Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Záhada aneb Umění zvratu
Jiří Koula, 27.4.2011
Konečně jsem zhlédl i třetí z v Praze aktuálně uváděných her Érica-Emmanuela Schmitta a musím říct, že je mám všechny rád. Ať už jde o Hotel mezi dvěma světy na hlavní scéně Divadla Na Fidlovačce, Manželské vraždění Divadla Na Jezerce či právě Záhadu odehrávající se na prknech Komorní Fidlovačky, na každou z nich si s chutí zajdu znova.

Přestože se hry od sebe navzájem dost liší, je možno vysledovat několik společných prvků, jež považuji za autorův rukopis. Především je to schopnost prezentovat myšlenku tak, že v prvním okamžiku vyvolá bezděčný úsměv, aby poté, co její obsah plně dorazí ke správným centrům v mozku, byl vystřídán poznáním, že pod zdánlivým vtipem je ukryt hlubší postřeh. Druhým společným rysem je zaměření se na vztahy, převážně mezi mužem a ženou, umění je analyzovat a přinášet občas překvapivě svěží pohled. A třetím pilířem je prvek tajemství, záhady, mystična.

A je to právě tento třetí rozměr, co je klíčové pro hru Záhada aneb Zapřená láska (ostatně dost napovídá už sám název). Drama pro dva herce odehrávající se na odlehlém ostrově během několika hodin je především spletitou poutí za společnou pravdou, neboť na počátku oba muži žijí ve značně odlišných realitách.

Aby taková inscenace upoutala divákovu pozornost, musí mu nabídnout množství pečlivě dávkovaných a pokud možno do poslední chvíle nečekaných zvratů. Bylo mi trochu líto, že jsem první dva vytušil dříve, než byly vyřčeny, pročež mě přepadla slabá trudomyslnost pramenící z pocitu, že snad hra bude celou dobu klopýtat krůček za mými úvahami.

Jak trestuhodně samolibá myšlenka to byla, jak rád jsem se mýlil. O pár okamžiků později už mě dění na jevišti předběhlo "o půl kola" a já se mohl jen nechat unášet proudy autorovy fantazie, abych na konci zjistil, že mi unikly i drobnosti, na něž bych mohl přijít sám, nebýt zcela ochromen údivem nad brilantností celého příběhu.

Pokud jde o herecké výkony, nemám Tomáši Töpferovi ani Otakaru Brouskovi mladšímu co vytknout, dvojici navzájem zcela rozdílných mužů s prakticky nesrovnatelným pohledem na svět, kteří však přesto mají společného více, než by kdo řekl, ztvárnili na výbornou.

Celkovému prožitku podle mě dost pomohl i přesun na komorní scénu, jež je beze zbytku využita a pohyb obou herců v daném prostoru působí přirozeně, nepostřehl jsem přílišnou statičnost, o níž píše Mouser (ovšem je pravdou, že jsem tuto hru na velké scéně neviděl a musím se přiznat, že ta myšlenka ve mně evokuje jen pocit prázdnoty).

Pokud bych měl představení něco vytknout, je to úplný závěr, tempo posledních pěti minut je oproti předchozím chvílím mučivě pozvolné a celkové vyznění pro mě snad až příliš definitivní, kdyby hra skončila o chvíli dříve, poskytla by otevřený konec obdobně jako Hotel mezi dvěma světy.

Sečteno a podtrženo, Záhada je hrou, jež diváka přinutí opakovaně přehodnotit své dosavadní myšlenky za současného poskytnutí několika zajímavých postřehů na téma obecných vlastností lidských (ano, života, vesmíru a vůbec).

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.