Oceňovaný slovenský režisér Lukáš Brutovský uvedl začátkem roku v Národním divadle moravskoslezském dramatizaci románu oceňovaného slovenského spisovatele Pavla Vilikovského. Zdá se tedy, že potenciál tomuto počinu nechybí, realizace je ovšem poněkud těžkopádná.

Vilikovský vidí Slováky (a přiznejme si, Češi na tom budou podobně) velmi kriticky, odmítá optiku růžových brýlí a ve svém díle odhaluje nešvary zakořeněné v myslích Středoevropanů. Příběh opravdického člověka je psán deníkovou formou a je to jakási zpověď čtyřicátníka s milostnými i pracovními ambicemi z období normalizace. Každodenní triviálnost a způsob myšlení vedou až k tomu, že takový "obyčejný" člověk začne spolupracovat s StB.

Deník mého otce je bohužel dílo obtížně dramatizovatelné a právě v dramatizaci tkví největší problém ostravské inscenace. To, že Vilikovského kniha není nabyta dramatickými situacemi, si uvědomil i Miro Dacho, takže hlavní postavu roztrojil, ale ani to příliš nepomohlo. První polovina, ve které je budována atmosféra pracovního koloritu normalizační továrny, je vysloveně nudná. Po pauze dochází k zlepšení, kdy divák sleduje postupný úpadek hlavního "hrdiny", který si své chyby neuvědomuje a hořký konec je pro něj tudíž překvapením.

Asi nejzajímavější na celé inscenaci je Ivan Dejmal, který zvládl hned několik postav, které dokázal svým projevem bravurně vystihnout i ve velké zkratce - od sebevědomého frajírka Jožky, přes neurotického ředitele až po výhrůžně "kamarádského" verbíře StB alias bratrance Ondru.

Od uvolněnějšího začátku přechází postupně inscenace v posmutnělý závěr. I vzhledem k přítomné dechovce se ale obávám, že určitá část diváků bude Deník mého otce vnímat jako nostalgické připomenutí svého mládí v minulém režimu. To ale asi nebude to, co by tvůrci chtěli, aby si divák z jejich představení odnesl...