Brněnský muzikál Devět křížů je v lecčems výjimečný. Nové české muzikály se málokdy pokouší o něco originálního - buď se vezme slavný námět, populární film, nebo nejčastěji se narychlo spíchnutým libretem pospojují hity známého zpěváka. V MDB na to šli jinak. Jako základní stavební kámen jim sice posloužila na Moravě notoricky známá pověst o devíti křížích stojících u dálnice D1 poblíž Velké Bíteše, ale jinak autoři libreta Petr Štěpán a Miroslav Ondra píší svůj vlastní originální příběh. Oproti legendě dochází k výraznému posunu ve východiscích celé tragédie, což umožňuje dát ústřednímu milostnému motivu romantičtější vyznění, žárlivost jako hlavní katalyzátor neštěstí pak nahrazují jiné lidské nectnosti.

Tvůrci se rozhodli pojmout tento muzikál jako tzv. velké plátno, osudový příběh se vším, co k velkému muzikálovému divadlu patří. Je to znát hlavně na hudební stránce, takhle početný orchestr se dnes v hudebním divadle už jen tak nevidí. Skladatel Robin Schenk si nezvolil snadnou cestu v podobě líbivých a na první poslech zapamatovatelných hitů. Jeho hudba je mnohem rafinovanější a mnohdy se s ní v představení pracuje nezvyklým způsobem, kdy zpěv přechází v recitativy, místy funguje i pouze podkresově. Hercům partitura vůbec nic neulehčuje, nevím, jestli jsem někdy viděl muzikál, kde je tak často využíváno vícehlasů, Schenk skoro do každé písně vkládá souběžně zpívané monology. Přiznám se, že žánrově nedokážu soundtrack Devíti křížů úplně zařadit. Moderní hudbu ozvláštňují folklorní motivy, skladatel se hojně inspiroval i emocionální filmovou hudbou. Každopádně se jedná o originální skladby, u nichž nebude mít divák pocit, že už je někde slyšel. A minimálně song Uherské koně je jasným aspirantem na velký hit.

Scéna Emila Konečného je jednoduchá, evokuje chudé vesnické prostředí, nejnápaditější částí jsou kameny s potůčkem na forbíně. Vzhledem k tomu, že během představení dochází k minimálním změnám scény, zdály se mi přestavby přece jen příliš dlouhé. Na dobu a místo děje svou jednoduchostí odkazují i kostýmy Elišky Ondráčkové Lupačové.

V uceleně působícím vesnickém společenství dokázali autoři vytvořit hned několik zajímavých hereckých příležitostí. Elišku pojala Svetlana Janotová jako sympatickou dívku, jemnou a ostýchavou, ale přece prosazující své zájmy. Ondřej Studénka je jako Luka charismatický, herecky uvěřitelný. Po pěvecké stránce je pro něj ovšem role příliš náročná, je slyšet, že v obtížnějších partiích se docela trápí. Osobně mi přišlo, že je ústřední pár charakterově snad až příliš křišťálově čistý, i postavu Luky se autoři rozhodli ponechat bez výraznějšího temného podtónu.

I z toho důvodu pro mě byl asi nejzajímavějším charakterem záporák Kudla. Už podle jména, vzezření a chování není člověk od začátku na pochybách, že je to záporná postava. Jiří Mach mu ovšem dává natolik přesvědčivé motivace, že se nakonec vůči této postavě dostavují spíše pocity lítosti než zhnusení. Mach skvěle vystihl, jak dokáže člověka semlít utrpení prožité ve válce, což je téma mimořádně aktuální a zároveň platné po staletí. Prožité hrůzy a osamělost člověka mění a mohou ho dohnat až k děsivým činům. Tváří v tvář brutálnímu násilí se může i v normálním člověku cosi zlomit a hrozí mu ztráta lidskosti.

Příběh s pochmurným koncem projasňuje svými výstupy především všeznalá teta Adléta v zábavném podání Lenky Bartolšicové. Za zmínku stojí i postava rychtáře Heřmana, kterého Milan Němec pojal jako rozumného člověka, který se ale nechá strhnout předsudky a míněním davu, uchýlí se tak k nespravedlnosti, kterou si nenechá vymluvit.

Z hromadných scén nejlépe vyznívá slavnost svatého Matouše a symbolické zabíjení vlka, stejně jako v hospodských scénách se tu vyjevuje další významné téma muzikálu, kterým je lidská nedůvěra v cokoliv cizího. Přirozená ostražitost se lehce může zvrtnout v otevřenou xenofobii, stačí malá rozbuška, která navíc ani nemusí být moc spojená s realitou.

Trochu rozpačitý mi přišel krvavý závěr. Celkem chápu, proč se režisér Petr Gazdík rozhodl nepoužít na jevišti střelbu, vzhledem k počtu ran a přítomnosti mnoha mikroportů by to bylo asi na ohluchnutí. Řešení pomocí výstřelů v hudebním podkresu ale působilo trochu odtažitě a snižovalo syrovost této scény.

Je třeba konstatovat, že je velmi sympatické, když se české divadlo pokusí udělat muzikál světové úrovně, a ještě sympatičtější, když to skutečně vyjde jako v případě Devíti křížů. Vzhledem k tomu, že inscenace je už skoro dva roky permanentně vyprodaná, je to pro MDB jasný signál, že jít neprošlapanými cestami se někdy skutečně vyplatí.