Blog redakce i-divadla

Méně je někdy málo
vydáno: 2.8.2012, Jiří Koula
Před časem Divadlo v Celetné uvedlo svoji minimalistickou verzi Cyrana, nyní přichází s dalším ambiciózním projektem - Romeem a Julií pro osm herců a čtyři hudebníky. Zatímco však v prvním případě škrty nešly na úkor textu a poselství, nová inscenace připomíná vyschlou kůži hada, jenž se z ní dávno vysvlékl, nemilosrdně odkrývá slabiny textu a zároveň jej zbavuje většiny živého.

Abych se mohl pokusit podpořit své tvrzení argumenty, dovolte mi nejdříve (snad stručný) rozbor Shakespearova textu. V jistém ohledu (který v Celetné bohužel plně zachovávají) je nesmírně naivní - dva puberťáci se do sebe zakoukají, pod tlakem splašených hormonů se okamžitě vezmou, a když se vzápětí shodou nešťastných okolností vyskytne zdánlivě nepřekonatelná překážka na cestě k růžové budoucnosti, reagují zbrkle a přehnaně, což vede k smrti obou. To nezní jako "příběh jedné z největších mileneckých dvojic všech dob", že? Máte pravdu, takto předlohu opravdu odbýt nejde. Totéž už ale tak jistě nemohu prohlásit o zhlédnuté inscenaci. Kde hledat rozdíl? Jak Shakespeare přetavil banalitu v genialitu?

Romeo je Montek, Julie Kapuletová. Tyto dva rody jsou ve sváru, jehož příčinu už snad ani nikdo nezná, ale následky trvají, ve Veroně to vře a její vládce Eskalus už toho má plné zuby. Souboje sice nejsou na denním pořádku, ale zášť trvá, vzájemně se provokují členové rodů i jejich sluhové a je jen otázkou času, kdy někdo někoho namísto popichování zapíchne, kdy špičkování vystřídá špička kordu otevírající bránu těla nepřítele. Podstatné je, že rodová nenávist je (všudy)přítomná a jde napříč společenskými vrstvami, stává se tak až hmatatelnou překážkou, jež činí zdánlivě nemožným soužití ústředních postav. V tomto kontextu též vyzní vcelku pochopitelně čin bratra Lorenza, který mladé milence bleskově oddá (ač přesně tak, jak v tu chvíli Romeo hoří k Julii, o den dříve planul k jiné, nakolik je možno takové lásce věřit?) doufaje, že svazek smíří jejich rody. A konečně, objektivně vzato zcela zbytečná smrt mladého páru nabývá smyslu tím, že se nad těly svých dětí hlavy obou rodů usmíří.

Tolik prozatím k originálu, přejděme k úskalím jeho adaptace. Inscenace si vystačí s osmi herci, které postavy tedy zůstaly? Stručně řečeno ty, které opravdu nebylo možno škrtnout při zachování hlavní linie příběhu. Máme tu tedy Romea a Julii. Přítomen je i bratr Lorenzo, jenž pár sezdá, vymyslí plán s falešnou smrtí a poskytne Julii příslušný lektvar, eliminovat ho by bylo nesmírně obtížné. Dalšími potřebnými jsou Tybalt, Merkucio, Paris a Kapulet - primární konflikt totiž spočívá v tom, že Tybalt zabije Merkucia a vzápětí Romeo Tybalta (první smrt nelze vynechat, neboť Romeo je přece ten hodný), přičemž zatímco je Romeo za tento čin vyhnán z Verony, nutí Kapulet Julii k brzkému sňatku s Parisem. A z logistického hlediska se velmi hodí i Juliina chůva, bez ní by byl tok informací mezi všemi zainteresovanými stranami nemyslitelný, případně alespoň značně nepravděpodobný.

A kdo musel z kola ven? Předně ve výčtu chybí kníže Eskalus, jenž rozhodne o Romeově vyhnanství. Oříšek? Nikoliv, onu úlohu na sebe bere Paris. Toto ztotožnění však v sobě skrývá problém, který bych přirovnal ke sloučení advokáta a malíře Titorelliho v Procesu Pražského komorního divadla. Tam tato dvojpostava získává přílišnou moc, když je schopna operovat uvnitř i vně systému. Zde dochází k obdobné situaci, po Tybaltově smrti má Paris možnost rozhodnout o Romeově osudu, jenž je ale zároveň jeho sokem v lásce k Julii. To je podle mě dosti slibný moment, problém ale je, že tak to Shakespeare nenapsal, chybí patřičné repliky, ona příležitost je tak ponechána bez povšimnutí.

Zmizel též Benvolio, vedle Merkucia další Romeův přítel, navíc z rodu Monteků. To kupodivu samo o sobě nevadí, částečně ho vstřebal právě Merkucio a na scéně vlastně nijak zvlášť nechybí.

