Přenesení populárního muzikálu My Fair Lady z Londýna do Brna a nahrazení anglického cockney hantecem patří k nejšťastnějším rozhodnutím ředitele Městského divadla Brno Stanislava Moši. Jeho úprava muzikálové verze Shawova Pygmalionu se na repertoár opakovaně vrací už od roku 1999. Nové nastudování na Hudební scéně děj přenáší do roku 1912, nová je výprava a většina obsazení.

Brněnský hantec je tu použit jako komický prvek, s nímž umí zacházet především Alan Novotný ve vděčné roli popeláře Alfréda Ďulínka. Ve vztahu mezi Lízou Ďulínkovou a profesorem Jindřichem Hradským dochází k jistému posunu (alespoň v mnou viděné alternaci). Vzhledem k tomu, že představitelé hlavních rolí Eliška Skálová a Kristian Pekar jsou vlastně vrstevníci, jeví se tu milostný vztah učitele a žačky jako pravděpodobnější, což trochu mění dynamiku interakcí mezi těmito postavami.

Skálová umí vhodně využít komediální potenciál své počáteční slovní ekvilibristiky v hantecu, zároveň její proměna v sebevědomou ženu působí uvěřitelně. I přes zřetelnou změnu chování a postojů v ní stále můžeme vidět tu ztracenou holku ze začátku představení.

Pekar hraje profesora jako člověka, jehož sebestřednost je jen zřetelnou obranou před okolním světem, v němž obtížně navazuje jakékoliv intimnější vztahy. Jeho postavení mu dává falešný pocit, že obdiv a úctu získá jen svým jménem, přičemž své chování nemusí nijak korigovat. Nedokáže ale potlačit nejistotu pramenící z citů k Líze, což nejvíce vynikne ve scéně v salonu jeho matky, kde se ze slovutného profesora stává malý kluk, který se instinktivně schovává za máminy sukně, když si neví rady.

Jan Mazák je jako plukovník Špička přirozeně otcovskou autoritou ve vztahu k Líze a jemným usměrňovatelem profesorových nerudných stavů. Skvělou činoherní složkou role herec vyrovnává drobné problémy v pěvecké oblasti.

Z menších rolí bych vypíchnul Janu Musilovou jako bezvadně škrobenou paní Hruškovou a také hezky pointující Eriku Kubálkovou v roli paní Hradské.

Ze známých písní v novém hudebním nastudování, jehož autory jsou Karel Cón a Tony Marko, nejlépe vycházejí ty intimnější - především Lízina Chtěla bych tančit jen a Freddyho (Jan Brožek) V ulici, kde žiješ.  Davové scény mi až tak strhující nepřišly.

Výprava pěkně evokuje dobu a místo děje, byť u Freddyho kolečkových bruslí jsem si nebyl úplně jistý pravděpodobností, že v nich dobře situovaný mladík v roce 1912 bude jezdit po ulici, Wikipedia ovšem říká, že se o anachronismus nejedná... Snad jen přestavby scény Jaroslava Milfajta jsou trochu zdlouhavé, umí to v Brně i líp.

My Fair Lady patří na našich scénách k nejčastěji uváděným dílům hudebního divadla, brněnská verze s dovětkem (ze Zelňáku) přináší bonus v zasazení do místního koloritu, čímž získává vůči jiným nastudováním zřetelnou přidanou hodnotu.