Blog redakce i-divadla

Z A studia Rubín do MeetFactory je to nějakých deset zastávek tramvají, od Blonďaté bestie k Politickému kabaretu o něco dál. Zatímco "bestie" vznikla jako hříčka určená k pobavení a "upuštění páry", jež se až v pokračování dočkala hlubší myšlenky, Politický kabaret má od začátku vyšší ambice. A hned na úvod přiznávám, že mě tvůrci "prostě dostali", výsledkem je podle mě "bohovsky podařená inscenace" a následující řádky budou víceméně nekritickým chvalozpěvem.

U pokusů o politickou satiru vždy existuje dvojí riziko. Prvním je izolovanost, vyberete si určitou kauzu a do ní "šijete". Tím ale čelíte možnosti, že i v případě, kdy chcete konkrétní aféru použít jako ilustraci obecnějšího problému, to tak divák nevezme a místo toho si vaše dílo interpretuje jako osobní útok (což ve výsledku vede k polarizaci obecenstva na příznivce a odpůrce toho, koho zesměšňujete, bez ohledu na váš záměr). Druhým je potom sklouznutí k lacinému moralizování a jednoduchému vidění "my versus oni". Je příliš snadné nadávat na mocipány a tvářit se, že my (ať už tvůrci či občané obecně) jsme ti čistí a zároveň zneužívaní.

Jan Tošovský s Braněm Holičkem si tato úskalí zřejmě dobře uvědomují a vytvořili inscenaci, jež se jim zdatně vyhýbá. Peskují totiž všechny, jednak politiky bez ohledu na barvu i pozici, jednak též občany, z kteréžto skupiny nevyjímají ani sebe. Kde však hledat společný základ, materii, z níž je možno uplést bič na na každého? Odpověď je prostá a zřejmě vás nepřekvapí - leitmotivem je korupce. Pod tímto pojmem si jistě každý něco představí (aktuálně třeba krabici vína), cítím však potřebu jej definovat co možná nejobecněji tak, jak s ním zacházejí tvůrci.

Podstatou civilizace je směna a spolupráce. Nezbytnou podmínkou pokroku je specializace, kdyby si každý z nás měl sám budovat obydlí a shánět potravu, neměli bychom více než chatrná obydlí a potravu na pár dní. Jen díky tomu, že tyto primární životní potřeby pro nás zajišťují jiní, se můžeme věnovat čemusi "navíc". A pokud je naše úsilí užitečné, můžeme jeho produkty vyměnit za "střechu nad hlavou a kus žvance". To je v jádru mechanismus, který nás dovedl "z jeskyní do paláců".

Člověk je ovšem tvor vynalézavý a vše, co se dá využít, lze i zneužít. Ruku v ruce se specializací jde centralizace. Protože si každý nelovíme své bizony, neboť je někdo loví za nás, existují jedinci, kteří mají "fakt hodně" bizonů. Lovec je ale lovec a ne obchodník, nekupujeme si proto bizony od lovce, ale od obchodníka. A obchodník má ještě více bizonů, než by jich měl lovec, má bizony od mnoha lovců, obchodník má "opravdu, ale opravdu hodně" bizonů. Za bizona si nyní dosaďte jakýkoliv produkt a jsme u zárodku problému, většinou jakékoliv komodity disponuje úzká skupina "vyvolených". To není dobře ani špatně, tak to prostě je a bez toho byste nyní nečetli tento blog, ale dřeli někde na poli, otesávali trámy na střechu či se věnovali jiné nepříliš povznášející činnosti.

Podmínkou úspěšné směny je oboustranná výhodnost, každá strana získá (nebo má alespoň ten pocit, bez toho by do směny nešla). Co když ale do hry vstoupí správce? Obchodník skoupil tisíc bizonů a hledá potenciální kupce, musí si však nějak zajistit, že si jeho bizony někdo nepřivlastní, zatímco on shání zákazníky. Najme si proto správce (či hlídače, jak chcete), který se o bizony bude starat, za to jednoho dostane.