Obejít se musí divák (a hlavně tvůrci) i bez paní Kapuletové. No, upřímně, ona toho v původní verzi stejně moc nenamluví a působí tak trochu do počtu... Tedy nebýt drobného detailu, že tvoří důstojný protějšek k prostořeké Juliině chůvě. Ilona Svobodová se sice snaží situaci zachraňovat, ale to lze jen částečně, zemitost a ráznost její postavy nemá měřítko, k němuž by se mohla vztáhnout. Naopak absenci paní Montekové ani nepostřehnete, těch jejích pět vět v celé hře bylo stejně napsáno jen proto, aby aspoň něco řekla. On ani starý Montek není moc sdílný a jeho nepřítomnost by šlo omluvit, kdyby...

Dostávám se nyní ke dvěma aspektům inscenace, jež bych sice rád oddělil a vyložil jeden po druhém, nejsem si ale jist, nakolik je to možné, omluvte proto případnou zvýšenou zmatenost následujících řádků. Původně je Romeo a Julie o rodové nenávisti stejně tak jako o lásce, jde o dvě protikladné síly, přičemž mohutnost první dává vyniknout i druhé. V Celetné ovšem vsadili vše na Tybalta, on je jediným, kdo prokazatelně nenávidí. Hlavní dvojice má svoji lásku, Lorenzova tragédie má základ v jeho touze letitý svár ukončit, Merkucio si z Tybalta spíše nezávazně utahuje, chůva je na straně Julie, tudíž i lásky, Paris je vládcem a nad věcí a Kapulet Tybalta mírní v textu i na scéně. Dále byli škrtnuti hašteřící se sluhové, a zatímco v textu u soubojové scény je poznámka "Vejde Tybalt s přáteli/družinou", zde Tybalt vchází zcela osamocen.

Celkově mi z toho vychází obraz ne rodové nenávisti, nýbrž Tybaltova hněvu, o jehož příčinách nic nevíme. Napadá mě takový příměr - Montekové jsou sparťané, Kapuletové baníkovci, Merkucio je fanoušek, kterého baví v rámci povzbuzovaní svého týmu slovně provokovat druhé, starý Kapulet spořádaně fandí Baníku doma u televize... Jen Tybalt je výtržník schopný se kdykoliv porvat do první rozbité hlavy. No a ostatní fotbal zajímá maximálně při mistrovství světa či alespoň Evropy.

A s tím těsně souvisí i poslední detail. Jde o události poté, co Romeo uprchne z Verony a Julie je nalezena zdánlivě mrtvá ve své ložnici. V onu chvíli je podstatné, aby Lorenzův posel mající za úkol doručit Romeovi dopis popisující pravý stav věcí ve své misi selhal, zároveň se ale Romeo musí nějak dozvědět mylnou, leč v tu chvíli ve Veroně "všeobecně známou" informaci, že je Julie mrtvá.

Tento okamžik je podle mě průzračně jasným bodem, na němž je možno ilustrovat, co odděluje dobrou hru od špatné. Shakespeare potřeboval, aby se něco stalo a jako autorovi mu náležela volba prostředků. A vybral je opravdu dobře. Lorenzův list měl Romeovi doručit bratr Jan, stejně jako Lorenzo františkán. Jejich víra však velí, aby putovali ve dvou, Jan se tedy vydá za potenciálním souputníkem. Toho zastihne v domě, v němž oba uvězní zdravotní stráž domnívající se, že ono obydlí postihl ve Veroně zrovna řádící mor, jejich zadržení je tak karanténním opatřením. Tím padají veškeré naděje na doručení psaní Romeovi. Tento řetězec událostí je dramatický - každá jednotlivost je přirozená, vychází z podstaty zúčastněných, důsledek je sice tragický, přesto máme pocit, že všichni jednali správně. A jak je tomu v Celetné?

Inu, Lorenzův posel prostě zabloudí, tečka. Ano, samozřejmě se stává, že poslové bloudí. Pokud ovšem budeme hledat rozdíly mezi životem a divadlem, nutně dojdeme k tomu, že jedním z nich je, že na jevišti se věci nedějí jen tak, alespoň ne v dobrých hrách.

To je ovšem jen polovina akce, na niž se nyní soustředím. Zbývá vyřešit, jak doručit Romeovi zavádějící zprávu. Shakespeare na pomoc povolává Romeova sluhu Baltazara. Ten se nachází ve Veroně a samozřejmě neví nic o Lorenzově plánu. Když se proto začne šířit zvěst, že Julie zemřela, a Kapuleti truchlí, je nade vši pochybnost logické, že se Baltazar vydá do Mantovy o všem informovat svého pána.

