Blog redakce i-divadla

Mezi klidem a chaosem
vydáno: 1.7.2018, Jiří Koula

Tajemná záře nad VILOU, A pak přišla Mirna, Bang - tři po sobě jdoucí premiéry Divadla Letí v rozmezí čtrnácti měsíců, z nichž jsem byl nadšený. Pokud jsem předtím měl toto uskupení rád, tak v tomto období jsem se do něj zamiloval. A pak přišla apokalypsa servírovaná s čajem namísto máslové sušenky.

To je jedna divácká linie, teď úvod z druhé strany. Viděl jsem všechny čtyři pražské inscenace her Caryl Churchill uvedené v posledních dvou letech. V Drunk Enough to Say I Love You? v A studiu Rubín jsem se s autorkou myšlenkově potkal, naopak v případě Lásky a informací na Nové scéně Národního divadla i Je to tu ve studiu Švandova divadla by se dalo hovořit o velkém míjení se. Pokud jde o Čaj a apokalypsu, ihned po zhlédnutém představení to bylo snadné, spadla do škatulky "další omyl". A pak se mi rozleželo a celé je to poněkud složitější.

Čaj a apokalypsa - text

Začněme textem. A z něj hned názvem Čaj a apokalypsa. Ten je výstižný v tom, že přesně odráží, o co jde. Tři důchodkyně - Sally, Vi a Lena - popíjejí čaj a rozprávějí. A do toho přichází jejich vrstevnice paní Jarretová, aby s nimi poseděla, přičemž do konverzace vkládá apokalyptické obrazy. A to je vše, pokud jde o dramatickou strukturu, víc už v tom nehledejte.

Originální název pak zní Escaped Alone, česky Unikl sám, přičemž doslovný překlad není úplně vhodný, jde totiž o součást věty "Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!", kterou poslové přinášející Jobovi zvěsti o neštěstích, jež se udály na jeho majetku, ukončují svá sdělení (zvolil jsem překlad Bible pro 21. století). A zároveň je tato věta úvodem epilogu Bílé velryby Hermana Mellvila, románu o posedlosti kapitána Achaba ulovením Moby Dicka (přičemž jde o metaforu souboje člověka s přírodou, na jedné straně velkolepého v odhodlání a vytrvalosti, naproti tomu s četnými negativními důsledky), kteroužto výpravu přežije jen Izmael, aby o ní podal svědectví.

Tím máme dán (značně ambiciózní) rámec a můžeme se podívat na to, jak a čím jej Churchill naplnila. Už jsem uvedl, že čajem a apokalypsou, takže se podívejme nejdříve zvlášť na obě složky.

Začněme čajem, tedy čajovým dýchánkem. Tři (a posléze čtyři) dámy sedí za letního odpoledne na zahradě a povídají si, přičemž v jejich konverzaci je vše, co bychom očekávali: vzpomínání na minulost, na časy, jež minuly, místa, jež už nejsou, bývalou práci. Rozebírání seriálů. Zmínky o příbuzných. Žehrání na neduhy stáří - nemoci, osamělost, nudu. Žehrání na složitost současného světa. Žehrání na změnu mravů (samozřejmě k horšímu).

Vůči tomu stojí paní Jarretová, přeživší posel apokalypsy, jež postupně předkládá její rozličné obrazy pramenící z různých příčin, přičemž bráno jako celek jsou zahrnuty snad všechny neduhy moderní civilizace: konzum, rezignace na vlastní myšlení, globální celebrity uzurpující si většinu světové pozornosti, rostoucí materiální nerovnost, plýtvání potravinami, promoření biosféry chemikáliemi, totální vítězství technologií nad přírodou, pokusy poroučet větru dešti, ekologická katastrofa, byrokratizace veškerých aspektů života.

Takhle to může znít, že tyto dvě složky jsou striktně oddělené, ale tak tomu není, apokalypsa se promítá do čaje skrze soukromé obavy jednotlivých postav, jež jsou však vyřčeny jen proto, aby zase rychle zapadly a bylo obnoveno zdání poklidného odpoledne nad čajem, stejný osud potkává i tu a tam odhalené temné koutky osobní minulosti.

Tím z textu vyvstává dvojí poselství, jednak množství soukromých i sdílených problémů, s nimiž se dnes potýkáme (či bychom se potýkat měli), jednak snaha je nevidět. To je sice pěkné, ale...

Čaj a apokalypsa - inscenace

Přejděme nyní k tomu, jak si s textem poradilo Divadlo Letí, tedy konkrétně k režii Martiny Schlegelové a výpravě Pavly Kamanové. Jevišti je ve Vile Štvanice vyhrazen jeden z rohů, ve kterém je vytvořeno jezírko s velikým leknínovým listem, na němž jsou umístěny židle pro popíjející a klábosící dámy. Stěny kolem jsou pokryty pestrobarevným živým plotem, pozadí dotváří plaňkový plůtek a romantický obraz divoké krajiny. Prostě kýč jak bič, celé to působí přeslazeně, pohádkově, nepřirozeně, což plně koresponduje s představou poklidné čajové party v kontextu dnešní doby.

