Blog redakce i-divadla

Koula říká Kouli Ne!
vydáno: 3.4.2013, Jiří Koula

Z minula

Bylo nebylo, na jednu základní školu chodili Adalbert, Božetěch a Celestýn. Souzeno měřítky spolužáků byli všichni tři šprti, v Celestýnově povaze však bylo cosi, co Adalbertovi s Božetěchem bránilo uzavřít s ním spojenectví proti "méně nadaným". I stalo se po jedněch letních prázdninách, že se Celestýn ve slohové práci na téma "Co jste dělali v létě?" vylíčil coby středoevropský James Bond unikající kdesi u moře zlotřilým agentům CIA. Tato historka (tedy hlavně Celestýnův popis sebe samého) inspirovala Adalberta s Božetěchem k vydání prvního a zároveň posledního čísla "studentského časopisu" sestávajícího výhradně z neuvěřitelných dobrodružství fiktivního hrdiny Kelestona. Tento počin vzbudil kladné reakce mezi spolužáky, učitelka češtiny pak pochválila oba "psavce" za slohovou stránku, ovšem nelíbilo se jí, že si takto tropí žerty ze spolužáka.

Bystrého čtenáře možná napadlo, zda náhodou nejsem jedním z oné trojice. Přiznávám, ač trochu nerad, že ano, nechávám však na každém, zda si mě ztotožní s Adalbertem či Božetěchem. Na tuto epizodu jsem si dlouhá léta nevzpomněl, ilustruje totiž určité charakterové rysy, o nichž bych se rád domníval, že je nemám. Nabízí se omluvy, že jsem byl zrovna kdesi na počátku puberty, případně že jsem byl dosud příliš mlád, než abych domyslel důsledky svého jednání.

Nic to ale nemění na tom, že se jednalo o cosi, co bych nazval "intelektuální šikanou", navíc smíšenou s určitou zbabělostí, místo abychom psali o Celestýnovi, uchýlili jsme se ke Kelestonovi s (byť oprávněnou) vírou, že podobnost jmen každého navede "správným směrem".

Přes virtuální přítomnost

Střih. Snad každý má nějakou "úchylku", zálibu, kterou sám považuje za zbytečnou či dokonce "kontraproduktivní", ale nemůže si pomoct. V mém případě to jsou anonymní internetové diskuse, fascinuje mě tato virtuální obdoba "vesnických putyk", místo, kde se scházejí "odborníci na cokoliv", aby dali najevo svůj jasný a neotřesitelný názor na libovolné momentálně "žhavé" téma (případně den za dnem stále tentýž pohled na politiku a politiky), přičemž se nenechají mást takovými přízemními věcmi, jako jsou třeba fakta.

Pokud se určitá skupina lidí dlouhodobě setkává, tvoří společnost, jež má vlastní dynamiku, pravidla i jazyk. Jedním z takových prvků je nazývání veřejně činných osob posměšnými zkomoleninami jmen. Příklady? Dluhoslav Sobotka, Miroslav Kradousek, Jyrka Paroubek, Mirek Tupohlávek. Ve chvíli, kdy někdo s takovým "vtipným" jménem přijde poprvé, může jít o znak pronikavého intelektu, zvláště pokud tak zároveň poukáže na určitý neduh dotyčného. Jenže následně přichází další vlna, kdy se ono jméno v myslích nemála "diskutérů" mění v nálepku, jež je schopna nahradit argument. Potom stačí napsat jen "Jo Kradousek? Tak to jo..." a "je vymalováno". Nejde o to, na co to byla reakce, dotyčný vyjádřil svou averzi vůči místopředsedovi TOP 09, podobně zaměření jedinci se přidají elektronickou verzí souhlasného přikyvování a síla vycházející z této jednoty všechny aspoň na chvíli uspokojí.

Do přítomnosti fyzické

Jak předchozí souvisí s Drábkovou inscenací? Asi tušíte, že jde o onu otázku, zda se David Drábek vysmívá Heleně Fibingerové. Ve zdejších hodnoceních se několikrát říká, že rozhodně ne, jenže ona ta otázka je z mého pohledu trochu složitější, nejde totiž jen o hlavní postavu. Nejsnazší bude vyjít z rozdílů mezi rozhlasovou a jevištní verzí.