A nyní nastává klíčový okamžik - za správcem přijde košíkář. Dejme tomu, že směnný kurz je jeden bizon za sto košíků, to je cena, za niž by košíkář získal bizona od obchodníka. Jenže on jde přímo za správcem a nabídne mu, že koupí bizona za padesát košíků, které dá přímo jemu. A plácnou si. Co se stalo? Uvědomme si, že jde stále o oboustranně výhodnou směnu mezi košíkářem a správcem - košíkář má košíky, správce disponuje bizony (ač je nevlastní, ale jen spravuje).

Není to ale čistě výměna košíků za bizona, správce navíc obchoduje s rizikem, že lovec přijde na to, co se stalo. Jenže mezi tisíci bizony se jeden chybějící ztratí, správce je tak ochoten riskovat případné odhalení. A můžeme jít v úvahách ještě o krok dále, dejme tomu, že obchodník pojme podezření, co správce dělá. Najme si proto auditora, aby mu bizony přepočítal. Auditor tak učiní a zjistí, že jeden bizon chybí. Co udělá? Zajde za správcem a řekne mu, že když mu dá dvacet košíků, toho jednoho bizona do své zprávy přidá. A domluví se. Co se stalo? Opět proběhla oboustranně výhodná směna, správce se zbavil rizika odhalení a stále mu zůstává třicet košíků od košíkáře, auditor získal dvacet košíků, přičemž ale do obchodu zároveň vložil riziko, že si lovec najme jiného, tentokrát již neúplatného auditora.

Než se dostanu k tomu, k čemu se snažím dospět, dovolte mi ještě jedno zobecnění - předmětem směny nemusí být jen hmotné statky. Vezměme si to, co běžně označujeme za vydírání. Správce/hlídač je jistě otrlý chlap, uchránit hromadu tisíce bizonů proti případným zlodějům není práce pro nějaké tintítko. Dejme tomu, že za ním auditor přišel s tím, že zjistil, že jeden bizon chybí. A správce nenabízí košíky, místo toho řekne, že má správce pěknou ženu a byla by jistě škoda, kdyby mu ji třeba někdo znásilnil. Auditor je muž čísel a ne činu, zalekne se a toho bizona do zprávy pro lovce připíše i bez toho, aby dostal nějaký košík.

Zvykli jsme si takové jednání označit ošklivou nálepkou a tvářit se, že nemá s obchodem nic společného. Přesto, oprosťme se od naší civilizovanosti a připusťme, že i zde je zachován princip oboustranně výhodné směny - správce se zbavil rizika odhalení lovcem, auditor se zbavil rizika, že mu "někdo" znásilní ženu. Můžeme to ale přeformulovat do pozitivních kategorií - správce získal jistotu, že nebude v nejbližších okamžicích odhalena jeho nepoctivost, auditor získal pocit bezpečí, pokud jde o jeho ženu.

Máme dán základní příběh, cítím ale potřebu předložit ještě dvě jeho varianty, jež by mohly být nápomocny při interpretaci mnou budované metafory. V obou předpokládejme, že těch tisíc bizonů nevlastní obchodník, ale "sdružení lovců bizonů". Obchodník je v podobné situaci jako správce, byl najat, aby vyhledával potenciální zájemce o bizony a prodával jim je.

Varianta první: Obchodník oslovil košíkáře s tím, že mu nabízí bizona za sto košíků, což je "běžná cena". Košíkář by chtěl bizony dva, nicméně má jen sto padesát košíků. Nakonec se domluví tak, že košíkář dostane dva bizony, sto košíků půjde sdružení a po dvaceti pěti pak obchodníkovi a správci. Pokud si sdružení poté najme auditora, ten za své mlčení obdrží po deseti košících od obchodníka i správce, případně zafunguje výhrůžka. Stav na konci je ale úplně stejný jako v předchozím vyprávění - košíkář získal jednoho bizona za padesát košíků, majitel (nyní sdružení namísto obchodníka) o tohoto bizona přišel, prostředník (nyní správce s obchodníkem namísto samotného správce) získal padesát košíků a auditor buďto dvacet košíků z těch padesáti, nebo "klid v duši".