Při apokalyptických vsuvkách paní Jarretové se scéna zatáhne bílým průsvitným závěsem a tato obchází kolem něj mezi oním malebným koutkem a publikem, přičemž je to celé laděné hororově.

Obě části jsou tedy stylizovány na samé hranici únosnosti tak, aby vyjádřily atmosféru té které chvíle, čemuž u první pomáhá ještě živý klavírní doprovod a u druhé reprodukované ruchy civilizace. Vše má (zdá se) jediný účel, totiž podpořit samotný text. To je sice pěkné, ale...

Čaj a apokalypsa v kontextu Divadla Letí

Ne náhodou jsem v úvodu tohoto blogu zmínil tři předchozí inscenace Divadla Letí. Sdílejí totiž určitou vizi toho, jak se dá dělat divadlo, vizi, která je mi veskrze sympatická. Základem je konkrétní příběh, konkrétní osudy konkrétních postav, něco, čeho se divák může zachytit a pokud chce, tak u toho i zůstat. Anebo se vydat dál a nahlédnout, že veškeré konkrétnosti jsou zástupci obecnějších skupin a jevů. To je to, co jsem se snažil ukázat ve svých blozích k oněm inscenacím.

Pokud jde o druhý zmíněný krok, Čaj a apokalypsa do tohoto konceptu dobře zapadá, přičemž tomu vydatně pomáhá právě Schlegelová svou prací s prostorem Vily (což jsem též již dříve vyzdvihl). Umístění jeviště do rohu a posazení diváků ze dvou stran umožňuje chápat jeviště jako pobrexitovou Velkou Británii (čemuž odpovídá i onen leknínový ostrůvek uprostřed jezírka), jež si hodlá žít svůj sen, zatímco z jihu a východu je obklopena kontinentální Evropou, v níž se děje leccos bouřlivého. Tomuto zobecnění napomáhá i onen bílý závěs při apokalyptických scénách, jenž mi evokuje bílé útesy doverské (které se náhodou nacházejí v nejužším místě Lamanšského průlivu). Ale můžeme jít ještě dále a chápat scénu jakou celou Evropu snažící se uhájit si svůj sen o klidném životě, byť je obklopena z jihu Afrikou a z východu Asií.

V obou případech dává smysl i to, proč jsou obyvatelé ať už Velké Británie či celé Evropy vyobrazeni jako sedmdesátnice. Ty už si odžily své, svedly bitvy a teď už chtějí jen pokojně dožít ve vlastním světě, přičemž však nechtějí vidět cenu, již za ni zaplatili druzí (a vlastně i ony samy). Na jedné straně si stěžují na současnou nudu, ale zároveň se obávají změn, jsou příliš unavené na to, aby držely tempo s okolním vývojem. Celkem příhodný obraz britské monarchie či Evropy jako celku. To je sice pěkné, ale...

Takže ale

Tak kde je tedy problém? Ten největší vyvěrá z oné věty "Základem je konkrétní příběh, konkrétní osudy konkrétních postav." Přes všechno, co jsem napsal, je totiž Čaj a apokalypsa v jádru záznamem čtyř stařen žvanicích o všem a o ničem. A dámy a pánové, to je nuda. Strašlivá zdlouhavá nuda. Nejpozději u druhého apokalyptického výjevu jsem začal fantazírovat o tom, jak krásné by bylo, kdyby všechny ty hrůzy dopadly právě na onu zahradu a celé to ukončily. A když jsem se po skončení představení podíval na hodiny a zjistil, že uplynulo jen lehce přes hodinu, byl jsem opravdu velmi překvapen, subjektivně to pro mě totiž trvalo dvakrát tak dlouho, někdy ke konci jsem si říkal, zda by nebylo bývalo rozumné zařadit přestávku.

Nepřidává tomu ani tempo inscenace. Ano, čaj hladce (a pomalu) plyne a herecky to funguje, apokalypsa je zajímavým kontrapunktem, jenže co je toto dynamické napětí platné, když se celou dobu jede podle předvídatelného schématu čaj, apokalypsa, čaj, apokalypsa... Aby se to až v závěru protnulo. Výsledkem je horská dráha ve tvaru sinusoidy s pravidelnými vzestupy a pády, což se nakonec moc neliší od rovné čáry. Tak už to napsala Churchill a vlastně mě nenapadá, jak by se to dalo zvrátit.

