Blog redakce i-divadla

Škaredá středa je komedie. Ač to podle následujícího textu může vypadat jinak, opravdu jsem si této skutečnosti vědom. Jenže to, že má inscenace za cíl pobavit, není nutně omluvou pro vše, co se v ní objeví. Navíc si nemyslím, že jde "jen o komedii".

Škaredou středu napsal Jan Schmid v roce 1991, na své uvedení tak čekala opravdu dlouho. Je to "dobře" či "špatně"? Inu, z textu je doba vzniku cítit, což by mohlo být považováno za výhodu, takováto šance autentické reflexe porevoluční atmosféry je dnes už vzácná. Jenže právě "ideologický náboj" je tím, co hru a v důsledku toho i inscenaci v mých očích sráží na kolena.

Na začátku je situace se značným potenciálem a vnitřním napětím, z Kanady se vrací emigrantská rodina Kocourkových, aby zjistila, že ve vile, jež jim kdysi patřila, bydlí Zázvorovi. Dům, jenž býval jejich domovem, byl znárodněn, aby později připadl jiné rodině. Pan Kocourek (v podání Oldřicha Navrátila) chápe první krok, taková byla doba, otazník se však vznáší nad tím druhým, jak se to přihodilo, že se "majetek všeho lidu" stal "majetkem právě těchto lidí"? Je nadnesena (dosti logická) domněnka, že pokud někomu připadlo takové sídlo, musel být režimem velmi kladně hodnocen (což jistě mělo své důvody).

Pan Zázvora (ztvárněný Jiřím Lábusem) se na toto téma bavit nechce (což nepřekvapí), jeho žena (Jana Synková) pak vše zlehčuje výroky "Ono je vždycky všechno trochu jinak." či "Ono je to vždy složitější." Vskutku vydařená demonstrace toho, jak přejít od konkrétního k obecnému a opustit tak říši faktů, čímž se ztrácí vše, co by šlo přímo napadnout.

Skrze tuto schopnost patřící do arzenálu profesionálního politika je pak paní Zázvorová spojena s Alenou (Renata Rychlá), manželkou Zázvorovic syna Bohumila (Martin Dejdar), jež je poslankyní. Ta cítíc možné ohrožení rodinného majetku začne spřádat plány, jak zajistit vystrnadění nepříjemných návštěvníků. To se však dostáváme do pozdější části hry, jíž předchází dohoda, že Kocourkovi u Zázvorů zůstanou pár dní na návštěvě. Pro následující úvahy je zajímavá ještě postava Nadi (Lilian Malkina), Zázvorovic ruské přítelkyně "z minula".

Díváme-li se na Škaredou středu jako na komedii, pak nám ve výčtu chybí ještě Kocourkova žena Elizabeth, Kanaďanka nevládnoucí češtinou, vnoučata - cizinu zastupuje René (Barbora Vyskočilová), tuzemsko Mirek (Martin Bohadlo) - a vietnamský obchodník ztělesněný Martinem Janoušem. Tyto postavy jsou zdrojem komických situací přesně na té úrovni, která se od nich dá očekávat, zástupci nejmladší generace publiku navíc předvedou "love story", aby byla studna prvoplánovosti vyčerpána do dna.

Hlavní dějová linie je pak též podřízena "humoru", postavy nahodile mění své postoje podle toho, jak je zrovna třeba, aby se dění posunulo dále, jde o typický příklad "motivace vycházející z libovůle autora/režiséra", je to přece "zběsilá komedie", takže hledat hloubku či konzistenci by mohl jen škarohlíd, který nepochopil žánr. Vraťme se ale k tomu, co se skrývá pod povrchem, většině čtenářů pak doporučuji, aby v tomto místě zavřeli prohlížeč, protože půjde o politiku.

