Román Aleny Mornštajnové Hana jsem dosud nečetl, takže nedokážu posoudit, nakolik přesná je divadelní adaptace Diany Šoltýsové. Každopádně je zřejmé, že se režisérka Šoltýsová rozhodla pro výraznou jevištní zkratku, pochopitelnost tím ovšem příběh neztrácí. Temná inscenace sází na bezvýchodnou atmosféru, kterou jen občas prozáří záblesk naděje.

Hradecká Hana má dvě odlišné poloviny - ta první zpracovává tragédii malé Miry (zajímavá Anna Kratochvílová), jejíž rodina byla zasažena tyfovou edpidemií, která v roce 1954 propukla ve Valašském Meziříčí. Mira se tak dostane k mlčenlivé tetě Haně, o jejíchž traumatech z války, Terezína a Osvětimi je druhá polovina představení.

Režisérka se rozhodla pro čistě ženský herecký kolektiv, nejsem si tímto rozhodnutím úplně jistý. Chápu, že se patrně tvůrci chtěli vyhnout naturalismu ve vypjatých scénách z koncentračního tábora, ale mužský element mi tu v některých okamžicích zkrátka chyběl. Je tu minimálně jedna důležitá mužská postava (Jaroslav), jejíž přítomnost na scéně by nebyla od věci. Ještě zřetelněji to vyznívá u scén z Terezína či Osvětimi, nejvíce totiž diváka zamrazí u těch, kdy je jednoduše ze záznamu puštěn mužský hlas nebo jen pouhý štěkot psů. Naopak fyzické konfrontace tu vyznívají poněkud lopotně.

Hlavním trumfem inscenace je velmi tvárná Lucie Andělová, která během pauzy téměř fyzicky omládne. V retrospektivě hraje mladou dívku, která má své touhy a sny, jež jsou vnějším zásahem zcela rozprášeny. Osud na ni naložil břímě, které se podobá hrdinkám antických tragédií. Rány osudu zpočátku přijímá a snaží se bojovat, přežít. Hanu vracející se z Osvětimi pak Andělová předvádí jako tělo bez duše, neumí se zařadit zpět do běžného života, reaguje prudce jen na podněty, které ji připomenou prožité hrůzy. Herečka diváka zasáhne nevyslovenou otázkou, kolik toho dokáže člověk přežít, kde je bod zlomu, za kterým už není možné normálně fungovat?

Hana je inscenace, která srozumitelně zachycuje novodobou tragédii a představuje jednu opravdu silnou ženskou hrdinku. Soustředěný výkon celého hereckého kolektivu (který tvoří nejen členky dámské šatny Klicperova divadla, ale i hostující herečky) dává vzniknout emocemi nabité inscenaci. Někdy se trochu moc tlačí na pilu, paradoxně je přitom inscenace nejsilnější ve ztišenějších pasážích.