Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Johan je mrtev, ať žije Johan!
Jiří Koula, 8.9.2017

Umělecká skupina OLDstars vstupuje do své patnácté sezóny a první vlaštovkou oslav je inscenace Po Fredrikovi s Matyášem Řezníčkem v režii Tomáše Staňka. Je to takový milý návrat ke kořenům, právě z OLDstars Řezníček vzešel, aby pokračoval přes DAMU rovnou do Národního divadla.

Vzpomínkou na minulé časy je pak i to, že je inscenace uváděna v prostoru HarOLD, někdejším působišti OLDstars, který dnes funguje jako zkušebna. Pokud v H2O coby současné scéně OLDstars zažíváte klaustrofobické pocity, potom snad do HarOLDu radši ani nechoďte, mírně řečeno by se vám tam fakt nelíbilo. To je ale jedna z mála ospravedlnitelných výmluv, proč Po Fredrikovi nevidět, další, jež mě napadají, jsou slepota, smrt či fakt, že bydlíte v Austrálii. Jinak tuto inscenaci prostě vidět chcete.

Bylo, nebylo

Než však začnu vršit jeden superlativ na druhý, musím se vyrovnat s minulostí. Před šesti lety uvedlo monodrama Po Fredrikovi Mattiase Brunna Divadlo Letí jako scénickou skicu v rámci cyklu 8@8, jenž českému publiku touto formou představuje nové zajímavé zahraniční texty. A byla natolik úspěšná, že další čtyři roky pokračovala coby regulérní inscenace.

Relativně krátce (měřeno mou obvyklou prodlevou i dobou, po niž se inscenace hrála) po premiéře jsem sepsal blog, v němž se nejdříve festovně opírám do Brunnova textu, abych následně vychválil inscenaci v čele s Ivanem Luptákem, který ztvárnil Johana, jenž vypráví svůj příběh.

Když jsem v neděli odcházel z HarOLDu, byl jsem dvojnásob zaražený, nemohl jsem si srovnat to, proč jsem odsoudil Brunna, ani to, proč mě tak fascinoval Lupták. Další den, když opadlo bezprostřední okouzlení Řezníčkovým výkonem a byl jsem schopen začít opět uvažovat o textu i obou inscenacích, se mi vše začalo vracet.

Nebudu už znova opakovat své výtky stran textu, dnes bych to sice formuloval trochu jinak, pravdou ale je, že si ho nebudu číst za dlouhých zimních večerů. Radši se rovnou odpíchnu od závěru: "To nejlepší, co o ní (divadelní hře) mohu říct, je, že v sobě skrývá potenciál k působivé inscenaci."

Vskutku, je emočně bohatý, herci tak nabízí mnoho poloh k vyjádření. Zpracovává pochmurné téma, leč s vtipným nadhledem, což umožňuje držet publikum v napětí mezi formou a obsahem. A též je do něj vetkáno několik zvratů, které nutí diváka přehodnocovat názor na Johana i postavy z jeho okolí a zapojit se tak do děje. Sice si přece jen neodpustím rýpnutí, že je to vše až moc dobře vykalkulované a uhlazené, že si Brunn diváka vodí, jak potřebuje, schválně ho mate, aby mohl následně vykřiknout "Cha chá, nachytal jsem tě.", nicméně uznávám, že to je těsto, z nějž lze uhníst vydatný zážitek.

Nejdříve krátce Letí

Divadlo Letí tento potenciál vytěžilo řekněme docela dobře (proto 70 %). Ivan Lupták je dosti civilní herec, a byť ze své "výchozí pozice" přesvědčivě vystupoval do různých emočních směrů, přece jen onen základ nepřekypuje (vnější!) energií a ve výsledku byl celek o něco tísnivější, než jak vnímám samotný text. Mám pocit, že takový byl záměr režiséra Petra Haška, nasvědčovala by tomu i scéna Jitky Nejedlé (či má interpretace této?). Správnému vyznění jednotlivých poloh pomáhala dobře zvolená a načasovaná hudba (Stanislav Halbrštát). A divák? Byť se hrálo v uspořádání jeviště uprostřed a hlediště kolem, zůstalo toto rozdělení jasně zachováno, časoprostor inscenace byl od publika oddělen a napojení se na to, co se odehrávalo, tak bylo vnitřní.

