Slavnostní zahájení 26. ročníku Mezinárodního festivalu DIVADLO obstarala inscenace ničeho menšího, než eposu eposů, Homérovy Ilias. Do Plzně ji přivezly spojené soubory Slovinského národního divadla a Lublaňského městského divadla. Na strohém jevišti sedí a posléze trochu chodí 12 performerů, kteří deklamují, zpívají, hrají na nejrůznější hudební nástroje a bojují kopími a dalšími zbraněmi.

Zpočátku se jedná o velkolepý storytelling, v druhé části je o něco více akce. Vzhledem k tomu, že děj desetiletých bojů před Trójou je celkem známý, vůbec nevadí, že je příběh značně zredukován. Dění na jevišti však zachycuje většinu klíčových okamžiků. Olympští bohové si s lidskou havětí pohrávají a baví se hemžením před Trojou. Nevyrozuměla jsem však z této interpretace, proč se hromovládný Zeus a všemi mastmi mazaná a náramně vypečená liška Hera potřebují klátit po jevišti zmoženi alkoholem. Hodná Thetis je jen loutka v rukách Diových (a nejen v rukách, ale i v dost razantním pohlavním styku.)

V druhé části inscenace zaujme postoj statečného Hektora, který jen staticky drží napřažené kopí připraven k boji, přičemž jemu i publiku je jasné, že tuhle bitvu projede, ale on navíc jako příslušník vládnoucího rodu s sebou stáhne i celé město.

Když lenoch a strašpytel Paris prohraje souboj s Meneláem, značně loutkovitá Helena na chvíli přestane být loutkou a pěkně Parida znectí.

V závěru se vzchopí k boji i Achilles, který se konečně přestane fintit u toaletního stolku, a razantně dobije Trójany, což je znázorněno tím, že zničí štít, který je pak nahrazen čerstvou zmrzlou půlkou prasete. V krvavé řeži je maso jako maso, že.

Na závěr všech dvanáct měsíčků zazpívá písničku na téma „Všichni jednou umřeme." A mají pravdu, lidstvo se vlastně od Trojské války příliš nezměnilo.