Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Mandragora aneb Kdo chce víc, nemá nic
Jiří Koula, 21.12.2010
Mandragora je výborná komedie, soubor Divadla na Jezerce (zejména mužská část) sestává z opravdových komediantů. Když to dáte dohromady, jaký bude výsledek? Pokud hádáte, že skvělé zahraná komedie, pak pro vás mám nápovědu. Co se stane, když dáte do jednoho hrnce svůj nejoblíbenější slaný předkrm se svým nejoblíbenějším sladkým moučníkem? Ano, v tomto případě již máme z historie zkušenost pejska a kočičky.

Co tedy divák na Jezerce dostane? Tak určitě poctivý pět století starý Machiavelliho příběh o vilné ženě, přitroublém manželovi a světáckém podvodníčkovi, jenž má na první jmenovanou zálusk, což považuji za velké plus, hra samotná pro mě představuje jednoznačně přínos světovému divadlu. Tím ale plusy v jistém smyslu docházejí.

Totiž, jak je dnes zvykem (a pro mě často spíše nešvarem), čím starší hra, tím silnější potřeba modernizace, zřejmě existuje všeobecný pocit, že nemoderní hry samy o sobě jsou příliš slabé, než aby samy o sobě upoutaly pozornost diváka. Ač se tomuto trendu obecně nebráním (a s povděkem kvituji např. v Goldoniho Lháři v podání Divadla v Dlouhé), nezřídka jsem zklamán konkrétní realizací. A tak je tomu i zde. Na jednu stranu je hra ukotvena ve středověku (kromě samotného příběhu i) naznačenou hygienou, vylévání splašků na ulici či odplivávání tamtéž při čištění zubů snad do dnešního světa opravdu nepatří. No a na druhou stranu se dočkáme postav fandících fotbalu semknutých kolem televize, případně frátera poslouchajícího rádio.

Pro příběh samotný tyto rekvizity nemají pražádný význam, proč jsou tedy použity? Mé vysvětlení je, že slouží k navození pocitu lidovosti, ukazují, že sledujeme příběh "obyčejných lidí", přičemž je použito prostředků "obyčejnému diváku" blízkých. S tím souvisí další z mého pohledu minus. Mandragora sama o sobě je vtipná, Machiavelli do ní dostal humor situační i slovní. Ale to zřejmě nebylo dost, divák návdavkem dostane i pořádnou porci "moderní estrádní" komiky, dočká se nepřeberného množství laciných lascivních vtípků. A ve mně se opět ozývá otázka - bylo to opravdu nutné?

Přejděme k hereckým výkonům. Odmyslím-li si vše uvedené v předchozích odstavcích, musím ocenit schopnosti většiny zúčastněných. Zdeňkovi Hruškovi coby toužícímu Kallimachovi opravdu budete přát, ať dojde svého štěstí, Ligur Miroslava Vladyky je přesvědčivý vyžírka žijící z toho, že ví, "jak to chodí", a umí toho náležitě využít. Pan Mikula v podání Jana Hrušínského je vskutku prototypem trouby (či truhlíka, podle toho, kterému výrazu dáváte přednost), scéna, při níž překládá Kallimachovu "latinu", je prostě fantastická.

Za samostatný odstavec zcela určitě stojí Timotej Radka Holuba, jenž se pro tuto roli snad narodil. Jeho postava frátera uvězněného mezi vědomím povinností a etického kodexu duchovního a výhod plynoucích z podlehnutí světským svodům je úžasně plastická, Holubova řeč, gesta i mimika švejkovského ražení způsobí, že si právě tuto postavu nejspíše vryjete do paměti nejhlouběji.

Ovšem je tu zase nějaké to ale. Vracíme se zpět k modernizaci, bylo skutečně nutné, aby měl Timotej pod sutanou poctivé trenky k dostání v obchodě "Vše za 39 Kč"? Neříkám, že by měl být naostro (i když i to by do celkového obrazu vlastně docela dobře zapadalo), ale snad by se našel i nějaký vhodnější typ spodního prádla. Druhým rušivým elementem je pak naprostá ignorace úsloví "dobrého pomálu", každý vtip je tak zopakován tolikrát, aby jej i méně chápavý nedoslýchavý poloslepý divák v poslední řadě zaregistroval.

No a pak tu máme Lukrécii, ženu, kolem níž se celý příběh točí. Tu jsem viděl v podání Terezy Němcové a přiznám se, že jsem ji prostě nepochopil. Totiž, to, co bylo o Lukrécii řečeno ostatními postavami, mi vnitřně vůbec nesouznělo s tím, co jsem na jevišti viděl. Kde byla její inteligence, mravnost, vznešenost? Já viděl Lukrécii jako natvrdlou slepičku, jež prakticky po celou dobu vlastně neví, jak by se měla chovat a tvářit, a jejíž rozhodnutí se řídí pravděpodobně podle pohybu neviditelných nebeských těles, jak jinak si vysvětlit, že v klíčových okamžicích hry nejdříve pětkrát odmítla s naprosto přesvědčivě zarputilým výrazem, aby v posledním okamžiku zničehonic rozšafně prohodila "tak tedy dobrá"? Kde byla příčinná souvislost, kde byly vnější projevy odrážející změnu názoru, kde bylo cokoliv, co by diváka přimělo uvěřit, že to, co se děje, má jiný důvod, než že se to musí stát čistě kvůli vývoji hry?

Když dám vše výše uvedené dohromady, jsem na jednu stranu rád, že Divadlo na Jezerce Mandragoru uvádí, a upřímně věřím, že si své publikum najde. Na druhou stranu já do něj patřit nebudu a mých padesát procent putuje (se zaťatými zuby) Machiavellimu a obecně komediálnímu nadání ansámblu Jezerky.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.