Blog redakce i-divadla

Mighty Sounds a divadlo... Aby to nezapadlo.
vydáno: 30.6.2017, Jiří Koula

Věnováno studánkám, z nichž plaché laně v tichu půlnočním chodí Jamesona pít, a temnému hvozdu nad nimi, jenž poloskryt v mlze cigaretového kouře stráží jejich klid.

Mighty Sounds je hudební festival, jehož třináctý ročník proběhne za dva týdny v Táboře. DriveHouse je můj v současnosti bezkonkurenčně nejoblíbenější (nejen) pražský podnik/bar/klub/místo pro občerstvení a potěchu těla i ducha. A i-divadlo je divadelní portál. Co tyto náhodné útržky reality spojuje? Na Mighty Sounds můžete najít (hudebně) divadelní stan Rádia 1, přičemž v DriveHouse se před týdnem odehrála "zahřívačka", tedy ochutnávka letošního (ten večer převážně divadelního) programu. A já byl u toho a toto je správné místo pro reflexi toho, co jsem viděl.

Byli-li byste tam se mnou, snadno byste mohli získat dojem, že jsem jen posedával, popíjel, pokuřoval a pokukoval po dámském osazenstvu v čele s múzou tohoto blogu. To by byl dojem sice správný, leč neúplný, povrchní. Takže následují dojmy a myšlenky, jež jsou součástí mého zážitku, leč neměly dosud šanci být viděny.

Malá víla

První na programu byla adaptace Andersenovy Malé mořské víly v podání spolku, který si dle programu Mighty Sounds říká Jednoduše divadlo. Že jste o nich neslyšeli? To asi nikdo, Google najde odkazy jen na festival a tuto ochutnávku. Každopádně jde o loutkové divadlo přiznaně pro dospělé, jehož kostru sice tvoří pohádkový příběh, leč ta je obalena masem rozličných kulturních odkazů a vtípků. Inscenace podle mě stojí za návštěvu za dvou důvodů, jednak jde o zajímavé spojení dřiny a punku, promyšlené práce a improvizace, jednak v ní můžete slyšet elektroakustické ukulele s efekty, mně se tu otevřel zcela nový pohled na tento nástroj.

20 000 židů pod mořem

Následovalo vystoupení improvizační skupiny 20 000 židů pod mořem, sympatického uskupení, jež si představení cucá na místě z prstu, přičemž tak zvládne činit úctyhodně dlouho. Nemá smysl se rozepisovat o tom, co jsem viděl, pokud na tuhle partu někde narazíte, uvidíte něco úplně jiného. Takže jen můžu napsat, že na to mají, byť nejsou "supernamakaní profíci", tudíž možná můžete zahlédnout i to, co se stane, když poruší základní pravidlo improvizace neříkat ne, tedy moment, kdy někdo nadhodí nápad, kterého se nikdo další neujme a nerozvede ho.

To však není výtka, když sledujete zcela sehranou skupinu, vypadá vše až příliš snadně, samozřejmě, v případě tohoto spolku si můžete užít jak radost z toho, když to šlape, tak občas i "nahlédnout do zákulisí", uvědomit si, co improvizace obnáší, že jde o balancování nad propastí a uklouznutí je možné, důležité je se v takovém případě zase vyškrábat nahoru.

Underground Comedy

Pak přišli na řadu komici z Underground Comedy. Přiznám se, že jsem do této zkušenosti váhal, kam si žánr stand-up komedie v rámci divadla zařadit, nejspíše proto, že zde dochází k na první pohled matoucímu ztotožnění postavy, herce, autora a režiséra. Komik je skutečně vším. Jistě je hercem, stojí na jevišti a jeho výstup je záměrným komunikačním aktem určeným publiku, jehož primární funkcí není předat informaci, ale pobavit. Zároveň je svou vlastní postavou, hraje sám sebe. Ač se v danou chvíli tváří, že se jen tak přišel podělit o své zážitky, jde o roli, co má vypadat a v lepším případě i vypadá jako spontánní vyprávění, je předem vykalkulovaným a vybroušeným autorským počinem, komik je autorem, volí si, co říkat, i režisérem pro volbu projevu. Stand-up komedie je tak esencí divadla, divadlem v kostce.

Tento koncentrát podávaný naživo (šlo o mé první delší setkání se žánrem jinak než ze záznamu) mi však přinesl i jiný poznatek. Úkolem komika je rozesmát publikum, úkolem publika pak smát se. Publikum však tahá za kratší konec, je to komik, kdo si volí jak téma, tak to, jak se k němu postaví, tedy čemu a proč bych se měl jako divák smát. Navíc má každý výstup pár minut, není čas budovat kontext, není zde čas pro "naladění se na správnou vlnu". Tuto absenci "prostoru pro vyjednávání" nahrazuje moderátor rozehříváním obecenstva, ovšem jde o obecnou snahu dostat je do stavu "ochoty se smát". A to tak nějak bez ohledu na obsah výstupů.

