V ambiciózním projektu Čekárna se Divadlo X10 rozhodlo zpracovat rozsáhlou literární trilogii Liona Feuchtwangera, která mapovala vzestup a důsledky nacismu v Německu.

Druhá část trilogie s názvem Oppermannovi se zaměřuje na období kolem roku 1933, kdy se Hitlerova NSDAP dostala k moci. Židovská rodina Oppermannových má prosperující podnik, který vyrábí nábytek, náhle se ale musí vyrovnat s úplně novými poměry, jež je začínají stavět do pozice druhořadých obyvatel.

Inscenace režisérky Terezy Říhové výmluvně ukazuje, jak různorodě se lidé mohou stavět k režimu "utahujícímu šrouby" a přecházejícímu k diktatuře. Martin (Ondřej Jiráček) jako hlava rodinného podniku zachovává obezřetnost a snaží se dostat mimo radar antisemitských politiků, idealista Gustav (Jan Grundman) si nepřipouští nebezpečí a nevěří, že by vzdělaný národ mohl podlehnout barbarskému běsnění, mladý Bertold (Václav Marhold) se rozhodne proti režimu bojovat, Ruth (Darija Pavlovičová) volí jako řešení útěk do Palestiny, kde věří ve svobodný život. Pak je tu také ředitel školy Francois (Hynek Chmelař), který nacistické myšlenky odmítá, ale nemá dost morálních sil a odvahy, aby vzdoroval stále agresivnějšímu učitelu Vogelsangovi (Jan Jankovský). Třídní otloukánek Váleček (Matěj Šíma) vidí v nacistické mašinérii šanci, jak se dostat na vyšší stupně společenského žebříčku, a Gustavova přítelkyně Anna (Antonie Rašilovová) zase zastává oportunistický postoj, odmítá hasit, co ji nepálí.

Autoři inscenace své postavy nesoudí, jen dávají nahlédnout do jejich myšlenkových pochodů. Sugestivně je zde znázorněno, jak primitivismus nahlodává duši národa, který dal světu Goetha a další myslitele. Nacisté (jejichž myšlenky v inscenaci stejně jako v prvním díle prezentuje Jan Bárta) dokázali svou politiku uskutečnit proto, že nikdo nevěřil, že ji myslí vážně.

Oproti Úspěchu má druhý díl trilogie větší tah na branku, varování před nebezpečím, které tvoří plíživý nástup nedemokratických pořádků, rozhodně nelze brát jen jako nějaký historický exkurz. Člověk si až bolestně uvědomuje, že mnohé promluvy by se daly po lehkých úpravách vložit do úst i některým současným evropským politikům.

Přímou aktualizací je ve druhé polovině představení zcizující monolog Jana Bárty, který doráží na diváky s argumenty jako "koho dnes zajímají nějaké koncentráky", "to by se dnes stát nemohlo", "proč divadlo nehraje o něčem jiném" a podobně. Používá při tom argumenty, které mají v repertoáru dnešní populisté. Je to mrazivé a diváka to vyvádí z komfortní zóny.

Jinak je ovšem část po přestávce o něco slabší, dopovězení osudů jednotlivých členů rodiny už nemá tu sílu, kterou disponoval závěr první půlky, v níž novým poměrům padl za oběť Bertold, který se nedokázal smířit s tím, že by měl opustit své ideály a nechat se uvrhnout do mravního bahna.

Jsem zvědavý na závěrečnou část, ale už teď můžu říct, že si za tenhle projekt X10 zaslouží palec nahoru.