Za okny panelákové sídliště, nově, ale fádně vybavený byt, schody na půdu, kde má rodina vybudovánu nápodobu lesa k uspokojení loveckých tužeb starého Ekdala... Tak vypadá scéna, jejímž autorem je Nikola Tempír a do které režisér David Šiktanc zasadil svou ibsenovskou variaci.

Základem ostravské inscenace Divoké kachny je propracovaná psychologie postav, které jsou velmi přesně ztvárňovány herci Komorní scény Aréna. Jako téma se celou inscenací prolíná varování před fanatickým lpěním na ideálech. Svoboda člověka dozvědět se pravdu nemusí být vždy tou nejlepší variantou, zvlášť v prostředí, které je do morku kostí otrávené lží.

Hned v první scéně (na večírku u podnikatel Werleho) se ukazuje, že Hjalmar Ekdal v podání Josefa Kaluži má ve vznešené společnosti velmi nízké sebevědomí. To si však kompenzuje doma, kde vládne pevnou rukou - vyžaduje preciznost, bezpodmínečný obdiv své osoby. Sám ale přitom nedělá nic - neustále mluví o práci na vynálezu, z něhož bude profitovat celá rodina, divák jej ovšem většinou vidí poléhávat na gauči a luštit sudoku. Ekdal je ten typ člověka, který si rád staví vzdušné zámky. A když mu mladý Werle zboří představu o vzorově fungující rodině, Hjalmar to nedokáže unést, představa, že žil 14 let v klamu je pro něj nestravitelná.

Energicky a přesvědčivě vystavěl postavu zapáleného hlasatele pravdy Gregerse Werleho Michal Čapka. Gregers se snaží napravit chyby svého otce, chce pomoci Ekdalovým, kterým bylo dle jeho soudu ukřivděno. Je z hloubi duše přesvědčen o správnosti svého počínání, manipuluje ostatními, aby dosáhl svých cílů, ale nedokáže si uvědomit nebezpečí, které se skrývá v jeho počínání. V Čapkově podání je Gregers ovšem spíše impulzivním "pravdonošem" než chladně kalkulujícím manipulátorem.  Jediná postava, která Gregerse prokoukne je doktor Relling (s přesně odstupňovanou ironií i životním zkrachovalectvím ho zahrál Petr Panzenberger). Toho však kvůli sklonům k alkoholismu nikdo nebere vážně.

Čtrnáctiletou Hedviku, která trpí vážnou oční vadou, zahrála Zuzana Truplová naprosto uvěřitelně.  Na první pohled působí její Hedvika jako nedůvtipná osoba závislá na rodičích, ve skutečnosti ale tuší mnohem víc, než dává najevo. Nepůsobí tedy jen jako oběť Gregersových manipulací, ale spíše jako dívka, ve které se skrývá hlubší smutek, jež byl turbulentními událostmi posledních dnů vynesen na světlo.

Tereza Cisovská hraje Hjalmarovu manželku Ginu zpočátku jako nápadně horlivou ženu. Manžela obletuje, neodmlouvá mu, i když si nejspíš o jeho náladách myslí své. Až otrockou poslušnost jí velí špatné svědomí - vše, co tolik let pracně budovala, se nyní začíná hroutit jako domeček z karet a ona s tím nemůže nic dělat.

Divoká kachna se v Ostravě objevila po čtyřleté pauze od derniéry Mikuláškovy bezručovské verze. Mikulášek byl při stavbě inscenace možná originálnější, řekl bych ale, že Šiktancovi se povedlo lépe zprostředkovat základní témata hry a také vést herce k přesné charakterizaci plastických ibsenovských postav.