Co tím chci říct? Snažím se dostat k tomu, že ač mě všechny výstupy v danou chvíli bavily a celkově volím potlesk číslo čtyři, něco ve mně se přesto vzpouzí, stand-up komedie mi přijde svým způsobem příliš násilná, onen imperativ neustálého bavení se nepřirozený, příliš vlezlý. Ale to je můj osobní problém, takže pojďme dál.

Loutky a cigára

A to rovnou k vrcholu večera, inscenaci Loutky a cigára Ladislava Kardy. Tu by bylo možno vnímat jako blbinku pro pobavení podnapilého publika, ale byla by to škoda. Netvrdím, že můj následující rozbor odráží autorský záměr, netvrdím ani, že to myslím vážně, jenže kdo jste to viděli, můžete mou interpretaci bez uzardění popřít? A ještě varování, pokud jste inscenaci neviděli a je šance, že byste ji mohli zhlédnout, dál nečtěte, neboť se nebudu štítit popsat vše, co jsem viděl (nebo aspoň co si pamatuju).

Takže publikum je usazeno, přichází Karda a sděluje, že jako student (či už absolvent) Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU předvede alternativní loutkové divadlo. K tomu přihodí něco ze své (reálné či fiktivní, je to jedno) historie, že jeho otec byl loutkář, jeho děd též, že před ním byla řada tátů loutkářů... Už tato zdánlivě nevinná informace se dotýká něčeho podstatného, Karda pracuje s tradicí a ukazuje, že odvolávat se na ni je hra "všechno nebo nic". Na jedné straně totiž sděluje, že navazuje na činy svých předků, přebírá "rodinné žezlo", to můžeme brát pozitivně. Všimněme si ale, že neříká nic o matkách. Reprodukcí loutkářské tradice tak zároveň do další generace přenáší i představu patriarchálního uspořádání, loutkářství jako akt veřejného vystupování se zdá být vyhrazen pouze mužům.

Přitom to je jen konkrétní příklad obecnějšího mechanismu, jakékoliv odvolávání se na minulost je problematické v tom, že bereme-li si z ní něco žádoucího, často zapomínáme na dobový kontext, tváříme se, že konkrétní událost, myšlenka či hodnota jsou izolované a lze si je jako takové přenést do přítomnosti. Potíž je však v tom, že každý líc minulé mince měl i svůj rub a přenést líc do dnešních časů znamená buďto vzít s sebou i dávný rub, nebo zaskočení spontánním vznikem rubu současného.

Dále Karda představí svůj kufřík, v němž se skrývají loutky, vidíme jeho touhu jej otevřít, ale zároveň se zdráhá tak učinit, dokud mu někdo z publika neobjedná pivo. V tomto případě jde o mistrnou zkratku vyjadřující dvojí funkci umění. Na jedné straně je poslání, radost z tvorby a vědomí vyššího smyslu, umění je nadstavba materiální základny, jež však činí holé žití snesitelným. Umělec je však zároveň člověkem s nízkými fyziologickými potřebami jako kdokoliv jiný, umění je pro něj zdrojem obživy. Chtě nechtě musí s touto stránkou operovat a své umění prodávat. Této dvojakosti si byli velmi dobře vědomi dřívější kočovní herci, v dnešní výrazně institucionalizované společnosti se ani ne tak vytratila jako transformovala, když umělec s publikem komunikuje napřímo jen v oné vznešené rovině, zatímco tu nízkou řeší prostředník - divák platí divadlu jako instituci a tato pak platí herce.

Pivo je na stole, mýtné uhrazeno a můžeme vyrazit dále. Karda otevírá kufřík a zarazí se, není v něm to, co čekal. Rozpačitě vysvětluje, že takových kufříků má povícero a tohle je zrovna jiný, než chtěl. Opět lze v tomto detailu nahlédnout odkaz k něčemu obecnějšímu, tentokrát jde o kritiku pozdního kapitalismu, doby zkrácených úvazků, zakázkové práce a úkolové mzdy příliš nízké na to, aby jeden kontrakt zajistil důstojný život. Proto jsou lidé nuceni pracovat paralelně na několika projektech, přeskakovat z jedné činnosti na druhou a je jen otázkou času, kdy si zákazníky popletete.

Nicméně Karda svůj úděl přijímá a hraje s tím, co má k dispozici. Z kufříku vytahuje loutku čerta a sehrává scénku se starostou a kašpárkem. Oproti předchozím rafinovaným narážkám je náhle podivně přímočarý, prozradí, že loutka bude hrát obě tyto postavy, upozorňuje ve chvílích, kdy se postavy mění, navíc samotný děj je až banálně průzračný, starosta rozhoduje o vybudování železnice v místech, kde tím obyvatelstvu způsobí potíže, prostě proto, že může, lidový hrdina kašpárek ho za to nakope do zadku, protože kopat starosty do zadku je přesně to, co kašpárci rádi dělají.

