Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Naháči nemají co ukázat
Jiří Koula, 9.10.2011
Vzpomínám si, když jsme v osmi letech s kamarádem na pískovišti u jeho domu postavili Golema. Uplácali jsme ho z písku, ležel tam, stačilo do něj už jen vložit šém a my osnovali plány, k čemu všemu naše pískové monstrum použijeme. Vzpomínám si též, jak jsem se přibližně v témže věku viděl v záři reflektorů coby sólový kytarista, vypadalo to tak snadně, prostě vzít kytaru a hrábnout do strun. Jiný můj kamarád se zase ve třídě chlubil návrhem kosmické lodě, měl přesně rozmyšleno, která páčka k čemu slouží. Všechny příklady mají jedno společné - dětskou bezelstnost, kdy je jasné "co" a otázka "jak" je jaksi nepatřičná, věci přece prostě fungují.

Slávek Boura měl taky sen, vytvořit muzikál. A to ne ledajaký, ale revoluční, novátorský, něco, co tu ještě nebylo a před čím by se publikum obrazně řečeno posadilo na zadek, když už tak učinilo fyzicky. Tak krátce po zhlédnutí Naháčů je sice ještě stále obtížné odpoutat se od všech negativních pocitů, ale musím přiznat, že jakousi vizi pan Boura skutečně měl.

Jenže vize sama o sobě není to, co odděluje výjimečnost od průměru. Jistě každý zná na svém příkladě či ze svého okolí moment, kdy se objeví myšlenka. Námět na povídku, román, divadelní hru či film, námět na zlepšovák, který by vyřešil některý z každodenních problémů. Idea sama o sobě je však málo, u uměleckého díla je potřeba dodat ostatní atributy, u vynálezu je třeba domyslet detaily, navrhnout konstrukci. A v obou případech je potřeba investovat finanční prostředky a vyjádřit tak, že svému nápadu opravdu věříte. Nebo přesvědčit někoho, kdo bude věřit za vás. Pan Boura na to šel od lesa. Měl myšlenku a díky svým téměř záviděníhodným schopnostem nějak sehnal peníze, aby ji mohl realizovat. Bohužel, na vše ostatní už nějak nevybylo sil.

O čem jsou Naháči? Na jevišti se odehrává setkání Klubu porozumění, poprvé se tváří v tvář setkávají jedinci, kteří se do té doby znali jen virtuálně. To vše je přenášeno na internet, kde virtuální diváci můžou zasílat vzkazy členům klubu. A jak tak spolu na jevišti účinkující plkají, postupně odhalují oni nebo virtuální diváci skrze tabuli vzkazů, že každý má nějaké to tajemství, každý si na něco hraje... Hluboké, že?

Ve svém blogu k Ambrózii Divadla Na zábradlí jsem vytýkal, že nejde o více, než co je k vidění v hospodě nevalné úrovně v pátek večer. Naháči se snaží o něco podobného, skrze tabuli vzkazů zrcadlit typickou diskusi na sociální síti, skrze dění na jevišti pak reflektovat fenomén moderní doby, živé setkání lidí, kteří se mohou "znát" roky skrze internet, aniž by se kdy spatřili. Bohužel, na rozdíl od Ambrózie, zůstává do značné míry jen u snahy.

Na tomto místě bych se rád zastavil u oné tabule vzkazů. Zuzana Drtilová ve své vskutku zdrcující recenzi píše, že tvůrci tvrdí, že by vzkazy měly pocházet od skutečných diváků sledujících představení přes internet, načež nadnáší pochybovačnou otázku ohledně autentičnosti. Tohle považuji za bravurní mystifikaci tvůrců. Pokud dokázali někoho přesvědčit, aby se byť jen zaobíral myšlenkou, že by ony vzkazy skutečně mohly pocházet od reálných náhodných přihlížejících, potom si zaslouží potlesk.

Abych nebyl špatně pochopen, nevyjadřuji se k tomu, zda je možné za osmdesát korun muzikál na webu sledovat a napsat příspěvek, který se na tabuli opravdu objeví. To nemůžu potvrdit ani vyvrátit, ale ono na tom nezáleží. Podstatné je, že tvrdím, že většina příspěvků na tabuli takto nevzniká a je tvořena realizačním týmem inscenace. Jsou to ty příspěvky, jež posouvají příběh kupředu, vzkazy, které se tváří, že virtuální divák poznal některou z postav a něco o ní napsal.

A jsou to také ty příspěvky, které se na tabuli objevily ještě předtím, než na jevišti nastala událost, na niž by měly reagovat. To byl jev častý a je to jen první vlaštovka z hejna amatérismu a diletantství, jež zbývá vyjevit.

Co si ale vybrat jako další bod? S myšlenkou souvisí text, to je zde skutečná lahůdka. Tam, kde by si byť průměrný libretista řekl, že je nějaký nápad tak banální, že jej nemůže použít, že je nějaká formulace takové klišé, že by se styděl byť jen pomyslet na to, že by ho do svého díla vložil, tam Slávek Boura vidí příležitost k výplni další minuty svého opusu. Neomylně tak krůček po krůčku vzniklo cosi, pro co se jen velmi obtížně hledají slova, co snese co do obsahu srovnání snad jen s internetovou diskusí produkovanou dítky školou povinnými hrajícími si na intelektuály.