V té první vidíme (tedy slyšíme) původní Drábkův záměr, jednak ukázat osobnost Heleny Fibingerové v její rozporuplnosti, postihnout celý její život a hledat v minulém příčiny budoucího, jednak skrze ni vyjevit širší souvislosti, stav atletiky za reálného socialismu, otázku dopingu a následné osudy lidí s ním tehdy spojených. To vše zabaleno do necelé hodiny s důrazem na výpověď, věcnost, vyváženost. Tedy, tak by mohlo znít z mého pohledu lehce idealizované shrnutí.

Polemika nad vlnami rozhlasu

Jenže už zde se na mysl derou otázky. Na jednu stranu zde slyšíme o "Milenině" dětství, o její houževnatosti a cílevědomosti, na druhé pak rozpor mezi jejími současnými panskými manýrami a pocitem "bodré lidovosti", nechuť se vyjadřovat k minulosti proti "snu o King Kongovi", rozhovor "Mileny" s "Radmilou" přiznávající užívání dopingu.

Tím se dostávám k "Mileně" versus Heleně. Když v A studiu Rubín vytvořili Blonďatou bestii, Kristýna Kočí nebyla "Justýna Močí", nýbrž Kristýna Kočí. To je první přístup, jak může dramatik zpracovat realitu, prostě nazývá osoby pravými jmény, dává jasně najevo, že jde o jeho pohled na skutečnost, zároveň tak pohrdá možností kličkovat, za svým názorem si stojí. Druhou možností je využít "esenci dění", charaktery a postoje žijících osob a transformovat je, vybudovat zcela fiktivní postavy, u nichž neexistuje přímé spojení s "předlohou", to lze vysledovat jen v rovině paralel. Tato možnost je, řekl bych, běžným postupem.

No a pak tu máme třetí cestu (kterou by snad šlo nazvat střední, ovšem už těžko zlatou), tu, již zvolili Adalbert s Božetěchem, když stvořili Kelestona. Ta umožňuje se na jedné straně trefovat do konkrétního "neoblíbence", ale zároveň se zříci zodpovědnosti za následky, protože se přece nejedná o Celestýna, nýbrž o Kelestona, tedy nejde o interpretaci reality, nýbrž fikci. A že jsou si ta jména tak nápadně podobná? A že oba mají tolik společného? No dobře, tak snad Celestýn posloužil jako inspirace, proč to nepřiznat, zaštítění Kelestonem přece nadále funguje.

Převedeno na Drábka to znamená, že "Milena" s "Radmilou" pro účely hry přiznaně "jely v dopingu", ale to je přece jen dramatická licence, nikdo netvrdí, že snad Helena s Jarmilou "zobaly". Stejně se lze vypořádat s karikujícími prvky obsaženými už v rozhlasové hře, lze je připsat na konto "Mileně". Toto je podstatou článkové přestřelky mezi Barborou Tachecí a Josefem Chuchmou po odvysílání Koule Českým rozhlasem.

Tachecí se ptala, zda by veřejnoprávní médium mělo dát prostor hře, jež je směsicí faktů a spekulací schovávajících se za uměleckou svobodu, Chuchma však příslušný článek bral jako útok na Drábkovu svobodu vyjadřování a argumentoval, že je nutno oddělit "předlohu" od uměleckého ztvárnění, přičemž použil i argument, že hra není o Heleně a Jarmile, ale o "Mileně" a "Radmile". Necítím se být oprávněným arbitrem této rozepře, dostatečné podle mě bude přejít nyní ke Kouli jevištní, v níž svým způsobem odpovídá na argumenty obou stran sám David Drábek.

