Blog redakce i-divadla

Očista či očistec?
vydáno: 16.10.2015, Jiří Koula

Nač to zastírat, hra Mikve izraelské autorky Hadar Galron je v rámci současné (a deset let vnímám jako současnost) dramatiky zjevením, malým skvostem, s nímž se mohou poměřovat jen nemnohé jiné texty. V čem spočívají její klady? Prvním je fakt, že sledujeme osm ženských postav, z nichž každá je jiná, přesto se ale přirozeně scházejí na jednom místě. Navíc děj není dán čistě "interakcí rozdílností", ale má svůj "objektivní proud", jímž jsou postavy unášeny a během tohoto procesu procházejí vývojem, naší dramatické tradici vyhovuje, že na začátku i na konci je jejich svět v jistém stavu rovnováhy, jež se ale navzájem výrazně liší a "zpětný chod" již není možný, zobrazené zkušenosti jsou podstatnými změnami. No a konečně na tomto základě jsou opět přirozeně do děje zakomponovány "události mimo scénu", sledujeme sice výjevy z židovských lázní, přesto však máme jistotu, že tyto jsou součástí světa ortodoxní židovské komunity.

Jsem v pokušení napsat, že když takový text inscenuje profesionální divadlo, musel by se celý tvůrčí tým hodně snažit, aby výsledkem nebyla působivá inscenace. Avšak i kdyby tomu tak bylo, spokojit se s tímto tvrzením by bylo křivdou. Pojďme se tedy podívat podrobněji, co je k Mladé Boleslavi k vidění, přičemž si na pomoc vezmu srovnání s inscenací Stavovského divadla.

Jak Jiří Landa ve svém blogu správně píše, Šošana Karoliny Frydecké je jiná než Šošana Ivy Janžurové. Mladoboleslavská Šošana je pevnější, tvrdší, nesmlouvavější, mnohem výrazněji zaměřená sama na sebe, její mikve je odrazem jejího nitra, je v ní místo jen pro to, co do ní patří, nic víc a nic méně. Ovšem doceňme, jak tento rozdíl ovlivňuje celkovou atmosféru inscenace, pokud je jeviště Šošaniným rozšířením, pak její vylíčení vytyčuje prostor, v němž se pohybují ostatní postavy. Celkově je tak mladoboleslavská inscenace tísnivější, sevřenější, striktnější.

Co se týče tohoto vážného tónu, zde Petr Mikeska vede soubor vyrovnaně a měl bych problém vyzdvihnout některou z hereček, protože bych tím nutně upíral zásluhy ostatním. Co tedy zbývá? Hra obsahuje i komické prvky, jež jsou výrazně soustředěny v klevetivé Esti a světácké Miki. A nutno říci, že Alena Bazalová v první a Lucie Matoušková v druhé roli tento rozměr využívají naplno. Nesouhlasím s kolegou Landou, že by projev Bazalové snesl umírnění, naopak mi onen kontrast přijde podstatný, vnáší do pochmurné inscenace možnost se nadechnout, na chvíli si uvědomit, že nejsme v Izraeli, komika supluje "estetický odstup" v tématu, které hrozí diváka zcela pohltit.

A konečně pak oceňuji, jak se Mikeska vyrovnal se závěrečnou telefonickou scénou, v jeho režii mnohem výrazněji než ve Stavovském divadle vyznělo, jak se to vlastně má se vztahem jednotlivých žen s jejich muži ve chvíli, kdy jde opravdu do tuhého.

Sečteno a podtrženo, na mladoboleslavskou inscenaci se rozhodně vyplatí zajít, dokonce se vyplatí na ni i zajet. A to i v případě, že jste viděli její starší pražskou sestru, protože rozšiřuje možnosti, jak je možné text číst. A pak je to taky prostě fakt dobré divadlo.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.