Sametová revoluce byla takový (ne zrovna) malý zázrak. Jedna nepřiměřenými prostředky "umravněná" studentská demonstrace vyvolala řadu dalších a o šest týdnů později zmizel autoritářský režim vládnoucí této zemi čtyřicet let (přičemž na upevnění své moci dříve neváhal povolat tanky), náhle tu místo politicko-ekonomického socialismu byly rodící se demokracie a kapitalismus. A náklady? Šest stovek zraněných studentů a ani jeden zmařený život. Staré struktury šly od válu a přišel čas nových lepších elit.

Tedy tak by mohla znít "sluníčková" verze, bylo to ale vše skutečně tak jasné? Není ani třeba vytahovat "konspirační teorie" o Šmídovi/Zifčákovi jako "důkazu" toho, že "revoluce" byla v rukou StB, podívejme se o nějaký ten pátek dále, konkrétně na dvě jména, Václava Havla jako tvář nové demokracie a Václava Klause jako duchovního otce ekonomické transformace. První z nich razil heslo "nejsme jako oni" úspěšně blokující jakékoliv snahy o výrazné vypořádání se s minulostí, druhý pak akceptoval někdejší vzdělané členy KSČ jako "nepostradatelné odborníky", což nebylo nic jiného než oficiální požehnání stávajících poměrů.

Sametová revoluce totiž přinesla jeden "drobný" problém, kdyby měly být staré elity nahrazeny novými, "morálně čistými", odkud by se měly rekrutovat? Minulý režim byl totalitní, rozhodoval o všech aspektech života občanů, tedy i o tom, komu se dostane jakého vzdělání a jaké kdo bude mít povoleny styky se zahraničím. A těžko někoho překvapí, že tyto výsady byly určeny primárně politicky uvědomělým jedincům.

Nejde jen o akademické vzdělání, ale i praktické zkušenosti, kdo měl v roce 1989 zkušenosti s kapitalismem? Lidé věnující se zahraničnímu obchodu. A ten mohl sotva být svěřen "podvratným živlům". Druhým "zdrojem" pak byli "veksláci" (a jiní "šmelináři"), účastníci "šedé ekonomiky", zástupci "dravého kapitalismu". Pro úplnost obrazu ještě dodejme, že ruku v ruce se zkušenostmi šly i finanční prostředky.

Představa, že "po sametu" stáli všichni na stejné startovací čáře a každý měl stejnou šanci zbohatnout, tak přestává být udržitelná, čára pro většinu občanů sice byla nakreslena, jenže ti, kteří se "před sametem" byli schopni "pořádně otáčet" (ať tím či oním způsobem využívali režim ve svůj prospěch) stáli "pár" kroků před ní. Výsledkem byla "divoká devadesátá léta", kdy v politice byli k vidění bývalí straníci v množství větším než malém (kterýžto stav nejspíše "vyřeší" jen čas, aspoň pokud jde o konkrétní osoby, s myšlením to bude na delší lokte) a ekonomiku brázdili podnikatelé-žraloci, transformovaní řezníci, zelináři, taxikáři a veksláci (zde je situace složitější a v jistém smyslu dlouhodobější, analýza by se však už příliš vzdálila tématu). A celé to pěkně přikryli humanistický idealista Václav Havel spolu s Václavem Klausem razícím "českou cestu".

Jan Schmid ve své hře výše uvedené vlastně výborně ilustruje divadelní zkratkou. Máme tu Zázvorovy se "záhadně" nabytým majetkem, jejichž (relativně významná) úloha v soukolí minulosti sice není explicitně potvrzena, není ale ani popřena a nepřímo je podpořena postavou Nadi, Zázvorovým vyhýbavým mlčením a Zázvorové bagatelizací. Provázání minula s přítomností je pak přítomno skrze přivdanou poslankyni Alenu, jež neváhá se uchýlit k podvodu, aby uchovala dříve nabyté "rodinné jmění".

