Blog redakce i-divadla

Bohyně potřetí a opět jinak
vydáno: 24.9.2018, Lukáš Dubský

Bestseller Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně pochopitelně přitahuje pozornost divadelníků. Zajímavý je ovšem fakt, že každá ze tří dosud uvedených inscenací měla vlastní dramatizaci. Ve dvou případech byl jejím autorem Dodo Gombár (Zlín a Brno), v Divadle pod Palmovkou adaptoval rozvětvený příběh režisér Michal Lang.

Brněnskou verzi jsem neviděl, neodpustím si ovšem pár srovnání s Gombárovou adaptací ve Zlíně. Zlínská inscenace pracovala více s realistickým základem románu, mystično tvořilo druhý plán a bylo základem pro silnou a uhrančivou atmosféru. Lang mystickou linku akcentuje silněji - je to vidět už na scéně Jana Duška, kterou tvoří černé stěny, z nichž vede mnoho dveří a po nichž se táhnou klikaté "životní cesty", jimiž jsou postavy vláčeny.

Možná trochu zbytečné je v libeňské inscenaci nadužívání dialektu, směs češtiny a slovenštiny nepůsobí z úst herců vždy přirozeným dojmem. Jako zajímavý se naopak ukazuje nápad s početným chórem, který dramatu dává parametry antické tragédie.

Langova inscenace je asi o půl hodiny kratší než zlínská verze (přesto trvá představení tři hodiny a deset minut), hlavně v první části je tak nutné výrazné zhuštění děje do klipovitých výstupů, což může být pro některé diváky problém. Žítkovské bohyně načrtávají mezi postavami dost složité vztahy plné historických křivd a dosud neodhalených tajemství. Orientace v ději tak není úplně jednoduchá, režisér tomu pomáhá alespoň na zadní stěnu promítaným vročením jednotlivých scén. Ve druhé polovině se výrazně zvolní a z mnoha dialogů hlavní postavy s bohyněmi na Žítkové si dokáže divák zkonstruovat pozadí celého příběhu.

Zatímco ve Zlíně bylo jedním ze zásadních témat pronásledování magicky nadaných kopanických žen ze strany všech režimů, jež se jich obávaly pro jejich svobodomyslnost, v pražské verzi tvoří dějiny 20. století jen jakési pozadí. Pro Langa byl důležitější obraz silných žen, které přebírají mnohé mužské povinnosti a bojují za všech okolností proti nepřízni osudu. Pokrytectví nedemokratických režimů let minulých je extrahována do postavy Jindřicha Švanceho (přesný Milan Mikulčík), který je prototypem člověka přežívajícího na úkor druhých za každé vlády.

Do role Dory Idesové obsadil režisér Terezu Dočkalovou, pro kterou se jedná o další obrovskou hereckou příležitost. Její Dora dokáže být křehká a zranitelná, ale také neústupná a rozhodná. Bojuje se stíny minulosti, s vlastní sexuální orientací, odmítá rodové prokletí, ale zároveň je pro ni zdrojem temné fascinace.

Pod Palmovkou vznikla náročná, ale v mnoha ohledech působivá inscenace, která vyžaduje od diváka značné soustředění. Lang dokázal silný a spletitý příběh převést na jeviště relativně srozumitelně, Gombárovi se ovšem podle mého názoru podařilo více vyzdvihnout přesah celého dramatického příběhu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.