Jak to ale vyřešit bez Baltazara? Zde přichází na řadu nápad, který nasazuje korunu všemu dosud napsanému. Romeovi se zjevuje Tybaltův duch a informuje ho o Juliině smrti. Špatně, špatně a ještě jednou špatně. Proč? Není nutně na škodu, že je do hry, jež se původně obešla bez nadpřirozena, toto zataženo. Ostatně sám Shakespeare se mu nevyhýbal, jak by se asi odehrával Hamlet, kdyby se kralevici nezjevil duch jeho otce? Jenže ono zjevení má smysl, rukou svého bratra ve spánku zavražděný král nemůže dojít pokoje a po Hamletovi žádá pomstu. Kdyby ne on, kdo jiný by měl právo coby duch promlouvat k živým? Je též logické, že Hamlet přízraku uvěří, případně v něm aspoň vzbudí podezření vedoucí k následujícím událostem.

Kde ale hledat motivaci pro Tybaltovo posmrtné našeptávání? Neumím si představit, že by Tybalt po smrti nemohl v klidu spočinout v zemi, zabil Merkucia a jeho skon byl spravedlivou odplatou, záležitost je uzavřena. Navíc lze předpokládat, že Tybalt ze záhrobí zná celou situaci a ví, že Julie je mrtvá jen naoko. Vychází mi z toho jediný závěr - Tybalt se chce prostě Romeovi pomstít stůj co stůj. Potom ale vyvstává další otázka - může-li se Romeovi zjevit Tybalt, proč ne též Merkucio, který by Romea varoval, že Tybalt lže? Zde už odpověď nenabídnu, leda takovou, že tak to byla zkrátka potřeba a basta.

A dostáváme se k samotnému závěru příběhu, Romeo nachází Julii mrtvou, spolkne jed, Julie se probudí, vidí mrtvého Romea a probodne se dýkou. Dvojí zbytečná smrt, přichází okamžik, kdy se otřeseni onou tragédií hlavy rodin smíří. Jenže ouha, Montek se v inscenaci nenachází a není nikdo, kdo by ho mohl zastoupit. Zde už nepomohou žádná slova, jasně viditelný akt smíru dávající záhubě mladých milenců a potažmo celé hře alespoň nějaké ospravedlnění chybí.

Shrnuto, v Celetné ze Shakespearova textu zachovali příběh mladé lásky, jejíž tragický konec ale postrádá významový přesah, navíc překážka rodové nenávisti byla transformována v čímkoliv zjevným nepodloženou Tybaltovu nenávist k Montekům, jež jediná pohání kolotoč událostí a již nepřeruší ani smrt toho, kdo si ji nese v sobě. Jinými slovy, Romeo a Julie se stává hrou o Tybaltově cestě ke zničení Romea, přičemž mu na ní vše perfektně vychází, vlastní smrt je jen drobným, ovšem nikoliv nepřekonatelným zádrhelem.

Tolik k obsahu, přejděme k formě. Škrtnutí všech vedlejších dějových linií (nebo spíše ohlodání příběhu na kost) má za následek, že inscenace uhání ke svému závěru rychlostí splašeného koně snažícího se uniknout požáru, divák nemá ani pár sekund, aby vstřebal krásu klíčových scén, jež se lepí jedna na druhou. Tomuto tempu se vymyká jen téměř úvodní plesová scéna, v níž Romeo prvně spatří Julii (a naopak). Zde se čas téměř zastaví a jsme svědky minikoncertu skupiny Krless. Což o to, hudba je to zajímavá a atmosféru plesu se i přes omezený počet osob na jevišti daří navodit výborně. Jenže časová velkorysost této části (jež navíc není tak dramaticky zajímavá jako jiné mající teprve přijít) působí poněkud nepatřičně a navíc umocňuje zběsilost minut příštích.

Na závěr jen poznámku k hereckým výkonům - v rámci daných možností jsou téměř všechnz obdivuhodné, s jedinou výjimkou. Možná to je moje chyba, ale většinu času jsem nebyl schopen se "trefit" do Julie Veroniky Kubařové, nevěřil jsem jí a vlastně si ani nejsem jist, co jsem jí věřit měl. Tak jako jsem pro ni loni hlasoval v anketě o nejlepší ženský herecký výkon za Důkaz, mám téměř chuť ji letos nominovat v kategorii hrůzovýkon (od čehož ji ovšem uchrání to, že vzhledem k množství mnou zhlédnutých inscenací se jistě najde pět "vhodnějších" kandidátů, i kdybych měl pátrat třeba jen v repertoáru Divadla Artur).

Sečteno a podtrženo, ani vrcholné nasazení většiny herců mě nepřiměje k tomu, abych komorní úpravě Romea a Julie udělil alespoň průměrné hodnocení. Tohle se prostě nepovedlo, největší přínos vidím v uvědomění si, jak důležité jsou v předloze vedlejší postavy a detaily, které bychom mohli mít tendenci při převyprávění děje zanedbat.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.