Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Most přes 180 let
Jiří Koula, 26.2.2016

Vojcek (Projekt Vojcek) v Divadle D21 je zrcadlem nastaveným divákovi. To se sice dá říct o divadle obecně (konečně i požitek z "bezduché řachandy" je dán primárně vaší ochotou nechat se tímto druhem humoru bavit), ale právě u této inscenace jsem si dosti výrazně uvědomil.

Pokud na představení zabloudíte omylem, aniž byste znali práci režiséra Jiřího Ondry či Büchnerův text, nelze vyloučit, že si povzdechnete "Proboha, kam jsem to vlez(la)?". Pokud už jste navštívili některou z Ondrových inscenací, mohla by se reakce změnit na "No jo, další ondrovina, zajímalo by mě, o čem ten Vojcek vlastně je." Pokud jste naopak obeznámeni jen s hrou (a máte na ni nějaký názor), třeba budete divadlo opouštět s myšlenkou "Tak ano, jsou to Büchnerova slova, ale je to jeho Vojcek?" A pokud znáte Büchnerovu předlohu i Ondrovu práci, možná sepíšete blog, abyste se s tím, jak se tyto dva světy spojily, nějak vyrovnali.

Büchner

Začněme Büchnerem. Může to být neuctivé, může to být ukázka mé neznalosti německého dramatu první poloviny devatenáctého století, ale nedá mi to a musím parafrázovat úvod Krylovy Písně neznámého vojína: Úloha Büchnera v dějinách divadla sestává prakticky z ochoty dotyčného zemřít dříve, než stačil dopsat Vojcka. Skutečně, jeho velmi předčasné úmrtí způsobilo, že po sobě zanechal tuto hru nedokončenou, zachovanou v několika verzích, sestávající z jednotlivých výstupů, dokonce bez jejich jasného řazení. Inspirací mu bylo několik skutečných případů vražd a zprávy o zvláštním experimentu, zda by bylo možno lidi živit pouze hrachovou kaší coby levným zdrojem bílkovin (odpověď je negativní, taková jednostranná strava vede kromě fyzických potíží i k halucinacím).

Büchner si z těchto událostí vybíral jednotlivé zlomky a skládal je do nového příběhu, který obsahuje jak rovinu osobní - psychologickou, tak sociální, Vojcek podrobený experimentu je hračkou v rukou mocných (či alespoň mocnějších). Kromě toho je rozmanitý i užitý jazyk, v textu najdeme mluvu lidovou i pseudointelektuální, rozličná je i hloubka jednotlivých postav, od mnohoznačného Vojcka po načrtnuté typy hejtmana či doktora.

Tato násobná různorodost společně s absencí finálního tvaru vede k tomu, že Vojcka je nejen možno interpretovat rozličnými způsoby, ale též ho je interpretovat nutné, jeho inscenování s sebou nese povinnost dodat vlastní názor. Z hlediska divadla coby živého umění tak jde o ideální text.

Ondra

Jak charakterizovat režie Jiřího Ondry? Omezím se na (subjektivní a neúplný) výčet vlastností, protože pasovat se do role "objektivního Ondrova vykladače" by znamenalo upřít mu to, o co se v základu snaží, totiž přímou konfrontaci svého pohledu na zpracovávanou látku s každým jedním divákem, který navštíví jeho představení. Ondra je hravý, trochu bláznivý, hojně využívá nadsázky, svět v jeho podání je směšný až groteskní, avšak když cítí potřebu, umí sáhnout i k vážnějším realističtějším tónům.

Na mé mentální mapě českého (no, možná raději pražského) divadla se nachází někde mezi Janem Fričem (jenž je pro mě čitelnější díky své "ukotvenosti v realitě") a Janem Kačenou (jehož imaginativnost je pro mě obvykle příliš cizí). To jinak řečeno znamená, že navštívit Ondrovu inscenaci je pro mě pokaždé zajímavou výzvou, zápasem o pochopení, napojení se, který sice není nutně předem prohraný, zároveň ale úspěch není zaručen, výsledný obraz si tvořím spíše až ve dnech následujících po představení než během něj (čehož může být dokladem i to, že následující odstavce bych nebyl schopen napsat dříve než týden po zhlédnutí Vojcka).

Ondra čte Büchnera

Takže co můžete v D21 vidět? Jak už jsem uvedl, Vojcka je možno interpretovat různě a už samotná volba pořadí (a zpracování) jednotlivých výstupů může ovlivnit divákův pohled na Vojckův čin. Ondra je však přece jen příliš svůj na to, aby se omezil na tradiční dilema soukromých motivů a tlaku prostředí (byť se anotace i vyjádření dramaturgyně Magdaleny Frydrych Gregorové tváří, že právě o tohle jde a je rozřešeno ve prospěch druhé možnosti).

Nyní se dostávám do úzkých, protože prozradit zde "Ondrův trik" by dle mého bylo nefér k potenciálnímu divákovi, který čte tyto řádky (předpokládejme, že takový existuje). Zkusím tedy trochu zamlžit, Ondra si s řazením výstupů docela překvapivě (a co se mi povedlo dohledat, tak i originálně) pohraje hned na začátku, zároveň provede změnu adresátů a ztotožní dvě postavy (společně s prolínáním jednotlivých výstupů ve zběsile uhánějícím celku hojně využívaný postup). Výsledkem je přerámování všeho, co následuje, odstranění hranice mezi dvěma sémantickými rovinami, takže divák sleduje jak divadlo jako takové, tak theatrum mundi - divadlo světa.

Zajímavé je na tom několik věcí. Jednak ona citelně přítomná dualita, kdy sice sledujeme konkrétní osudy konkrétního jedince, ale zároveň jsme si vědomi, že jde o "zástupce typu" (a proč to nenapsat, jednoho z nás). Pak také to, že takového Vojcka jako v D21 jinde neuvidíte, přičemž nejde o nějaké povrchní odlišení se, ale o nový hlubší náhled. A konečně pro mě osobně je fascinující, že lze pro Ondrovy úpravy najít oporu přímo v textu. Těžko lze předpokládat, že když Büchner Vojcka psal, představoval si, že bude právě takto inscenován, jenže propojení obsahu s touto formou působí natolik přirozeně, že se taková myšlenka neodbytně nabízí.

Ještě pár slov o inscenaci

Asi by se slušelo neomezit se na autora a režiséra. Divadlo D21 je totiž především parta lidí, co si navzájem rozumějí, však už spolu Thespidovu káru táhnou nějaký ten pátek (tedy většina z nich, zároveň se zdá, že si umějí dobře vybrat, kým soubor občerstvit). Z tohoto důvodu by bylo možná vhodnější nepsat o Ondrově pohledu, ale obecněji o poetice Divadla D21, ruku v ruce s tím jde, že na přesvědčivosti Vojcka mají zásluhu i herci, kteří jsou schopni pohybovat se mezi výraznou stylizací a "lokálně umírněným" projevem.

Na tomto místě tedy potvrzuji, že to, že Vojcka považuji za zdařilou inscenaci, je kolektivní výsledek a mé procentuální hodnocení se vztahuje na všechny zúčastněné. A pokud by se někdo po předchozím chvalozpěvu divil, proč tedy ta procenta nejsou vyšší... Inu, pravdou je, že nejde o inscenaci pro každého, o což se však V D21 ani nesnaží (a ústy Jiřího Ondry to i přímo zaznělo na setkání k zahájení této sezóny).

Závěr

Sečteno a podtrženo, v Divadle D21 si podávají ruku Georg Büchner z roku 1836 s Jiřím Ondrou z roku 2016 a je překvapivé, o jak upřímné potřesení jde, propast času mezi těmito okamžiky pohltila vlnu národního obrození v celé Evropě, dvě světové války a nespočet revolucí snad ve všech myslitelných oblastech, přesto Vojcek ukazuje, že člověk i společnost jsou kdesi pod nánosem dějin stále stejní.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.