Blog redakce i-divadla

Hřích jako jediná radost
vydáno: 10.5.2016, Lukáš Dubský

Čičvákova inscenace Bratrů Karamazových se rámcově inspirovala dramatizací Evalda Schorma, formálně i obsahově se ovšem tvůrci snažili "obléci" ji do současného hávu.

Scéna Hanse Hoffera je takřka prázdná, veškerý mobiliář (patrně dědictví po starém Karamazovi) leží naházené před první řadou sedadel. Na jevišti je hojně využívána hrazda, tyč i zadní stěna, na kterou jsou promítány kamerou naživo snímané obrazy nebo je tam mokrým hadrem opakovaně kreslena silueta oběšené kočky. Kostýmy jsou současné - u pánů spíše nenápadné, u žen podtrhující jejich erotickou vyzývavost.

Pro diváka je ideální mít alespoň základní přehled o Dostojevského předloze, jelikož inscenace Činoherního klubu je dějově roztříštěná a divákovi orientaci věru neusnadňuje. Martin Čičvák má trochu sklony k režijnímu exhibicionismu, takže i v Bratrech Karamazových je řada scén, k nimž je obtížné nalézt klíč. Některé rekvizity pak působí i trochu samoúčelně (třeba Smerďakovem neustále používaná videokamera). Naturalismus a nahota mi naopak nevadily, zvlášť ke scénám, ve kterých vystupovali starý Karamazov a Grušenka zkrátka patřily.

Do logického celku se tak jednotlivé scény neskládají, přesto nelze inscenaci upřít působivost. Je to zábavné, i přes tříhodinovou délku to nenudí a navíc se daří budovat nihilistickou atmosféru podtrhující významné mlčení Boha ve světě, kde "hřích je to jediné, co v životě stojí za to".

Herecky nejvýraznější postavou je starý Karamazov v podání Juraje Kukury, který jevišti dominuje, ovšem přesně v duchu své postavy. Fjodor Karamazov je jakoby z jiného světa, což pěkně zdůrazňuje i to, že Kukura hraje ve svém rodném jazyce. Je nepřehlédnutelný ve své zběsilosti, krutě si pohrává se svými potomky, rád si přisvojuje šaškovskou úlohu, ale vždy zůstává nevyzpytatelným protivníkem. V Ivanově šílených vizí zpodobňuje čerta, který je alternativou ve světě bez Boha, kde vše je dovoleno.

Jeho synové představují základní lidské typy - Míťa (M. Finger) je nezodpovědný svůdník, Ivan (H. Hájek) představuje cynického intelektuála a kněz Aljoša (M. Čapka) je chápajícím elementem snažícím se obrousit hrany rodinným konfliktům. Také ženské postavy jsou zachyceny ve velkém protikladu - Grušenka (N. Puklušová) je lehká žena, která je příčinou konfliktu mezi Míťou a otcem, Kateřina (G. Míčová) je navenek hrdá, inteligentní žena, kterou ničí její sepjetí s rodinou Karamazových, a Lízu (I. Uhlířová) patrně už nemůže zachránit ani sňatek s Aljošou.

Bratry Karamazovy v Činoherním klubu stojí za to vidět, zajímavé může být i srovnání pro diváky, kteří znají slavnou inscenaci Dejvického divadla.

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu