Blog redakce i-divadla

Komediální loučení s Národním
vydáno: 7.9.2022, Lukáš Dubský

Shakespearovou komedií Mnoho povyku pro nic se režisérka Daniela Špinar rozloučila s funkcí šéfky Činohry Národního divadla. Je to loučení rozporuplné, inscenace opět dokazuje výraznou imaginaci režisérky, ale i jistou svévolnost, s níž vrší na sebe jednotlivé nápady ve stylu ber kde ber.

Mnoho povyku pro nic je pojato s výraznou nadsázkou, herci vykreslují charaktery postav ve zřejmé hyperbole. Špinar srší nápady a dokazuje, že umí vystavět působivé mizanscény. O to víc zamrzí, že celek působí rozpačitým dojmem.

Začněme klady. Zajímavým nápadem je připsaná role Francisky (ve druhé polovině přebírá repliky kněze), v níž Lucie Brychtová doprovází celé představení atmosférotvorným zpěvem, herecky se pak prosadí i v operně parodické scéně. Ke zvolené stylizaci se hodí kostýmy Lindy Boráros, která se vyřádila především v maškarní scéně v první části představení.

Za zmínku stojí některé komediálně obratně narežírované scény, především ta, v níž Benedik "tajně" vyslechne rozhovor svých přátel, jak ho Beatrice miluje. Rovněž taková drobnost, jako je nápad udělat z Héry astmatičku, která při citovém rozrušení musí sáhnout po inhalátoru, působí osvěžujícím dojmem.

Bohužel mnoha scénám podobný šmrnc chybí. Nejvíce iritující jsou asi strážníci (Filip Rajmont a Radúz Mácha) pojatí jako amorci ve zlatém "brnění". Z jejich scén vyznívá až křečovitá snaha o to být vtipný za každou cenu, což má zajistit třeba hlas proměněný vdechováním helia nebo zcela nepochopitelná (a laciná) zemanovská parodie.

Problémem je také nezvládnutý temporytmus, inscenace má dost hluchých míst. Jen málokdy se stává, že by snahu udělat lehkonohou komedii podpořila téměř tříhodinová délka, i v tomto případě byla spíš na obtíž.

Scéna, jejíž autorkou je Lucia Škandíková, zaujme nápadem evokujícím prostředí speed datingových akcí. Pracuje se s ním ale jen zpočátku, poté už řady stolů a růžové závěsy nepůsobí moc výpravně a funkčně.

Herci se zvolenou stylizací celkem souzní. Asi nejzajímavější je Lucie Polišenská, jež dokázala i v groteskním pojetí Beatrice najít tragikomickou polohu nechtěné singles. Robert Mikluš sice dokáže svou prací s hlasem i tělem vyvolat smích, ale jeho Benedik mnoho soucitu a pochopení nevyvolává. Z ostatních mě nejvíce zaujal David Matásek, který s vervou ztvárnil messinského vládce Leonata, jehož více než svatba dcery zajímá placatka s něčím ostřejším.

Závěr představení, v němž herci vyzvou k tanci na pódiu i diváky, působí smířlivě a je tečkou, která ilustruje konstatování, že každá lidská bytost potřebuje lásku, jež Špinar uvádí v programu.

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.