Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Návštěvy u lidskosti
Jiří Koula, 10.5.2011
Divadlo Bez Zábradlí nezřídka uvádí hry, jež by se daly označit jako milé. Člověk se u nich sem tam zasměje, ovšem primárním poselstvím je pohled do života víceméně obyčejných lidí ocitnuvších se v ne až tak obyčejných situacích. Jejich cílovou skupinou jsou, alespoň soudě dle obvyklého složení publika, diváci středního (a pokročilého) věku, snad protože povětšinou odrážejí právě jejich realitu. Taková představení nemají vyšší ambice než poskytnout příjemně strávený večer s trochou toho humoru i lidského pohlazení (a ač sám tuto atmosféru příliš nevyhledávám, vnucuje se mi otázka, zda to vlastně samo o sobě není postačující).

Občas se však objeví inscenace, jež sice svým laděním zdánlivě zapadá do této koncepce, přesto se však co do působivosti vymyká a průměr značně převyšuje. A právě Návštěvy u pana Greena k takovým bezesporu patří.

Pan Green je šestaosmdesátiletý ortodoxní žid žijící sám ve svém bytě v New Yorku, před nedávnem mu zemřela žena a jiné příbuzné nemá. Jeho život ztratil smysl, dny plynou a pan Green čeká na vysvobození z tohoto pro něj již cizího slzavého údolí, s nímž ho pojí jen nezbytně nutné cesty ven za účelem obstaraní potravy.

Jednoho dne u něj však zazvoní Ross Gardinger, z bohaté rodiny pocházející mladý muž plný elánu, který za ním byl poslán za trest, neboť pana Greena málem srazil autem ve chvíli, kdy nejel tak úplně podle předpisů, a (několik měsíců trvající pravidelná) výpomoc starému pánovi přišla soudci jako dobrý nápravně výchovný prostředek. Je jasné, že z této situace není ani jeden nadšený, a zdá se, že po vzájemné dohodě, která je spíše než dialogem vyjádřena očividnou slova nevyžadující bariérou mezi oběma muži, bude jejich první setkání i poslední. Soudce je však neoblomný, a tak začíná série návštěv Rosse Gardingera u pana Greena.

Bylo by k potenciálnímu divákovi velice neslušné uvádět bližší detaily vývoje jejich vztahu (kdo chce vědět podrobnosti, jistě si je najde jinde), neboť právě na jejich postupném odhalování celá hra stojí.

Smířím se tedy jen s konstatováním, že během dvou hodin je divák svědkem velmi přesvědčivého vypodobnění generační propasti a možností jejího překlenutí, několikerého zjištění, že věci nemusí být vždy tak, jak se na první pohled zdají, postupného kynutí obou postav do vskutku plastických a komplikovaných osobností, rozkrytí motivů jednání obou zúčastněných na úroveň, na níž již nelze říct, že se něco stalo prostě proto, že se to stát mělo, příběh mění směr dříve, než by si divák mohl začít být jistý svým postojem a kvůli tomuto se nudit, mění se dynamika i emoce představení a není vyloučené, že se budete usmívat se slzami v očích (tak, jako se to stalo mně).

Hra sama o sobě je dobře napsaná, nicméně skutečný zážitek z ní dělají výkony obou herců.

Stanislav Zindulka se suverénně pohybuje v rozlehlém prostoru charakteru pana Greena a je schopen během okamžiku přejít od jedné pózy k jejímu naprostému opaku tak, aby tato změna vypadala naprosto přirozeně. Předsudky vycházející z jeho víry, jichž se na začátku tvrdošíjně drží, je schopen v průběhu představení pod náporem Rossových argumentů postupně opustit způsobem, který v divákovi vzbudí dojem, že tak to mělo být a nic jiného by snad ani nebylo myslitelné. Pevně drží ve svých jen zdánlivě vetchých rukou srdce publika a tato tepou podle jeho záměrů, jeho aktuálního rozpoložení, tepou pro něj a tepou s ním.

Na hru jsem přicházel s obavou, zda Matěj Hádek coby Ross Gardiner zvládne držet krok s panem Zindulkou, nestorem českého divadla, jenž na jeho prknech stál již na sklonku první republiky. Tato se však velmi rychle rozplynula a já si mohl užívat postupné odhalování osudu mladíka společenským postavením předurčeného ke šťastnému pohodlnému životu, kterýžto však rozhodně nemá na růžích ustláno (a pokud ano, tak ve formě hebkých květů vydatně proložených trnitými stonky).

Ve výsledku tak oba značně rozdílní, přesto však sobě ne zcela nepodobní muži ze svého setkání vycházejí změněni, obohaceni.

Musím ještě zmínit scénu, celá inscenace se odehrává u pana Greena v bytě a tento po celou dobu odráží jeho nitro, z původně chaotického doupěte raněného umírajícího zvířete se mění v příbytek člověka, stejně jako se pan Green z bytosti čekající na smrt mění v bytost živoucí.

Sečteno a podtrženo, Návštěvy u pana Greena jsou přesně tím, co tvrdí anotace, legračním i dojímavým příběhem, přičemž obého se vám dostane opravdu vydatné porce.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.