Kde v tom hledat hlubší smysl? Na několika úrovních. Předně starosta představuje aroganci moci komunální politiky, ale zároveň vidíme, že tím, kdo doslova tahá za nitky, je Karda. A ten zároveň publiku sděluje, co dělá. To je odraz současného postfaktického světa, kdy jedním z důsledků rezignace na hledání pravdy je, že šedé eminence nemusejí stát v pozadí, můžou jednat transparentně a nikomu to zdá se nevadí.

Dále, ne nadarmo jsem kašpárka nazval lidovým hrdinou, je skutečně zástupcem prostého lidu, který jedná mimo rámec oficiální moci. Starosta má z titulu svého úřadu moc otrávit život mnoha lidem, kašpárek ale se starostou komunikuje jako člověk s člověkem, kopanec do zadku je obdobou české facky, jde o gesto, pro něž nemusíte být zvoleni, jež je vždy po ruce (či noze), kopanec je demonstrací přání obyčejného člověka, činem, jenž může vyvážit zpronevěření se zastupitele svým voličům, příkladem občanské neposlušnosti, důležitého korekčního mechanismu zastupitelské demokracie.

Avšak je tu i odvrácená tvář, totiž konstatování, že kašpárek rád kope starosty do zadku. Přidejme k tomu, že starostu i kašpárka představuje loutka čerta, a dostáváme se na metafyzickou rovinu, k samým základům židovsko-křesťanské tradice. Hospodin dal člověku zemi, aby ji spravoval, zároveň ale přihodil pravidla upravující vztah člověka k člověku. Sám se teď pouštím na tenký led, protože si jdu brát líc mince tradice bez jeho rubu, odhlédneme-li ale od dobového zatížení projevivšího se podřízením ženy muži, potom je onen vztah "jako rovný s rovným".

Starosta však stavbou železnice spravuje zemi především ve svůj prospěch, proti zájmu občanů, na jejich úkor. A to je hřích, což je vyjádřeno právě použitím čertovské loutky. Kašpárek tento hřích kopancem napravuje, jenže kdo z bytostí pozemských má na něco takového právo? Pochopitelně nikdo, ač je kašpárkův čin možno chápat jako nápravné opatření, jeho motivací je primárně kašpárkova záliba v kopání starostů do zadku, záliba v jádru též hříšná, jsme tak svědky vytloukání klínu klínem a to, že jediná viditelná loutka je právě čert, je zdviženým prstem, přičemž ale není jasné, zda ukazovákem či prostředníkem, Karda sám totiž není soudcem, "jen" poukazuje na problémy snahy o skloubení metafyzických vodítek s žitou realitou, předkládá nám otázky, jež jsme si zvykli vytěsňovat mimo naše zorné pole, odpovědi však musíme hledat sami.

Následuje přechod ke dvěma tradičním pohádkám, tedy námětu klasického loutkářství, ovšem v alternativním provedení. První je Červená Karkulka a Karda začíná výrazně pracovat s publikem. Jednotlivé elementy příběhu symbolizují varovné obrázky z cigaretových krabiček. To lze vnímat jako kritiku jejich užitečnosti či z druhé strany nalezení jejich smysluplného využití, zvláště když je Karda uvádí do hry skrze pexeso hrané s náhodně vybraným divákem (v tomto případě divačkou). Netuším, zda ony obrázky mají nějaký měřitelný efekt, Kardovo gesto je jasným vyjádřením myšlenky, že to lze brát v nejlepším případě jako hru, a já se k ní přikláním.

Když se Karkulka vydává do lesa, Karda si s dalším divákem zahraje mírnou verzi hospodské hry do lesa (a zpět), když se na scéně objeví myslivec, dojde na panáka Myslivce (pro diváka, tu čest jsem měl náhodou já). Někde předtím Karda ještě zvládne do sebe vyklopit semafor, sice v jednodušší formě po složkách, ale zato ve vskutku "poctivém" množství. Byla by škoda v tomto jednání hledat jen bohapusté opíjení se, vidím zde minimálně dva zajímavější aspekty. Jednak je alkohol do jisté míry sdílený, čímž plní svou společenskou funkci, jednak jde větší část za Kardou (tedy přesněji do něj), čímž své vystoupení obohacuje o performativní rozměr, vyvstává otázka, zda vůbec bude schopen je dohrát.