Od textu je v muzikálu blízko k hudbě. Těžko říct, kdo je v tomto případě jejím autorem, tvůrci mlží příspěvkem jakési Sary Bigelow, což by měl být pseudonym celosvětově známé ženy ověnčené několika významnými cenami, jejíž jméno nemohou prozradit, protože by jí účast na českém muzikálu v USA nepovolili.

Pokud by náhodou nějaká taková žena existovala, primární příčinou jejího utajení by byl spíše fakt, že s něčím takovým by ona sama rozhodně nechtěla být spojována. Osobně však tuto osobu považuji za další mystifikaci autorů. Jaká je tedy hudba Naháčů? Představte si workshop na téma "Jak psát hudbu k muzikálu". Za lidovou cenu dvacet tisíc korun poslouchá náhodná skupina jedinců rozličných schopností dva dny obecná moudra o tom, jak by se měla psát muzikálová hudba, načež je vše završeno domácím úkolem spočívajícím v tom, že každý z účastníků dostane téma - emoci, myšlenku, situaci - a má je hudebně zpracovat. A potom paní učitelka domácí úkoly vybere, možná opraví pár nejkřiklavějších hrubek a výsledek předá Slávkovi se slovy "Tady máš hudbu k Naháčům."

Z čeho plyne můj dojem? Z nekonzistence. Použitý hudební podklad sice vcelku reflektuje aktuální situaci na jevišti, dokresluje momentální nálady, ale chybí mu rukopis, chybí nosné motivy, jež by se opakovaly v různých variacích napříč muzikálem, chybí sjednocující rámec, chybí cokoliv, co by alespoň budilo pocit soudržnosti.

Když už jsem zmínil hudbu a text, můžu přejít k jejich spojení. Stává se, že textaři při vyjádření myšlenky nevyjdou slova, někde slabika přebývá, jinde zase chybí. Není ale vše ztraceno, píseň je útvarem tvárným a zpěvák bývá schopen tento drobný nedostatek zamaskovat změnou rytmu, tempa, frázování, použití trioly může být vnímáno jako osvěžující prvek, protažení slabiky zase může v divákovi vzbudit (třeba i oprávněný) zájem o daný úsek. Zkrátka prostředky jsou. Nezbývá než na tomto místě složit hlubokou poklonu panu Bourovi za to, že si se slovy vyhrál natolik, že v určitých momentech interpret prostě nemá šanci, veškerý arzenál sebelépe proškoleného zpěváka by nestačil na to, aby rozpor mezi hudbou a textem skryl. Docílit něčeho takového musela být vskutku dřina a já tímto potvrzuju, že se "zadařilo".

A nelze se též nezmínit o nadužívání postupu "Tady by to asi chtělo přejít z hovoru do zpěvu, tak pod to dáme něco, co se bude tvářit jako melodie." Bohužel tyto instrukce ve výsledku vyznívají, jako by aktéři improvizovali na (možná i jim) neznámý motiv.

Nastal okamžik, kdy do tohoto blogu zahrnuji i účinkující. Standardní muzikál mívá na jednu stranu své herecké a pěvecké hvězdy, na druhou stranu pak taneční soubor obstarávající zároveň vedlejší, výrazně menší role. Dochází tu tedy k vytvoření dvou typů požadavků - na jedné straně jsou ti, kteří by měli umět hrát a zpívat a pokud možno i tančit, na druhé pak ti, kteří by měli umět primárně tančit a pokud možno i obstojně zpívat a hrát (zde však není výjimkou, když je některý tanečník "jen" tanečníkem a celou dobu je ukryt v davu).

Naháči jsou ovšem radikální a novátorští, neohroženě a nekompromisně razí vlastní cestu. Všichni jsou zde vším, všichni jsou hvězdami, všichni jsou zpěváky, herci i tanečníky (až na pana Prokopce, kterážto postava je výjimkou v různých ohledech), všichni jsou stejně důležití. Spíše než ke klasickým muzikálům se tak řadí k muzikálům uváděným na většinově činoherních scénách, až na to, že i ty mívají dostatek soudnosti, aby si uvědomily silné a slabé stránky jednotlivých členů souboru.

Naháči do toho ale jdou natvrdo, každý si užije své sólo, každý zažije, jaké je to být v danou chvíli tím, na koho míří nejvíce reflektorů, každý si zkusí i synchronizovaný tanec. To je přístup, který, měl-li by být výsledek lahodný pro oko i ucho divákovo, by dal zabrat i ostříleným muzikálovým matadorům, vybrat z celé pražské muzikálové scény takové univerzální osobnosti, aby si navíc vzájemně "sedly", by byla pro realizační tým skutečná výzva.

Je ale třeba si uvědomit, že divákovy pocity nejsou tím, co v tomto projektu hraje prim. Poté už je jasné, že kritéria výběru nejsou takovým oříškem, dobře poslouží vlastně kdokoliv, kdo se umí aspoň trochu hýbat, umí aspoň trochu zpívat a nestydí se předstírat herectví.