Kontroverze na prknech (ne)znamenajících svět

Rozhlasová Koule se vešla do hodiny, divadelní nabobtnala na trojnásobek. Co se změnilo? "Milena" stále zůstává hlavní postavou, vše se už ale zdaleka netočí jen kolem ní. Dokonce i témata původní verze ustupují trochu do pozadí, objevuje se potřeba pobavit publikum (za každou cenu?) a vyřídit si účty. S kým? Inu, Drábek nezůstal k aktivitám paní Tachecí hluchý a slepý a na scénu přivádí postavu jménem "Sára Tlachecí". Ta (tedy Tachecí) je viděno autorovou optikou slepice, a tak ji (tedy Tlachecí) Kamila Sedlárová též ztvárňuje. Je to vskutku půvabná etuda odkazující k legendárnímu číslu Jaroslava Čejky, publikum se (jistě nejen) při mé repríze náramně bavilo... A mně bylo trapně, David Drábek se v mých očích stal Adalbertem, pubertálním klučinou útočícím na Barboru Tachecí, ovšem z bezpečné pozice "umění".

A když už autor chytil slinu, opřel se do moderátorů "trendy a cool" pořadů, když za "Milenou" přivádí "vypatlanou bloncku", stejně jako do průvodců pořady pro seniory, když moderátora v rozhlasové verzi "neutrálního" (až na letmou zmínku o urologickém čaji) mění v senilního staříka neschopného udržet moč, natož téma. Jsem v tuto chvíli v nevýhodě, neboť nemaje televizi neznám její tváře, věřím ale tomu, že i tyto postavy mají své předobrazy cílovými diváky identifikovatelné.

Ve výsledku tak inscenace plive na všechny strany a mně je to nesmírně líto, neboť tento negativistický přístup pro mě "zabíjí" skvělý výkon Pavly Tomicové schopné pojmout a zobrazit všechny "Mileniny" odstíny, stejně jako srovnatelně působivou "Radmilu" Zory Valchařové-Poulové, z níž tragédie jejího osudu čiší s až nesnesitelnou intenzitou.

Finální konsolidace

V předchozím jsem snad objasnil souvislost s "pohádkou o třech šprtech", zbývá provést totéž pro zmínku o internetových diskusích. Jistě je otázkou osobního vkusu, nakolik se dá "Sára Tlachecí" vnímat jako "akt stvoření" a nakolik jako "tupé přejímání nálepky nahrazující argument". Pro první hovoří fakt, že David Drábek je autorem této zkomoleniny a odráží jeho názor, že Barbora Tachecí je slepice, která jen tak "tlachá".

Jenže je nutno vzít v úvahu i kontext, v němž se vyskytuje. Podle informací tohoto portálu byla Koule zatím odehrána třicet čtyřikrát a vzhledem k její úspěšnosti lze předpokládat, že ji ještě desítky repríz čekají. Při čtyřech stech místech studia Beseda Klicperova divadla a padesáti reprízách se dostáváme k dvaceti tisícům diváků (jde samozřejmě o hrubý odhad, Koule se hraje i na zájezdech v prostorách s menší kapacitou, nemusí být vždy vyprodáno, ...). Dejme tomu, že polovina se jich směje tomu, že "Sára Tlachecí" je slepice, a zároveň si postavu spojí s Barborou Tachecí. To je ve výsledku deset tisíc diváků smějících se ztvárnění Barbory Tachecí jako slepice.

A opět vyvstávají otázky. Uvědomují si to? Souhlasí vůbec s tímto hodnocením? Co vědí o Barboře Tachecí? Uznávám, že je to čistě můj problém, ale nemůžu se zcela zbavit dojmu, že směšné jméno a stylizace postavy v tomto případě působí oním "místoargumentačním" způsobem.

Závěr

Sečteno a podtrženo, hodnotit tuto inscenaci procenty je pro mě nesmírně obtížné, nelze nepřihlédnout k tomu, že jde o perfektně zvládnuté řemeslo, naproti tomu však jde pro mě zároveň o Drábkův "velký zelený chrchel" mířící ve výsledku snad ani ne tak na Helenu Fibingerovou jako na publicisty všeho druhu. A nepochází od Davida Drábka - uznávaného umělce, nýbrž od opupínkovaného zbabělce schovávajícího se za sukni matky Thálie. Výsledných padesát procent je tak "těžký kompromis", který je i tak pro mě příliš vysoký, přihlédnu-li navíc k angažování Petra Kotvalda v závěru. To, že je divák nucen tleskat i jemu za těch pár posledních minut, ve mně zanechává ne zrovna příjemný pocit, že se David Drábek vysmívá i divákovi.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.