálie se nějak týká i jeho blízkosti. To provokuje řadu otázek. Když Dracula bude v dlaních skrývat myš, uvidíme ji v zrcadle levitovat či bude také neviditelná? A pokud bude neviditelná a bude jí čouhat ocásek, uvidíme aspoň ten? A pokud ne a Dracula by držel třímetrovou tyč, byla by neviditelná celá? A proč nevidíme, co Dracula drží, ale vidíme třeba to, na čem stojí?

Střih. Co jsem tím chtěl ukázat? Ještě na konci devatenáctého století jsme (jako lidstvo či západní civilizace) žili převážně ve "světě středních rozměrů", ve dne svítilo sluníčko, v noci měsíček, předměty kolem nás byly velikostí srovnatelné s člověkem, nějak se odrážely v zrcadle a leccos byla prostě záhada.

Dvacáté století znamenalo na poli přírodních věd stěží uvěřitelnou explozi vědění, ušli jsme opravdu velký kus cesty v poznávání toho, jak svět kolem nás (ale i v nás) funguje, s čímž souvisí i obsáhnutí "malých rozměrů". Banálním leč působivým příkladem může být, že počítač, na němž píšu tato slova, obsahuje člověkem vyrobené součástky tak malé, že by je ve Stokerově době nebylo možno ani spatřit, kdybych tehdejším nejbystřejším mozkům dal ke zkoumání dnešní mikroprocesor, jejich závěr by mohl být leda takový, že jeho struktura je pravděpodobně jemnější, než jsou schopni zjistit.

Tato nová suma vědění je dvousečnou zbraní, na jedné straně díky ní máme opravdu báječné vychytávky, avšak je tu i odvrácená strana. Zatímco lidstvo jako celek toho ví mnoho, člověk jako jedinec dnes svému světu rozumí podstatně méně než Stokerův současník, i ty největší vědecké kapacity dnes ovládají jen část svého oboru, není v silách jednoho člověka obsáhnout ono množství poznatků zároveň v plné šíři i hloubce. Kdysi jsem četl sci-fi povídku prorokující, že v budoucnosti budou lékaři specializující se na pravý ušní lalůček, a přijde mi, že to není až tak přehnané domyšlení dnešního stavu.

A jak to souvisí s Draculou? Na jedné straně už pro něj v objektivní realitě není příliš mnoho temných koutů, v nichž by se mohl ukrývat, rozhodně mezi ně nepatří dnešní Sedmihradsko, v němž jsou největšími riziky zdivočelí psi chovající se zcela přirozeně a lidé z masa a kostí chovající se... Inu, jako lidé, ti, již byli nositeli Draculovy legendy, dnes stanuli na horní příčce žebříčku nebezpečí.

Přesto však existuje jedno místo, o němž stále víme celkem málo a v němž se dobře daří Draculovi a jemu podobným, totiž naše vlastní mysl. To není žádná novinka, naopak jde o návrat ke kořenům, pokud podobnost mýtů napříč časem a prostorem byla dříve vnímána jako důkaz, že na tom něco je, že se v nich lidský rozum dotýká reálného "jiného světa" s vlastními zákony, ve světle dneška jde spíše o doklad univerzálnosti lidských obav a přání, jež se promítají do říše nadpřirozena.

A tím se konečně dostáváme k tomu, čím je pro nás dnes Draculův příběh zajímavý, zhmotňuje se v něm něco podstatného z nás, jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi odrážejí naše silné a slabé stránky, naše vztahování se ke světu a lidem. A stejně je tomu i se všemi těmi detaily, jež upíry provázejí. Nemá smysl se ptát, jak je z hlediska vědy možné, že jim škodí přímý sluneční svit a jeho měsíční odraz ne, že nejsou vidět v zrcadle, že jim větvička plané růže položená přes rakev zabrání tuto opustit... To vše jsou stavební kameny fikčního světa, jež samy o sobě nejsou až tak zajímavé ((byť každý z nich v sobě nese určitou symboliku), jsou kulisami, v nichž se odehrává drama, naše drama. Protože přes všechno, co lidstvo jako celek ví, každý jeden z nás toho víme zatraceně málo a stín mezi stromy za úplňku může být čímkoliv, co si jen dokážeme představit.

Takže inscenace

Tak, konečně se vracíme k v úvodu nadneseným výtkám směrem k inscenaci. Ano, Petr Halíček není "ten Dracula", nepodmaní si publikum pohledem, moc postavy tu nevychází z charismatu herce. Jenže to je přece v pořádku, jeho moc není z tohoto světa. Coby zvláštní týpek v nemoderních šatech ještě může působit napřímo na Harkera, když za ním přijíždí na jeho hrad v hlubokých lesích někdejšího Sedmihradska, kde jsou (na první pohled) jen sami dva a Dracula se nepodobá nikomu, s kým se kdy Harker setkal.

Avšak po příjezdu do Anglie už je to jen podivín, jehož moc je čistě nadpřirozená, což je v inscenaci výstižně ilustrováno použitím reproduktorů, ve chvíli, kdy Dracula užívá svých schopností, zní jeho hlas prostředky nacházejícími se mimo realitu inscenace. A tento kontrast mezi zevnějškem a vnitřní mocí též lépe odpovídá naší současné představě (a vlastně i každodenní zkušenosti), dnešní padouch přece nenosí na čele Kainovo znamení.

Stejně tak nevyvážená práce s humorem je daní za náhled Draculova světa dnešníma očima. Stokerův Van Helsing je stejně dokonalý gentleman jako jeho britští souputníci, což je poplatné tehdejší kulturní nadvládě Britského impéria. Oubramův Van Helsing je naproti tomu drsňák se vším všudy a nebere si servítky ani tváří v tvář britským dámám. To na jedné straně odstraňuje (pro mě vlastně vtipný) rozpor mezi jeho naléháním k rychlé akci a složitým zdvořilostním vyjadřováním, nicméně výměnou za to je jeho svéráznost novým zdrojem humoru.

Obdobně se to má s Renfieldem, Stokerův Seward ho sáhodlouze analyzuje, snaží se jej pochopit, věřím, že v době vydání románu to mohlo být zajímavé, dnes to ale působí přinejlepším roztomile naivně. Interakce Dvořákova Renfielda tak osciluje mezi děsivým spojením s Draculou a směšnou absurdností.

Stejný vnitřní boj pak divák svádí ve chvíli, kdy hrdinní muži poskytují svou krev Lucy čistě na základě vztahu k ní. Jistě, ve Stokerově době nebyly krevní skupiny známé, jenže dnešní divák už o nich něco ví. To by se dalo ještě přejít s tím, že je Lucy náhodou univerzálním příjemcem (aspoň v rámci daných dárců), do větších potíží bychom se pak mohli dostat při zamyšlení se nad vztahy postav z hlediska genderu... Ale už to začínám opět moc rozpitvávat.

Shrnuto, přijde mi, že inscenace pracuje nevyváženě s humorem dost možná nejen co do jednotlivých scén či postav, pohled na ni se může lišit i napříč jednotlivými diváky čistě podle toho, co je kdo ještě ochoten přijmout či nad čím je schopen přimhouřit oko.

Závěr

Sečteno a podtrženo, otáčkový Dracula je jednak povedená letní zábava, tvůrci se však zároveň pokusili vypořádat s časovou propastí mezi dobou vzniku předlohy a realitou současného publika. Výsledek může být místy kolísavý a rozpačitý, pro mě osobně to však ve výsledku zážitek spíše umocňuje, inscenace se mi tak do mysli zaryla výrazněji, než kdyby se vše hrálo na jistotu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.