Blog redakce i-divadla

Lamy, trolej, Pepové? Léto je lem popravy.
vydáno: 29.3.2011, Jiří Koula
V Dlouhé hrají kompletního Shakespeara ve dvou hodinách, v Komedii Petrolejové lampy za polovinu času. Co je ambicióznější cíl? V Dlouhé se hned na začátku divák dozví, že ho nečeká žádné velké umění, ale divadelní fastfood. V Komedii pak na konci zjistí (poté, co se k tomu sám dobere), že možná viděl umění, ale Petrolejové lampy se nějak vytratily.

Tedy ne snad, že by nebyl onen příběh vůbec přítomen. Je tu Štěpka, Pavel, Jan i oba otcové. Jsou tu i celé povědomé scény, všechny stavební kameny inscenace jsou vlastně docela věrohodně přebrány z předlohy. Přesto to Petrolejové lampy nejsou a může za to "muž v pozadí", jmenovitě David Jařab. Zvolené řazení scén je spíše retrospektivní než chronologické, ale ani samotné obrácené plynutí času není dogmatem, ve výsledku si tak ani divák zevrubně obeznámený s předlohou nemůže být jist, co přijde v příštím okamžiku. Záměrem prý bylo, aby se divák, odpoutaje se od jistoty vývoje příběhu, "soustředil na vnitřní konflikt hlavních hrdinů". Inscenace se má odehrávat "v jakémsi bezčasí".

No, bezčasí to rozhodně je a vnitřní konflikty postav jsou skutečně prakticky to jediné, na co se lze soustředit. Díky neukotvenosti času totiž divák nemá možnost sledovat příběh a prožívat přirozený vývoj. Je tu ovšem jedno ale - toto všechno by měl divák vědět předtím, než se na hru vypraví. V opačném případě totiž absence obvyklých prvků divadla snadno způsobí roztěkanost v touze najít záchytný bod a to, na co by se divák soustředit měl, je upozaděno, případně alespoň o své místo na výsluní divákova vnímání bojuje s vichrem bezradnosti.

Silnou zbraní v tomto boji jsou herecké výkony. Štěpka Ivany Uhlířové je nepřehlédnutelná, pozornost strhává i tím, že je odlišná od postavy, kterou stvořil Jaroslav Havlíček. Těžko byste uvěřili, že Štěpka v Komedii je ošklivá stará panna, naštěstí se o to inscenace ani nesnaží. Dalším posunem je její průbojnost, Ivana Uhlířová ztvárňuje Štěpku nesebevědomou až neurotickou, jež je i ve chvílích, kdy nezbývá než si dupnout, značně nejistá. A musím říct, že toto pojetí, ač ne zcela obvyklé, naplňuje bezvadně.

Jejím partnerem je pak Karel Roden, jehož Pavel hladce prochází celým spektrem emocí a póz a zůstává přirozený ve smyslu přesvědčivosti i v nepřirozenosti dané nemocí. Kontrast Štěpky, jejíž nitro bojuje mezi chtěným a nutným, přičemž navenek je tento boj svým způsobem neměnný, a Pavla, který naopak setrvává v neustálém pohybu, doplňuje poněkud civilně nevýrazný Jan Martina Fingera, u něhož jsem sice zvyklý na jinou polohu, ale do tohoto trojúhelníku dobře zapadá.

Zbývají otcové v podání Hynka Chmelaře a Jiřího Štrébla, kteří mě přivádějí k poslední myšlence. Skrze ně je ve hře silně přítomen motiv nahrazení starého novým, motiv změn, odeznívání starých pořádků. Tak je tomu zejména v úvodní scéně (jež by za běžných okolností byla poslední?), lze ho však vidět i ve zvolené koncepci nastavující drze výsměšné zrcadlo zaprášeným usedlým postupům.

Sečteno a podtrženo, kdo Petrolejové lampy nezná, z této inscenace je nejspíše nenastuduje, o to ale zjevně vůbec nešlo. Jedinou jistotou jsou (jak je v Komedii dobrým zvykem) přesvědčivé herecké výkony, ve všem ostatním je divák patrně záměrně ponechán svým domněnkám a prožitkům.

Celkově tak nejspíše Petrolejové lampy splňují režisérovu představu, jeho očekávání a cíle. Kdybych mu měl ale poslat tichou poštou prostřednictvím žvatlavého nerozumného roběte vzkaz, dospěl by k němu ve formě "Jažabe, Jažabe, tohle si poslal." Abych odstranil šum způsobený oním nepříliš spolehlivým prostředníkem, musím dodat, že kromě očividného nezvládnutí hlásky "ř" ono dítko zapomnělo předat závěr - "mimo hranice mého zájmu i chápání".

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.