Varianta druhá: Sdružení lovců bizonů poptává sto košíků a najme si obchodníka, aby s košíkářem obchod dojednal. "Férové" by bylo, aby košíkář získal jednoho bizona, to je "běžná cena". Místo toho se ale dohodne s obchodníkem, že za těch sto košíků dostane bizony dva, výměnou za což dá přímo obchodníkovi dalších padesát košíků. Výsledné počty jsou opět zcela stejné, majitel (sdružení) "přišel" o jednoho bizona, kterého košíkář získal za padesát košíků, jež obdržel prostředník (tentokrát samotný obchodník), který si za dvacet z nich (či za výhrůžku, je-li i obchodník chlap od rány) koupil mlčení případného auditora.

Přestože "tvrdá čísla" ukazují, že se od sebe uvedené varianty vlastně v ničem neliší, možná mezi nimi přece jen cítíte, stejně jako já, určitý rozdíl. Přijde mi totiž, že v první variantě podstupuje prostředník větší riziko než v druhé. Zatímco v prvním případě "prostředník ukradne majiteli bizona, aby ho pod cenou prodal košíkáři", v druhém "se prostředník jen nechá uplatit, aby majitel za košíky zaplatil výrazně více, než by bylo třeba".

Tento rozdíl je ještě výraznější u osoby auditora. V první variantě zjistí, že chybí bizon a musel ho tedy ukradnout ten, kdo k tomu měl příležitost. V druhé variantě ale auditor maximálně zjistí "jen" to, že sdružení získalo košíky za značně nevýhodných podmínek. Možná by se mohl dopátrat i toho, že obchodník záhadně přišel k padesáti košíkům, jenže jednak toto zjištění není samozřejmé, jednak prokázat spojitost s nevýhodným obchodem též nemusí být snadné.

Chápete? Ačkoliv jsou princip nepoctivého jednání, motivace i výsledný stav všech zainteresovaných stran zcela totožné, pouhá volba slov při popisu toho, co se stalo, vede k dosti odlišnému vnímání proběhlého. Budiž kouzlo!

Poslední poznámka - pokud si výše uvedené převedeme do "našich souřadnic", potom první varianta odpovídá případu, kdy Franta ve skladu krade zboží a prodává je v zastavárně, aby měl na "chlast a automaty", druhá potom popisuje mechanismus předražených státních zakázek. Když vezmeme v úvahu toto a zároveň subjektivní vnímání popisu jednotlivých variant, co nám z toho vyjde? Na to ať si každý odpoví sám.

Tak, je nejvyšší čas se vrátit k inscenaci, o níž by měl být tento blog. Co jsem chtěl říct předchozími odstavci? Naše civilizace stojí na specializaci, centralizaci a principu oboustranně výhodné směny. Prostým porovnáním životní úrovně z dob lovců bizonů a dneška vidíme, že jde o koncept vcelku schopný, navíc bez kteréhokoliv z těchto prvků bychom se nedostali "tak daleko". Definujme nyní zobecněný obchod jako oboustranně výhodnou směnu bez ohledu na podmínky a podstatu statků, jež se směňují. A definujme si zobecněnou korupci. Co to je? No, jak jsem snad ukázal výše, jde vlastně o druh zobecněného obchodu. Jak ale rozlišit směnu, která spadá do této užší a nežádoucí škatulky?

Ano, klíčový je zde správce či obchodník, který bizony disponuje, ale nevlastní je. Zobecněná korupce je takový zobecněný obchod, při němž sice stále jde o oboustranně výhodnou směnu, nicméně je přítomen třetí subjekt, jenž na této směně tratí. Existence poškozeného je tím, co odlišuje zobecněnou korupci od "poctivého" (v uvozovkách proto, že součástí zobecnění pojmu obchod je i to, že do něj spadá třeba vybírání "výpalného" jako oboustranně výhodná směna, při níž neexistuje poškozená třetí strana) zobecněného obchodu. A definice bude kompletní, pokud uvedeme, že tím, kdo tratí, je obvykle "sdružení" - společenství osob spojených sdíleným majetkem, jež jednu ze stran zobecněného obchodu pověřilo významným právem nakládat s tímto.

