Dobrou zprávu je, že Praha má ve Fantomovi opery jeden opravdu povedený muzikál a naštěstí se ukázalo, že i na takhle obtížnou produkci je možné si v Čechách troufnout.

Ocenit lze fakt, že v Goja Music Hall nepokračovali v nesmyslné tradici pražských muzikálů uvádět hudbu ze záznamu. Orchestr sice není úplně nejpočetnější, takže nevím, jestli dokáže odlišit všechny valéry Webberovy hudby, přesto je to výrazný posun dopředu.

Fantom opery patří k pěvecky nejnáročnějším muzikálům, interpreti musí disponovat opravdu školeným hlasem, je nezbytně nutné, aby zvládali různé operní finesy. Skvělé je, že v pražském nastudování zpívají všichni účinkující fantasticky! A ještě lepší je, že většina z nich dokáže roli i celkem procítěně zahrát.

Za největší hvězdu považuji Moniku Sommerovou v roli Christine, která je bezchybná ve zpěvu, navíc dává do postavy jisté nepopsatelné kouzlo, jež diváka dojímá a nutí nespustit ze Sommerové oči kdykoliv je na jevišti. Výborný je též Tomáš Vaněk jako Raoul. Vaněk dokázal mladého vikomta zahrát s takovou přirozeností až to poněkud pootočilo vnímání milostného trojúhelníku Christine - Raoul - Fantom. Ve většině zpracování úspěšné knihy Gastona Lerouxe, která jsem viděl, byl Raoul mladý, pěkný, ale současně dost sebestředný floutek, takže člověk měl podvědomě tendenci fandit tragickému hrdinovi, jakým je Fantom. U pražské verze muzikálu tomu tak není - Sommerová s Vaňkem tvoří sympatický pár, těžko by někdo hledal důvod, proč jim nefandit.

To je pak ale trochu problematické pro vyznění postavy Fantoma, kterého ztvárnil Radim Schwab. Ve zpěvu si byl jistý, i ty nejtěžší pasáže svého partu zazpíval s grácií. Herecky už ale tak výrazný nebyl - spíš než člověk toužící po kapce lásky, působil jako nepřející a zlomyslný netvor. Schwab si také při zpěvu zbytečně pomáhá až operní gestikou.

Z menších rolí hodně zaujme Miroslava Časarová v promyšleně chladné stylizaci Madame Giry, pěknými komickými postavami jsou i Petr Matuszek a Jan Urban v rolích operních ředitelů. Talentem české muzikálové scény je rovněž Tereza Vágnerová, která nastudovala úlohu Meg Giry.

Hodně znalců původního díla se obávalo českého překladu, ve kterém by mohly zaniknout krásné písňové texty. Obavy byly naštěstí zbytečné, překlad Jaroslava Machka zní naprosto přirozeně, není zbytečně ekvilibristický  a poutavý příběh podává věcně.

Další velmi důležitou složkou tohoto muzikálu je výprava. Děj se odehrává ve velké pařížské opeře, a tak jsou scéna Daniela Dvořáka i kostýmy Romana Šolce záměrně velmi opulentní. Šolc vytvořil pro inscenaci desítky kostýmů, z nichž skutečně přechází zrak. Nejvíce si vyhrál asi ve scéně maškarního plesu, kde divák neví, kam dřív koukat.

Muzikálová scéna na pražském Výstavišti má naštěstí dostatečně velké a vybavené jeviště, takže bez větších problémů zvládne náročnou scénografii. Přestavby jsou plynulé a mnohá prostředí se opravdu povedla - na jevišti opery se při zkoušce Hannibala objeví slon, střecha operního domu a hřbitov skvěle dotváří atmosféru. Hodně se povedla také Fantomova podzemní skrýš - cesta na lodičce přes mlžné jezírko a za zvuků ústřední melodie patří k těm nejpůsobivějším scénám pražské inscenace. Režisér Petr Novotný v tomto kuse takřka čítankově ukázal, jak pracovat v představení s dýmem, který mnozí jeho kolegové nesmyslně nadužívají.

Bohužel jsou i scény, které se nepovedly a je poněkud hloupé, že to byly hodně důležité okamžiky celého příběhu. Špatně narežírovaná je scéna s oběšením hlavního kulisáka opery - mrtvola se objeví někde na kraji jeviště a nezpůsobí zdaleka takový rozruch, jak by se slušelo. To už ani nemluvím o tom, že použít v tomto případě hadrového panáka vzbuzuje spíše úsměv, přestože by tato scéna měla být děsivá. Druhým nepovedeným momentem je pak pád lustru, což je pro Fantoma opery ve všech jeho verzích a variantách scéna téměř ikonická. Inscenace začíná dražbou lustru, který se pak za burácivých tónů ústřední melodie pomalu vznáší nad hlavy diváků jako předzvěst blížících se událostí. Člověk se neubrání, aby mu při tomto pohledu nepřejížděl mráz po zádech. O to víc je pak zklamán, když ve scéně pádu lustru, což má být vrchol Fantomovy podlosti, onen lustr opět způsobně pomalým tempem klouže zpět na jeviště. Chápu, že práce s mnohasetkilogramovou rekvizitou je složitá, ale jistě by tvůrci dokázali najít jiné, vhodnější řešení.

I přes výše zmíněné výtky je Fantom opery velkou muzikálovou událostí a František Janeček si zaslouží pochvalu za to, že se do tohoto složitého (a nesmírně nákladného) projektu vůbec pustil. Přesto musím říct, že brněnské muzikály jako Bídníci, Jekyll a Hyde či Papežka na mě zapůsobily víc.