Následuje Perníková chaloupka a Karda vytahuje zbývající dílek skládačky, přesněji tahá z diváků cigarety, jedna bude představovat Jeníčka, druhá Mařenku. A děcka se s opravdovým zápalem vydávají na cestu, avšak dění se začíná zvrhávat a ve chvíli, kdy Karda porušuje veškeré požární předpisy a obecenstvo se zatajeným dechem odhaduje, co vše lehne popelem. Jeho počínání ukončuje číšník, kterého představuje Václav Zimmermann, Kardův kolega z 20 000 židů pod mořem. Omlouvá se za pokleslost Kardova vystoupení a snaží se ho vyhnat, zároveň však diváky nepustí, dokud se tito nesloží na Kardou způsobené škody spočívající zejména v konzumaci vlastního alkoholu, čímž došly újmy tržby hostitelského podniku - originální a pragmatický to způsob, jak vytřískat prachy z alterny.

Karda se však nevzdává, stihne ještě odcitovat z knihy Alexandra Guhy Pravé české míchačky poznámku o větru z hor, tedy kombinaci zelené a Alpy, namíchat jej v nestandardním poměru (převaha Alpy) a vypít, performance dosahuje vrcholu... A co jsem dosud neprozradil, od začátku za Kardou stojí pouzdro s kytarou, kterou konečně vytahuje, aby zahrál, však na to diváci čekají... Jenže krk je zlomený, Karda však neváhá vést boj s větrnými mlýny a jeho snahu ukončuje až Zimmermann, který jsa spokojen s vybraným obnosem Kardu definitivně vyhazuje ze sálu.

Předchozí dva odstavce již byly čistým popisem, tak ještě trocha interpretace. Divadelní představení je souhrou několika faktorů, herce (či obecněji herců) na jevišti, publika a též prostředí, v němž se vše odehrává. Loutky a cigára toto v plné míře respektují a se vším počítají. Hospodské prostředí se odráží v samotné inscenaci a to včetně přihlédnutí k charakteristickým rekvizitám, pivu, typickým českým tvrdším alkoholickým nápojům, cigaretám, vše je bráno do hry.

Jak jsem se pokusil vysvětlit výše, Karda se dotýká mnoha univerzálních lidských témat, komentuje společnost v její šíři, zároveň však nezapomíná na to, kde je a pro koho hraje, celkově tak reprodukuje fenomén české hospody jako diskusního fóra, kde se probírá vše, spojuje tak rozličné aspekty globálna s velmi specifickým lokál(n)em. Navíc se odkazuje na Guhovy Pravé české míchačky, přičemž to byl právě DriveHouse, který před měsícem hostil autorovu přednášku coby ochutnávku obsahu své knihy (a to doslova, došlo i na praktické ukázky).

Shrnuto, pokud jsem si v dřívějších blozích nejednou stěžoval, že jen málo pražských divadel reflektuje specifika svého bezprostředního okolí, pak Karda představuje opačný extrém, jeho vystoupení v DriveHouse tak, jak bylo předvedeno, dávalo smysl právě tam a kdekoliv jinde by mu něco chybělo (či přebývalo?). Nezbývá než doufat, že na Mighty Sounds Karda Loutky a cigára příslušně poupraví.

Jiří Hvězdoň

Závěr programu patřil akustickému koncertu Jiřího Hvězdoně (který celý večer uváděl) za vydatné pomoci jeho dlouholetého kamaráda Rucia, jenž operoval převážně v hledišti a vytvářel soudržné naladění publika. Na tom už není co rozebírat, tak jen jedna poznámka. Co se týče hudby, lidstvo toho v úhrnu vymyslelo fakt hodně (ostatně na Mighty Sounds to můžete slyšet, byť i tak půjde jen o zlomek) a sám mám leccos z toho rád. Jenže marná sláva, týpek s akustickou kytarou, co si kdekoliv sedne, hrábne do strun a začne zpívat stylizované výseky vlastní zkušenosti či pohledu na svět, je prostě top. Takže Jirko, posílám velký dík a doufám, že Tě ještě někdy někde uslyším.

Závěr

Co zbývá dodat? Organizovaný program skončil a pokračovalo zcela neorganizované (p)opíjení, tak už jen ještě jeden vzkaz, jenž je zároveň reklamou. Ondro, Veru, moc rád jsem vás poznal a hlásím, že Zvíře jménem Podzim jsem v hlavě udržel a těším se na ně, to, co už je venku, zní fakt dobře.

Sečteno a podtrženo, pokud vyrazíte na Mighty Sounds, nenechte si ujít stan Rádia 1, za divadlo tam kromě výše jmenovaných vystoupí třeba i novocirkusový Cink Cink Cirk se svou novinkou Dukto, z hudby mě osobně těší účast Jananasu... Ale celkově mám pocit, že kdybych zrovna onen víkend netrávil na divadelním festivalu OLDstars on the ROUD, byl bych v divadelním stanu na Mighty Sounds (a odskočil si z něj v sobotu na Gogol Bordello, protože to prostě chceš).


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.