A pak dlouze OLDstars

Jak rozdílné je to, co můžete vidět v HarOLDu! V temném sklepě je vybudován zářivý prostor, bílá podlaha obklopená bílými závěsy, podél nich asi dvacet pět bílých židlí (což je více, než byste řekli, že se do daného prostoru vejde). A to je vše (Je náhoda, že to evokuje nemocnici?). Tedy skoro, na židlích sedí diváci a převážně uprostřed stojí/leží/sedí/chodí/běhá/tančí Řezníček. Dvě hodiny má k dispozici jen své tělo, tvář, hlas, oblečení a mobilní telefon. A vypráví svůj příběh. Tedy Johanův příběh.

A vy ho vnímáte, nemůžete jinak. Není, čeho jiného se chytit, oddychnout si můžete snad jen pár kradmými pohledy na spoludiváky. Nesedíte stranou, nejste skrytými pozorovateli, Johan vypráví vám a to místy doslova, publikum je celou dobu přiznanými svědky, místy se pak stává přímo účastníky dění (ale nebojte, nemusíte hrát). Pokud Řezníček svým projevem stírá hranici mezi hercem a postavou, potom Staňkova koncepce působí stejně na všechny zúčastněné.

Podobný efekt má hudba, jež je i zde přítomna, leč nerozezní se jen tak odnikud v tu správnou chvíli, Johan ji pouští ze svého mobilního telefonu. Není to tedy pokud možno nevtíravá podpora hercova výkonu, ale přímé sdělení postavy: "Teď bych vám chtěl pustit tuto píseň, protože vyjadřuje mé aktuální rozpoložení." A nutno říci, že to je možné díky intimitě prostoru, v němž se vše odehrává, všichni jsou Johanovi na dotek, není zde žádná zadní řada, z níž by bylo hůře slyšet.

No a pak je tu samotný Řezníček se svou odzbrojující otevřeností a bezprostředností. Johan je mladík na prahu dospělosti, jenž prožívá zároveň své dosud největší štěstí a též objektivní tragédii, nachází sám sebe a v tu chvíli je ztracen, to je fakt velká nálož na jednoho kluka. A Řezníček to všechno předává publiku svým hlasem, celým tělem a mimikou zvlášť, je schopen se s dětskou bezstarostností radovat z přítomného okamžiku stejně jako se bát temné budoucnosti, jeho jízda na emoční horské dráze plného spektra lidské zkušenosti z něj sálá všemi póry, provází vás Johanovým osudem a vy nemůžete než ho následovat.

Svou expresivitou pak jasně odděluje Johana od dalších postav a mám silný pocit, že si dost užívá, co vše od sebe musí odlišit. A s ním si to užívá i divák. K působivosti pak přispívá, že jde o chudé divadlo, Řezníček není ve svém projevu svázán nutností starat se o rekvizity, na druhou stranu těch pár, jež má přece jen k dispozici (mikina, telefon, židle) ve správný okamžik plní svou funkci. Staněk vsadil (téměř) vše na herce a ono to vyšlo.

Aby to celé nebylo až příliš rozjuchané, zmíním i odvrácenou stranu. V určitých okamžicích to vypadalo, že se práce s telefonem nedaří tak hladce, jak by měla. A mně osobně příliš nevyzněl závěr, možná je to záměr, že druhá půle končí tak nějak do ztracena obdobně jako první (po níž následuje přestávka, což považuji za dobré rozhodnutí), ale vzhledem k závěrečné replice a v porovnání s předchozím děním tak nějak nevím, jak si to přebrat. Jako bych sledoval precizní choreografii a v závěru tanečník klopýtl. Ale třeba se to ohraje (nebo mi to někdo vysvětlí).

Závěr

Sečteno a podtrženo, Po Fredrikovi od OLDstars považuji za mimořádně zdařilou inscenaci, dvě hodiny čistého času odplynou, ani nebudete vědět kam. A Matyáš Řezníček patří do Národního divadla. A do OLDstars. A vlastně kamkoliv. Nicméně aktuálně si na něj zajděte do HarOLDu, neváhejte, zatím jsou plánované jen tři reprízy od 22. do 24. září. Ale moc bych si přál, aby to nebylo vše, Ivan Lupták hrál Johana čtyři roky, to není špatná meta, což?


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.