Za obludný pak považuji způsob, jakým se Schmid s takto načrtnutým stavem "vyrovnává". Zevšeobecňování Zázvorové vylučuje nastolit otázku viny, ať už v právním či morálním smyslu. To je v jistém ohledu přirozené, radikální stanovisko by totiž mohlo znít, že kdo aktivně a ze všech sil nebojoval proti režimu, ten jej pomáhal udržet, a tudíž část viny padá na jeho hlavu. Jenže pak by k zodpovědnosti musela být hnána většina národa, což je samozřejmě něco, co se většině národa nelíbí, proto k tomu nedojde.

Nabízí se ale i jiné cesty, jednu z nich předkládá Milan Valach v knize Svět na předělu. Ten "přisluhovače režimu" dělí na aktivní a pasivní. Ti druzí se prostě jen snažili přežít za podmínek, které jim byly vnuceny zvnějšku, pracovali za nízký plat, na veřejnosti nosili masku loajality a v soukromí utíkali k zahrádkaření a chalupářství, to je mlčící masa, většina, která svou nečinností sice způsobovala, že režim trval, tedy nepadl, ovšem aktivně se na jeho formování nepodílela (sice by se dalo argumentovat, že veřejná lhostejnost a nedůvěřivost podporovala vše, co se dělo, nicméně i toto bylo výsledkem akcí shora).

No a pak tu máme ty, kteří na budování režimu opravdu "tvrdě makali", konali nad rámec nutnosti. A to ne proto, že by jim šlo o zdraví či dokonce o život, nýbrž proto, že jim z takového jednání plynuly nadstandardní výhody, poškozovali druhé, aby se sami měli lépe. Zde už se přesouváme od zajištění biologických potřeb k zajištění pohodlí, tedy k možnosti volby. A právě k těm, zdá se, patří Zázvorovi.

Vyvstává otázka, žijeme-li v právním státě a demokratické společnosti, kde princip poškozování druhých (a to nejen v rovině majetkové, ale i bezpečnosti, zdraví, života, základních lidských práv) kvůli vlastnímu prospěchu je nemyslitelný, jak můžeme akceptovat privilegovanost těch, kteří si právě tímto způsobem zajistili pohodlný život v nové době? Odpověď je třeba hledat opět v té startovací čáře a hlavně těch, kdo stáli před ní.

Tím však Schmidova "práce" nekončí, významné je i poselství, že "co jsme si, to jsme si, jsme přece všichni lidé, tak se nějak domluvíme". Takže Kocourek se Zázvorovou zjišťují, že chodili na stejnou základní školu, Bohumil s Elizabeth se vzájemně učí jazyky a mladí se (za)milují... To je asi jediný nekonfliktní prvek (ostatně nezatíženost lásky hříchy otců je převzata minimálně ze Shakespearova Romea a Julie), jenže právě ten na druhou stranu nabízí smířlivé vyústění, jejich svazek je nadějí, že předmět sporu prostě "vyšumí", spojením rodin přestane být zajímavým (ani tento motiv samozřejmě není novinkou). Zůstává ale trpké zjištění, že s pokojným řešením jednoho konkrétního případu se "svezla" i možnost celospolečenské diskuse.

Nyní bych měl vysvětlit nadpis tohoto blogu. V reakci na zatčení Alexandra Dubčeka po invazi vojsk Varšavské smlouvy do naší země koloval tento vtip: Na schůzi kteréhosi uličního výboru komunistické strany se v diskuzi přihlásil jeden občan a řekl: "Jmenuji se Kotas a mám dotaz... Kde je soudruh Dubček?" Předseda se chvíli ošíval a pak diskuzi rázně ukončil. Na příští schůzi se přihlásil jiný občan a řekl: "Jmenuji se Novák a mám dotaz... Kde je soudruh Kotas?"