Předchozí odstavec je ale trochu nespravedlivý, není pravdou, že by každý z aktérů neovládal ani jednu z jmenovaných disciplín, vlastně by většina v některé z nich spadala do průměru a někteří i nadprůměru. Jenže ve zvolené koncepci závisí výsledek v každé složce na "nejslabším kusu".

Co je tedy k vidění a ke slyšení? Z pohybového hlediska se čísla dělí do dvou skupin - v první je aktuální sólista "sám", vzhledem k tomu, že všichni jsou na jevišti prakticky celou dobu, nezbývá ostatním než zaujmout nějakou pózu a vyčkat, než se zase zapojí do děje. V některých případech je s tímto alespoň nějak pracováno, "nehybné křoví" dostává význam. Jindy se ale aktéři mimo záběr přidávají k obecenstvu a prostě čekají.

Druhou skupinu tvoří čísla, v nichž je simulováno klasické schéma zpěvák - sbor. Ta ovšem dávají představení nový rozměr, člověk zdravého úsudku by přiznal, že někteří vystupující prostě pro synchronizovaný tanec nemají potřebné nadání, zde se však hraje jiná hra, a tak se divák dočká opravdu originálních a jinde nevídaných akcí, které se dají tolerovat při zkouškách, už od generálky by ale k vidění být neměly. Pozicí tanečníků tvořené pravidelné útvary postrádající pravidelnost, nedotažená gesta, do sebe téměř vrážející "sousedé", zapomenutá otočka ve vypjaté situaci, kdy by postupně se otáčející účinkující měli svorně vytvořit dramatický efekt, zkrátka komplexní nabídka Pandořiny skříňky s nálepkou "tak takhle ne".

Když k tomu připočteme ještě drobné uklouznutí osvětlovačů, kdy reflektor navádějící divákovu pozornost kýženým směrem zacílí na špatnou osobu, aby posléze bryskně přeskočil na jinou, máme vizuální obrázek úplný.

Pokud jde o zpěv, nabízí se celé spektrum zážitků. Do obsazení Naháčů se dostali jednak jinými scénami vycepovaní pěvci, v mnou viděné alternaci především Oldřich Smysl a Petr Dopita, jednak prakticky nováčci. Posluchači se tak nabízejí na jednu stranu výkony srovnatelné s běžnými muzikálovými výkony, na druhou stranu jindy je možno si se zpěvákem prožít obavu z přiblížení se vlastním hranicím, kdy dochází ke značnému zhoršení srozumitelnosti sdělení (jinými slovy, textu přestává být rozumět) a jedinou snahou je "dostat se až tam". A k tomu si přimyslete ještě místy přílišnou hlasitost doprovodné hudby, v níž se zpěv prostě ztratí.

Ještě bych měl zmínit herecký projev vystupujících. To je ale poměrně obtížné, při scénáři, který není než kýčovitou snůškou trivialit a kde veškerá psychologie postav je tvořena hrubě načrtnutými šablonami opentlenými až absurdní sbírkou klišé, lze sotva očekávat obdivu či pozornosti hodné výkony. Přesto i v tomto směru bylo jasně vidět, že rozhodně ne všichni aktéři kopou tutéž ligu.

Na závěr ještě jedna uštěpačná poznámka. Místy bylo příliš jasně vidět, že muzikál byl koncipován pro hraní ve velkém sále, ve velkém obsazeném sále. Přiznávám, že jsem si zvolil nedělní brzce odpolední představení, což není pro dosažení zamýšlené návštěvnosti rozhodně ideální termín, přesto, hrát se něco jiného, mohlo to vypadat jinak. Takto se nás sešlo třicet statečných a hnáni stádním pudem jsme se semkli ve druhé až čtvrté řadě uprostřed, rozptýleni v rozsáhlém prostoru Goja Music Hall bychom si připadali poněkud osamoceni.

S tímto detailem však zřejmě nepočítali herci na jevišti. Poněkud nepatřičně potom vyzněla situace, kdy se jeden ptal skrze kameru diváků na internetu "Co vy na to?", načež se obrátil k několika imaginárním divákům rozesetým po celém hledišti s otázkou "A co ty?", prázdná sedadla kupodivu nic.

Sečteno a podtrženo, Slávek Boura měl sen a splnil si jej, nezbývá než doufat, že tímto své umělecké ambice v dostatečné míře uspokojil a nebude se snažit překonat sám sebe. A proč se nepřikloním k nulovému hodnocení Zuzany Drtilové? Protože přes vše, co jsem napsal, je pravdou, že jsem se během představení nenudil, stále bylo na co se dívat a zasmál jsem se patrně častěji, než by se mi podařilo na většině muzikálových komedií. Z těchto důvodů Naháče vlastně doporučuji, ne že by snad takové projekty obecně zasloužily podporu, ale jednou to za to stojí a současná akční cena sto padesát korun za lístek na libovolné místo vcelku odpovídá tomu, čeho se divákovi dostane.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.