Blog redakce i-divadla

OST-RA-VAR 2015: Doktor Faustus (NDM)
vydáno: 27.11.2015, Lukáš Dubský

Faustovský mýtus je na jevištích českých divadel stále oblíbeným tématem. Domnívám se ovšem, že ostravské Národní divadlo si k inscenování nevybralo právě nejvhodnější podobu tohoto archetypálního příběhu. Na otázku, proč tomu tak je, si inscenátoři sami odpovídají nejen v programové brožuře, ale i v samotné inscenace, kterou rámují příběhem autora Christophera Marlowa.

Právě kontrast mezi dramatickými díly Williama Shakespeara a jeho současníka a přítele Marlowa ukazuje na problém hry Doktor Faustus. Shakespeare se vyhýbal aktuálním námětům, inspiroval se v historii či dokonce bájesloví. Aby ovšem oslovil alžbětinského diváka, musel své hry konstruovat nadčasově, aby jim tehdejší divák porozuměl. To se do značné míry promítlo v tom, že Shakespearova dramata jsou velmi dobře převoditelná i do dnešních poměrů.

Marlowe oproti tomu vyhledával témata aktuální, ke kterým na konci 16. století patřil i mýtus o doktoru Faustovi. Z dnešního hlediska je to trochu problém, protože Marlowova verze Fausta se ani tolik nesoustředí na Fausta jako jednotlivce, bytost bojující o vlastní duši, ale na souboj mezi Nebem a Peklem o Faustovu duši. Jinými slovy Dobro a Zlo jsou definované už z podstaty, Bůh je dobrotivý a Faustovi jeho zpupnost odpustí, pokud se dokáže kát. Jiná možnost spasení se nenabízí. V době probíhající reformace jistě tento výklad v obecenstvu rezonoval, ale co s tím v dnešní sekularizované společnosti? Dnes, když víme, že to největší zlo se zpravidla děje na podporu „vyššího dobra“, jež je často představováno nějakým bohem (ať už je nazýván jakkoliv).

Režisér Pavel Khek se tudíž více než na vnitřní Faustův konflikt soustředil na podružné věci, které příběh doplňují. Hojně rozehrávány jsou tudíž plebejské scény Wagnera (Vladimír Polák) a jeho sluhy Robina (František Večeřa). Snaží se tak dodržet žánrové určení, dle kterého není Doktor Faustus jen pochmurnou tragédií jednoho lidského osudu, ale také fraškou tvořící k zápasu o lidskou duši ironický kontrapunkt.

Nejsem si jistý nakolik bylo vhodné umístit inscenaci do rozlehlého prostoru Divadla Jiřího Myrona. Přece jen je to spíše komorní drama a přes celkem působivou vizuální stránku zůstává prostor jeviště z velké části nevyužitý. Velmi se ovšem povedla hudební složka, autorem náladotvorných zvuků na různé hudební nástroje je Václav Kořínek.

Herecky vyniká především představitel Mefista Robert Finta. Jeho energický výkon nespoléhá jen na klasickou našeptávačskou výmluvnost, kterou divadelní autoři Mefistofela obdařují, hraje celým tělem a je ho plné jeviště. František Strnad jako Faust podává standardní výkon, dokáže postihnout Faustovu zpupnost i závěrečnou lítost nad vlastním osudem, výrazněji se ovšem jeho výkon do mysli nevtiskne.

Doktor Faustus tak nenudí, ale ani nemá moc současného diváka výrazněji oslovit, i když je oblečen do moderního hávu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu