Blog redakce i-divadla

Náckové jsou špatní, m'kay?
vydáno: 29.12.2017, Jiří Koula

V případě inscenace Strach jíst duši je na první pohled všechno jasné. Jasná je předloha - postarší Němka si začne s výrazně mladším Maročanem, což jí dává xenofobní okolí pořádně sežrat. Jasný je důvod, proč dnes tento přes čtyřicet let starý film Rainera Wernera Fassbindera dramatizovat a inscenovat, dokonce i to, proč právě v Brně (tamější Slušní lidé se před pár dny opět výrazněji projevili). Jasná je i režie Jana Friče, je ujetá, křiklavá se všemi jeho obvyklými atributy, jak jsme u něj zvyklí (a jak ho milujeme), přitom ale nechává vyznít komorně pochmurnou předlohu. Tak o čem by se dalo psát?

Tak třeba o tom, že ona předloha má svá problematická místa, což si Frič společně s autorem dramatizace a dramaturgem inscenace Petrem KlariNem Klárem uvědomili a zdařile se s tím vypořádali. Konkrétně mám na mysli dvě věci, začátek a zlom skoro na konci.

Trocha chvály

Takže začátek. Vezměme to stručně, Emmi se schová před deštěm v náhodné putyce, kam se chodí bavit gastarbeiteři. Jeden z nich - Ali - ji vyzve k tanci, povídají si, pak ji doprovodí domů, ona ho pozve k sobě, než přestane pršet... A skončí spolu v posteli. Fassbinder tento sled událostí motivuje tím, že dva osamělí lidé v sobě navzájem našli odpírané pochopení, trochu toho lidského tepla... Jenže i tak je to takové vachrlaté, ve výsledku to stejně tak trochu vypadá, že je dal Fassbinder dohromady prostě proto, že to potřeboval.

A právě to je v inscenaci přiznáno a akcentováno připsanou postavou kabaretiéra. Od chvíle, kdy Emmi vejde do podniku, zastavuje děj odvíjející se tak, jak by se to dalo čekat, a vrací jej na Fassbinderovu linii. Přiznávám, že mi to přijde opravdu velmi sympatické, místo aby se inscenátoři snažili diváka nějak oblbnout, schovat před ním slabost tohoto úvodu, naopak říkají "Jasně, my to taky vidíme, ale vydržte, je to potřeba."

Potom už se hraje Fassbinder (okořeněný Fričovou zálibou v diskotékové estetice) a dává to smysl, Emmina rodina, kolegyně, sousedky i majitel krámku, v němž dlouhá léta nakupuje, všichni se předhánějí v rasistických tanečcích za využití celé škály klasických stereotypů, na čemž je nejzajímavější to, že byť to vše pochází z Německa před čtyřiceti lety, klidně byste uvěřili, že jde o útržky ze současných českých internetových či hospodských diskusí.

A pak přichází druhý problematický okamžik. Emmi s Alim odjíždějí na dovolenou a když se vrátí, náhle je vše v pořádku. To Fassbinder potřeboval k tomu, aby se mohl soustředit na vnitřní dynamiku jejich vztahu, a motivoval to tím, že každý, kdo jim dříve nadával, teď od nich něco potřebuje, pročež spolkne své předsudky. A opět je to nějak šejdrem, snad by se tomu dalo uvěřit v případě jedné postavy (která by se navíc nejspíše jen chvíli přetvařovala), ale aby takovou proměnou prošli všichni (a navíc to mysleli upřímně)?

Naštěstí Frič jde opět divákovi naproti, předjímá jeho nedůvěřivost a nesnaží se ho přesvědčovat o nemožném. Naopak zase férově přiznává, že tohle se Fassbinderovi tak docela nepovedlo, a scénu hodí vizuálně do pohádky, protože to pohádka prostě je. Tím zúročuje jak skutečnost, že jde o dnešní divadlo, v němž si tohle může dovolit, tak fakt, že inscenaci režíruje právě on, a tak jde jen o další extravagantní vizuální ilustraci niterných posunů.

Trocha nechvály

To tedy byla jednoznačná pozitiva, teď přijde ta problematická část. Jaké je vlastně poselství, ať už filmu či inscenace? Základem je vztah ženy a muže, jenž by (co do věku) mohl být jejím synem. Odmysleme si Aliho a dosaďme na jeho místo Michaela, čistokrevného Němce jak vystřiženého z Goebbelsova plakátu. Pořád by bylo dosti nepravděpodobné, že by takový vztah vůbec vznikl, a ještě nepravděpodobnější, že by vydržel. Pořád by čelil pomluvám okolí, byť možná v menší míře. Ale rozhodně by pořád obsahoval vnitřní pnutí dané prostě tím, že mladý muž chce trávit večery se svými vrstevníky (a dost možná spát s mladými ženami).

Jinak řečeno, zatímco otázka původu může být podstatná pro onen pohled zvenčí (a vlastně to, že okolí nereaguje na věkový rozdíl a místo toho hudruje na odlišnost barvy kůže, posiluje efekt vyjevení všedního rasismu), z hlediska vnitřní dynamiky onoho vztahu je klíčový právě věkový rozdíl.

Zajímavé je, že s tímto očividně pracují jak Fassbinder, tak Frič, který ještě zvýraznil mateřsko-synovský základ. To, co mě mate, je, proč Fassbinder oslabil důsledky všudypřítomného "běžného" rasismu tím, že dal ústřednímu páru do vínku onen věkový rozdíl, čímž se ochudil o možnost vyznění "To tlak okolí zahubil tuto lásku." Ale dobrá, Fassbinder udělal, co udělal, jenže Klár s Fričem měli možnost to "napravit", kdyby Emmi ubrali dvacet let, sice by z Emminých dětí museli udělat její sourozence, ale jinak by text mohl zůstat prakticky nezměněn a výpověď by byla silnější. Když už do inscenace vnesli zcela jinou estetiku, proč nezměnili i toto?

Taková změna by podle mého pomohla i tomu sdělení, jež dosud zůstalo nevysloveno, totiž že i když nejste xenofobové, i tak představuje odlišnost kultur z praktického hlediska problém. Jste zvyklí na jinou stravu, jinou hudbu, možná i svůj volný čas trávíte jinak (třeba právě v důsledku onoho všudypřítomného rasismu, jenž jednomu zavírá dveře a druhému ne). Přehlušit toto tím, že po padesátce mají lidé jiný "rytmus života" než ve třiceti, mi prostě přijde škoda.

Když to shrnu, ve výsledku mi tak ve filmu i inscenaci zůstává jediný nezpochybnitelný přínos, totiž zdařilá ilustrace onoho běžného rasismu, který najdete opravdu všude. Jenže to značně oslabuje ono "proč tento text inscenovat právě dnes", protože právě dnes kvůli tomu nemusím chodit do divadla, stačí mi sednout si do hospody a poslouchat rozhovory u okolních stolů, případně si rozkliknout na zpravodajských webech diskusi pod téměř náhodným článkem (nejurputnější "slušní Češi" svou agendu nacpou i pod článek o tom, že pan Novák našel rekordní bedlu).

A zase trocha chvály

Pokud se však oprostíme od úvah o významu této inscenace, skutečně lze prakticky jen chválit. V případě Klárovy dramatizace i Fričovy režie jsem tak již učinil, zbývají ostatní. Scéna i kostýmy Jana Štěpánka Fričově rozvernosti slouží opravdu znamenitě a herci v čele s Ivanou Hloužkovou coby Emmi a Romanem Blumaierem jako Alim se v nich pohybují velmi přesvědčivě. Budu-li inscenaci brát čistě jako "adaptaci Fassbindera", uznávám, že si Cenu Josefa Balvína (za nejlepší inscenaci původního německy psaného textu) rozhodně zaslouží.

Závěr

Sečteno a podtrženo, blog je dopsán a já zůstávám vnitřně rozpolcený. Ano, je to řemeslně po všech stránkách vydařená inscenace, leč skrývá se pod tím vším něco víc než jen sofistikované "vysmívání se náckům"? Nevím, zajděte si na ni a utvořte si vlastní názor.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.