A nyní už se opravdu dostávám k inscenaci samotné. Vše, co jsem dosud napsal, bylo podle mě nutné k uvědomění si, že jednotlivé scény, z nichž se Politický kabaret skládá, nejsou jen volně poskládaným pásmem na téma nejrůznějších nešvarů naší společnosti. Ne, právě naopak, jde o komplexní pohled na jediné téma, kterým je zobecněná korupce jako podstata jen zdánlivě nesouvisejících malých i velkých nemocí současného systému. Od prezidenta obětujícího národní zájmy kvůli osobnímu prospěchu spočívajícímu v nezveřejnění citlivých materiálů zachycujících hříchy minulosti, přes rozkrádání naší republiky "vysokými politiky" a odraz tohoto na komunální úrovni až po drobné službičky týkající se osobně téměř každého z nás, pořád se hraje tatáž melodie, mění se jen složení orchestru.

A právě tento postřeh, totiž že není žádné "my versus oni", že neexistují "dobří" a "špatní" a linie mezi těmito kategoriemi vedoucí někde mezi "naší všední zkušeností" a "skutky, jež hýbou světem", že malé i velké nepravosti se dějí podle stejného vzorce, právě to nade vši pochybnost ospravedlňuje vznik této inscenace a činí z ní zajímavý příspěvek nejen, pokud jde o pražskou divadelní scénu, ale i o jakýsi prostor veřejné diskuse. Zde jsme ale na divadelním portálu, vraťme se proto na vymezené území, samotná myšlenka není to jediné, co si zaslouží pochvalu, rozeberme si tedy klasické složky tvořící celek.

Scéna Nikoly Tempíra je jednoduchá, ale sama o sobě vyjadřuje jasné stanovisko. Neurčitý prostor vytapetovaný stránkami novin více než naznačuje, že naše realita je do značné míry utvářena médii. Možná by v rámci aktuálnosti byly příhodnější stěny tvořené televizními obrazovkami a monitory, na nichž by se zobrazovaly publicistické televizní relace a stránky zpravodajských portálů, to by se ale tvůrcům poněkud prodražilo, navíc by taková dekorace nežádoucím způsobem odváděla divákovu pozornost. A v neposlední řadě, papírové noviny stále mají v naší společnosti své místo a informace v nich uvedené se nijak neliší od těch podávaných modernějšími komunikačními kanály.

Nejde však jen o osamocenou glosu, média jako prostředek tvorby "virtuální reality", to je druhý základní motiv inscenace. V průběhu večera je (pro někoho možná až nepříjemně názorně) ukázáno, jak se "hlídací psi demokracie" stávají pasteveckými psy ženoucími ovčany směrem určeným "mocipány" (přičemž mechanismus, podle něhož se tak děje, je opět zobecněná korupce).

Zatřesu svým obvyklým pořadím a přejdu rovnou k hercům. Radovan Klučka je živel, jeho energičnost a nasazení vás nemohou nechat chladnými, neúnavně útočí na divákovo iracionální emocionální já, oslovuje je a vede tam, kam právě potřebuje. Výborným protipólem mu je Ivan Lupták, jehož civilní projev založený na prostém leč přesném výrazu sebejistě ovládá říši rozumu. Prostor mezi těmito extrémy pak zdatně vyplňuje Marie Štípková, jež se přirozeně přiklání dle situace tu na jednu, tu na druhou stranu, přičemž do jinak poněkud testosteronového dění v případě potřeby vnáší ženský prvek.

Za vtipné a mimořádně vydařené považuji kostýmy (opět Nikola Tempír). Triko, všednodenní kalhoty a tenisky pro každého, domácký úbor navozující dojem, že herci a postavy jedno jsou. Zatímco kalhoty jsou uniformně černé, barvu trik (červená, modrá, bílá) je možno vnímat několika způsoby. Předně jde o trikoloru, naše státní barvy, celou dobu tak divák vidí, o kom se hraje.