Hláška "Mám dotaz, kde je soudruh Kotas?" pak žila vlastním životem jako poukázání na možné "důsledky konstruktivní kritiky" a mně se nyní hodí její parafráze. Jan Schmid napsal první verzi Škaredé středy v roce 1991. V roce 1990 vychází album Tekuté písky Karla Kryla obsahující v tom roce napsanou píseň Sametové jaro s verši "jsou stromy plné mízy a někdo jiný sklízí to, co jsme zaseli" či "po vinných ani slechu a jiným ku prospěchu jsou naši ranění". O dva roky později následuje Krylovo poslední řadové album Monology s naléhavějším tónem v písních Smečka ("A není, kdo by vykydal, vždyť vládci samozvaní si pěstí staré zvyky dál a kradou, lžou a žvaní."), Holáryjó ("Křečkové a sysli jsou tu jako vždycky, mně to ale myslí neekonomicky. Jsem zas mezi svými, kdekdo kapsu mastí, zvolna dochází mi, jak je to s tou vlastí.'"), Ostrov pokladů ("Jsem zřejmě na bednu, když nevím, kolik za to, když strachem neblednu a píšu pro Erató, byť zase v podzemí."), Babylon ("Ach lásko, co se s námi stalo? Vždyť blbství zívající nám véčka prstů vzalo. A vládci staronoví dál v kalné vodě loví zvuk mincí mezi slovy."), Atlantis ("A paní Pravda mlčí na podstavci, němá a slepá, sádrová.") či Idyla ("Sbor ropuch zpívá requiem, jsme s nimi na prameni, ač se lží ještě nežijem, jsme s pravdou rozvedeni."). No a pak tu máme ještě pozdější Demokracii, jejíhož vydání se už Karel Kryl nedožil, myslím, že si zaslouží být zde zveřejněna celá, pochází z roku 1993 (ano tehdy vznikla Česká republika s Václavem Havlem jako jejím prvním prezidentem):

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou:
ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce,
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky,
brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky,
farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,
my nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott i Walda,
zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda,
král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem.

Demokracie panuje od Aše po Humenné,
samet i něha v pánu je a zuby vylomené,
dali nám nové postroje, a ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje, místo abychom stáli.

Demokracie dozrává do žaludečních vředů,
bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů,
a je to mýlka soukromá, snad z optického klamu,
že místo srdce břicho má a místo duše tlamu.

Pokud vám tyto texty jsou stejně povědomé jako Bratříčku, zavírej vrátka (píseň bezprostředně reagující na události srpna 1968), pak se vám hluboce klaním, pokud ale snad o této Krylově tvorbě spíše nevíte, nedivím se, Karel Kryl "se hodil" do roku 1989, byl užitečný ještě tehdy, když s Karlem Gottem zpíval na Václavském náměstí československou hymnu... Jenže "problém" nastal, když nadále zůstal "osinou v zadku", tentokráte však v tom "demokratickém". A tak stejně jako Jan Schmid čekal s uvedením Škaredé středy přes dvacet let, já se v odpovědi ptám: Kde je pan Kryl?

Ale abych se na závěr vrátil zase k divadlu. Silnou stránkou ypsilonkovských inscenací bývají hudební koláže Miroslava Kořínka. Těch je zde však povážlivě málo, plnotučné písně se objeví maximálně dvě, zbytek jsou útržky, které náhodně přicházejí, aby stejně náhodně odešly. Celek tak jakž takž zachraňují herecké výkony, ovšem bráno v kategorii poněkud absurdní komedie.

A nakonec jeden postřeh - je hořce úsměvné, že zatímco Jan Schmid na hlavní scéně Ypsilonky nabízí podívanou s poselstvím "dokud je co jíst, kde bydlet a koho milovat, je všechno v cajku", jeho žák Braňo Holiček na malé scéně (tedy v podzemí, tudíž "vskutku nefalšovaný underground") právě tento přístup "tepe" v Demu Demokracie a identifikuje jej jako jednu ze základních příčin současného neutěšeného stavu společnosti.

Sečteno a podtrženo, přistupovat ke Škaredé středě čistě jako ke komedii, bylo by mé procentuální hodnocení výrazně vyšší. Jenže ignorovat morálně pochybný kontext v tomto případě opravdu nemohu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.