A do třetice... V minulosti jsem se nejednou vymezil vůči svým kolegům, kteří do svých hodnocení zařazovali věty typu "Autor se snažil do textu nacpat příliš mnoho." A ejhle, teď jdu udělat totéž. Churchill se do svého textu pokusila sepsat všechny bolesti světa. Abychom si ale rozuměli, nemám problém s jejich množstvím jako takovým, nýbrž s tím, že jsou nadhozeny bez ladu a skladu, bez souvislostí, bez vývoje, každý apokalyptický obraz je sice důsledkem nějakého moderního neduhu, sám o sobě vtipný a poetický, ale zároveň izolovaný (no dobrá, nějaké ty souvislosti tam občas jsou), napsaný čistě proto, aby byl viděn.

Když to shrnu, velice rád jsem si přečetl text Unikl sám, zhltnul jsem ho jako jednohubku (až mě to překvapilo vzhledem k tomu, jak dlouho trvá představení) a nejspíše se k němu budu vracet (byť třeba jen k určitým částem). Ovšem na Čaj a apokalypsu už mě nikdo podruhé nedostane, sice uznávám, že veškeré mé pocity vlastně korespondují s textem a jeho sdělením, takže by to bylo lze pokládat za úspěch, nicméně než na to vyrazit znova, to bych si snad raději strčil... No, to už nechám na vaší fantazii.

Závěr

Sečteno a podtrženo, otázku, proč je Caryl Churchill považována za první dámu britské dramatiky, mi inscenace Čaj a apokalypsa (opět) nezodpověděla. Řekl bych, že celý tvůrčí tým odvedl dobrou práci, snad i chápu, proč si Divadlo Letí tento text vybralo... Přesto vlastně nevím, komu bych výsledek doporučil, sobě určitě ne.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Mariana Milosavljevičová (28.6.2021, 09:03:51)  reagovat
Čaj a apokalypsa v SND
Pobavil ma autor blogu a hoci nikomu neodporúča návštevu predstavenia a jeho samého by na to nik viac už nedostal,
tak mal vlastne šťastie, že nevidel predstavenie v slovenskom naštudovaní v Štúdiu SND. My sme sa na hru uznávanej autorky tešili dvojnásobne, lebo v nej účinkovali slovenské herecké stálice, divy ako pani Božidara Turzonovová (Sally), Emília Vášaryová (pani Jarrretová), Kamila Magálová (Lena). Štvrtou bola Anna Javorková v úlohe Vi. Ak bolo české naštudovanie hry umiestnené do gýčovitého prostredia, to v SND bolo apokalyptickejšie než apokalypsa, dámy sedia v ruinách rozbombardovaného domu, alebo ako po zemetrasení, všade sutiny, nad nimi rozbitý betón strechy a tam výrez do akejsi otvorenej izby s kempingovým nábytkom. Pozeráte sa 70 minút na scénu z televíznych novín, kde ukazujú scény zo zemetrasenia, pri hororovom rozprávaní pani Jarretovej je svetlo celkom zhasnuté (žiaden biely závoj, kiež by) a divák je násilne zatiahnutý do inferna, ktoré ho nebaví, nezaujíma, neoslovuje a nevyvoláva žiadne emócie. Ani klavírny doprovod k čajovému dýchanku to nezmierni, lebo žiaden sa v dramaturgii nevyskytuje. Vyhodené peniaze a zabitý čas.
Mariana Milosavljevičová (28.6.2021, 09:03:50)  reagovat
Čaj a apokalypsa v SND
Pobavil ma autor blogu a hoci nikomu neodporúča návštevu predstavenia a jeho samého by na to nik viac už nedostal,
tak mal vlastne šťastie, že nevidel predstavenie v slovenskom naštudovaní v Štúdiu SND. My sme sa na hru uznávanej autorky tešili dvojnásobne, lebo v nej účinkovali slovenské herecké stálice, divy ako pani Božidara Turzonovová (Sally), Emília Vášaryová (pani Jarrretová), Kamila Magálová (Lena). Štvrtou bola Anna Javorková v úlohe Vi. Ak bolo české naštudovanie hry umiestnené do gýčovitého prostredia, to v SND bolo apokalyptickejšie než apokalypsa, dámy sedia v ruinách rozbombardovaného domu, alebo ako po zemetrasení, všade sutiny, nad nimi rozbitý betón strechy a tam výrez do akejsi otvorenej izby s kempingovým nábytkom. Pozeráte sa 70 minút na scénu z televíznych novín, kde ukazujú scény zo zemetrasenia, pri hororovom rozprávaní pani Jarretovej je svetlo celkom zhasnuté (žiaden biely závoj, kiež by) a divák je násilne zatiahnutý do inferna, ktoré ho nebaví, nezaujíma, neoslovuje a nevyvoláva žiadne emócie. Ani klavírny doprovod k čajovému dýchanku to nezmierni, lebo žiaden sa v dramaturgii nevyskytuje. Vyhodené peniaze a zabitý čas.