Zajímavější je ale přiřazení barev jednotlivým postavám, zvláště pak s přihlédnutím k naší politické scéně. Červená patří Radovanovi Klučkovi, KSČM a s trochou dobré vůle i ČSSD (a klidně si mě za toto spojení ugrilujte). Červená je křiklavá, Radovan je křikloun, stejně tak i představitelé zmíněných stran jsou nezřídka silně emotivní, což dle mého názoru souvisí se složením voličské základny těchto. Naproti tomu (tmavě) modrá je konzervativní, klidná, ODS se snaží tvářit racionálně, (relativní) klidnost i racionalita jsou potom atributy výrazu Ivana Luptáka. A konečně Marii Štípkové v bílé lze přisoudit (byť třeba zdánlivou) nevinnost, neutrálnost, na základě fyzikální interpretace, že bílá v sobě obsahuje celé barevné spektrum (a tedy i červenou a modrou), pak lze v její postavě hledat základ, spojující článek i šedou eminenci tahající za nitky bez ohledu na barvu loutky.

Abych nebyl na základě předchozího obviněn příznivcem té které politické strany ze zaujatosti či někdo z téhož neobviňoval dokonce tvůrce inscenace, připomínám, že jádrem jejího sdělení je myšlenka, že jsou (nebo přesněji jsme) všichni "jedna pakáž".

Zmíním ještě hudbu, ke kabaretu neodmyslitelně patří písně, mix reprodukované hudby a perkusí Ondřeje Dočekala poskytuje základ pro působivé vyznění syrových textů bez obalu i kudrlinek mířících přímo k jádru sdělení. A co jsem obzvláště ocenil, celková kompozice na mě působila tak, že zatímco při hraných scénách jsem se smál (či aspoň usmíval), v případě písní mi úsměv povětšinou tuhnul na rtech, celek si tak s mými emocemi pohrával jako s pingpongovým míčkem.

Co říci závěrem? Tvůrcům se podařilo identifikovat a velmi srozumitelně předat podstatu většiny našich problémů, kterou je zobecněná korupce (v dnešní době navíc s vyzdvižením aplikace tohoto principu v masmédiích, což lze identifikovat jako samostatnou kategorii), jež se netýká jen vysoké politiky, jen politiky obecně, jen někoho, jen těch druhých, jen... Ne, týká se každého z nás, jistě někoho o trochu více než jiných, ale kdo žijící v reálném světě může opravdu říct "tady jsem já a to všechno oni"?

Tímto textem jsem se pokusil onu myšlenku uchopit a ukázat, že je v určitém smyslu základem našeho vnímání světa. Zobecněná korupce je jedním z typů zobecněného obchodu, jenž je základním stavebním prvkem naší civilizace (a to nejen moderní doby, ale od samého počátku). Příležitost k zobecněné korupci potom vyvěrá z rostoucí specializace a centralizace, což jsou opět nezbytné předpoklady pokroku tak, jak jej známe. Snažil jsem se podpořit tezi, že odbourat zobecněnou korupci (a vyřešit tak "veškeré problémy světa") není možné při zachování stávajícího způsobu existence společnosti jako takové.

Znamená to snad, že nemá smysl proti zobecněné korupci bojovat? Nemyslím si, jen je třeba volit jiný přístup, opustit myšlenku "vypálení do základů" či "vytrhání i s kořeny" a hledat delší a namáhavější cestu. Jediné, co ve skutečnosti vyděluje zobecněnou korupci ze zobecněného obchodu, je v konečném důsledku morálka, ona trnitá cesta pak spočívá ve vývoji společnosti ke stavu, v němž se jedinec nezúčastní zobecněného obchodu, pokud by při něm došla újmy třetí strana.

Ano, sice denně slýcháme výroky o tom, že je třeba téhož dosáhnout příkazy a zákazy, všimněte si ale, že v jejich základu je snad vždy možno vysledovat ono "my versus oni", někdo chce trestat druhého za aplikaci principu, jejž sám denně používá. Můžeme se sice navzájem obviňovat a ukazovat na ty druhé, nejde ale o nic jiného než přešlapování na místě, žabomyší války.

Sečteno a podtrženo, jsem zde a věřím, že politické divadlo může mít v dnešní době smysl, Politický kabaret mě o tom přesvědčil. Ale co dál? Otevřít oči hrstce občanů je sice z určitého úhlu pohledu chvályhodné, nicméně jednak jde o ty, kteří jsou k něčemu takovému náchylní, jednak jsou v porovnání se zbytkem populace prakticky zanedbatelní.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.