Postmodernistický román srbského spisovatele Milorada Paviće není právě snadnou látkou k dramatizaci, je totiž psán ve formě slovníkových hesel. Na druhou stranu režisér Jan Mikulášek je v postdramatickém divadle zběhlý, takže si s tímto „hendikepem“ dokáže poradit celkem bez problémů.

Chazarský slovník je tedy především sledem jednotlivých scén, které rozvíjí na zadním plánu promítaná hesla. K dávné říši Chazarů se často vztahují jen velmi volně, zvlášť v první polovině představení je velice obtížné vysledovat nějakou dějovou linku. Ve druhé části se konečně začnou některé ze scének propojovat dohromady a celé jevištní dění začíná dávat smysl.

Ďábelská rodinka van der Spaakových (Dominik Teleky, Růžena Dvořáková a Tereza Marečková) pátrá po posledním exempláři Chazarského slovníku, knize s mystickou pověstí. Ukazuje se, že Zlo se nejvíce obává toho, co mohlo být základem tzv. chazarské polemiky, kdy se na dvoře chazarského chákána sešli zástupci tří monoteistických náboženství – křesťanství, islámu a judaismu – aby se vládce dávné říše mohl rozhodnout, které náboženství je pro jeho lid nejvhodnější. Snaha různých lidí porozumět si navzájem je to, s čím mají problém všichni, kterým hrají do kapsy konflikty a často uměle vytvářená nenávist.

Podobně jako v Donu Quijotovi, Mikuláškově předchozí režii v Huse na provázku, tu jsou kombinovány (pseudo)vědecké proslovy se záměrně komediálně pokleslými výstupy, do čehož se ale prolamují vážnější podtóny řešící neuralgické body lidské civilizace. Co je skutečnost, je poznatelná, nebo se jedná jen o interpretace v lidské paměti?

Marek Cpin vytvořil neilustrativní sytě červenou scénu, jejíž zadní stěna je prošpikována kovovými výstupky, po nichž herci lezou a vytvářejí tak esteticky vytříbené obrazy. Mobiliář upomíná na muzeum, v němž je zkoumána dávná historie, z níž se lidstvo ne a ne poučit.

Vymyšlené je to dobře, herci nemají s Mikuláškovým vedením problémy a dokáží dát jednotlivým scénám pevný tvar. Zároveň ovšem inscenace působí dost akademicky, člověka se emocionálně příliš nedotýká. V mnoha podobně koncipovaných inscenacích už Mikulášek dokázal divákovi s groteskním šklebem asociovat situace, které zná a mají šanci ho vytrhnout z komfortní zóny. Chazarský slovník je řemeslně zdařilý, ale se svým filozofickým odstupem nepříliš zasahující.