Režisér Dušan D. Pařízek uvedl v Divadle Na zábradlí dvojici her dramatika Petera Handkeho Sebeobviňování a Zdeněk Adamec. Proč k sobě vybral právě tyto dva texty není úplně jasné, první ze zmiňovaných textů působí v tomto aranžmá zbytným dojmem.

Sebeobviňování (55 %)

Starší Handkeho hru umístili tvůrci do prostředí bývalého kostela svaté Anny. Místo je to zajímavé, ale o nějakém site specific se hovořit nedá, protože se samotným textem kostelní prostory nijak nesouvisí a také scénické aranžmá je klasickým divadelním kukátkem.

Hra je jakousi obhajobou autora, který byl (a stále je) konfrontován se svým názorem na válku na Balkánu (byť hra vznikla o mnoho let dříve už v roce 1966). Jako podporovatel Srbska hovořil třeba na pohřbu válečného zločince Slobodana Miloševiče. Z textu Sebeobviňování je znát klasická Handkeho hra s jazykem, pomocí které se snaží vysvětlit svůj postoj jakožto literáta. Tvrdí, že ho politika nezajímá a že je člověkem, který se snaží společnosti otevřít oči tím, že se nepodřizuje dichotomnímu vidění světa a překračuje společenské konvence.

Text je to inteligentní, i když poněkud sebestředný. Ovšem divadelně je zpracován dost nenápaditě, Samuel Finzi a Jiří Černý ho dvojjazyčně odprezentují, přičemž překlad z němčiny je promítán meotarem na zdi kostela. Dokážu pochopit, že pro režiséra Pařízka je meotar oblíbený jevištní nástroj, ale někdy by měl zvážit funkčnost jeho použití. Možná kdyby v tomto případě využil obyčejně titulky, nemusela by nápověda v první řadě neustále syčet a gestikulovat na Jiřího Černého, aby přehodil promítanou fólii s překladem. Působilo to poněkud amatérským dojmem.

Zdeněk Adamec (80 %)

Druhá část večera je naštěstí podstatně zajímavější. Handke v ní zpracoval příběh osmnáctiletého Zdeňka Adamce, který se v roce 2003 upálil na stejném místě jako kdysi Jan Palach. Proč to udělal? A je vůbec možné něco takového zjistit?

Handkeho text klade otázky, na které nedává žádné jednoznačné odpovědi. Postupně se dostáváme k tomu, že ani tak nejde o konkrétní příklad jednoho studenta z Humpolce, ale spíše o obecný princip nepoznatelnosti objektivní reality. Dvojice mluvčích ztvárňována Martinem Pechlátem a Stanislavem Majerem předestírá publiku řadu informací ze života Zdeňka, z nichž některá jsou přesnými fakty, jiná interpretací Zdeňkova okolí a něco jsou mediální zkratky nebo úplné smyšlenky. 

Autor ukazuje, jak těžké je interpretovat něčí život. Nijak u toho ale nemoralizuje, nechce z Adamce udělat blázna ani hrdinu. Podobně režisér Pařízek se nebojí vtipně pointovat situace, aniž by se nějak vysmíval závažnosti tématu. Pechlát s Majerem na sebe skvěle slyší a když k tomu přidáme pro Pařízka typické scénografické prvky, jako je dřevěná šikma, má člověk skoro pocit, jakoby se přenesl o pár let zpátky do dob největší slávy Jařabovy a Pařízkovy Komedie.

Zaznamenal jsem v recenzích otázku po etičnosti tématu, zda je vhodné využívat smrt mladého člověka pro vlastní divadelní exhibici. Myslím, že Handke na tuto otázku tak trochu odpovídá v Sebeobviňování. V obecné rovině se ale Adamcova sebevražda stala věcí veřejnou už ve chvíli, kdy se student rozhodl adresovat světu svůj dopis na rozloučenou. Těžko tak někomu zazlívat, že chce odkaz jeho slov prozkoumat a pokusit se o pochopení.