Česká spisovatelka s bulharskými kořeny Bianca Bellová vyhrála se svojí novelou Jezero v roce 2017 cenu Magnesie Litery. Nyní se spojila Kolonie, z.s., Divadlo X10 a A studio Rubín, aby mohl příběh o dospívání na pozadí ekologické katastrofy ožít i na divadelních prknech. Konkrétně na scéně A studia Rubín, kde Jezero naplňuje dramaturgický plán sezóny 2019/2020, jehož název zní „O čem jsme zapomněli mluvit".

Divadelní adaptace a režie se ujala Lucie Ferenzová a její vize, kam a jakým způsobem má inscenace směřovat a dojít, je vizuálně velice působivá, a také je evidentní, že zvolila herecké obsazení kvartetem tvůrců, kteří o svých rolích detailně přemýšleli.

Základní dějovou linkou je příběh chlapce Namiho. Prostředí, v němž vyrůstá, je Boros a vysychající jezero poblíž. Jeho dětství poznamenává absence matky a určitá vyprahlost nejen vodní plochy, ale také lidí, kteří ho obklopují. Přestože zde poznává i svoji první lásku Zazu, daleko silnější touha je opustit domov a vydat se do světa, který by mu pomohl nalézt odpovědi na jeho otázky. Poté, co přijde o prarodiče, mu už nic nebrání vydat se na cestu. Ta je pak zásadní pro jeho dospívání a přeměnu v muže.

Postavu Namiho hraje Vojtěch Hrabák a jedná se o jeden z jeho nejlepších výkonů, které jsem doposud viděl. Snad je to souzněním s rolí, ale ten vývoj postavy je právě především díky hereckému výkonu velice uvěřitelný. Dětskou naivitu a nejistotu střídá, potom co se Nami vydá na cestu, tvrdý střet s každodenní realitou života ve velkém městě, kde nedostanete nic zadarmo. Přesto v sobě nachází překvapivě dostatečné množství síly, trpělivosti a vůle. V kombinaci s vnitřním hledáním sebe sama a samotou, které je vystaven, je postava Namiho obdivuhodná. A poté, co dokáže najít svoji matku, sledujeme jeho pokračování v cestě životem už jako dospělého muže, jenž se svojí nabitou vyspělostí dokáže dále obstát.

Ostatní účinkující neměli nijak zvlášť jednodušší herecký úkol, než dostal Vojtěch Hrabák. Zbývající trio muselo na nevelkém prostoru zvládnout obsáhnout hned několik rolí, přičemž jejich charaktery byly pro příběh Namiho určující. Anita Krausová, která je podepsána rovněž pod dramaturgií, zvládla zahrát Namiho babičku i kouzelně roztomilou Zazu, ale nejzajímavější výkon předvedla v postavě Namiho matky, ženy, která to v životě skutečně neměla jednoduché. Perfektní výkony ve svých postavách podával také Jakub Gottwald. Kromě toho, že ztvárňuje například nijak bystrého puberťáka, ale také Starou dámu, má za úkol být i průvodcem představení. Naladit se tedy na jeho vlnu je pro diváka dost důležité, ale myslím, že i Jakub Gottwald všechny své postavy obdařil přesvědčivou směsicí humoru a hravosti. Posledním do magické čtyřky je pak Jiří Štrébl. Také on ztvárnil hned několik rolí, a pokud bych měl vyzdvihnout jednu postavu, byl by to jeho Předseda. Veskrze nepříjemné a zákeřné osobě dokázal vdechnout jak hrubost, tak i určitou lidskost. Přesně tak jak to umí právě Jiří Štrébl. A samozřejmě stejně jako ostatní i on zvládl dobře i další své postavy.

Zajímavosti a poutavosti inscenace také pomáhají další prvky. Je to určitě výprava Andrijany Trpković a Tomáše Bukáčka, která evokuje svojí extravagantností divoká devadesátá léta nebo přesun publika v polovině představení do předsálí s přímým přenosem v TV a možností objednat si u přeplněného baru něco k pití. Nejedná se však o něčím ozvláštněnou přestávku, ale o znázornění přelomu v Namiho životě, protože právě scéna v předsálí s tancem Anity Krausové a srdečného pohoštění z rukou Jiřího Štrébla se Nami poprvé ocitá v pro něj dosud neznámém „velkém" světě.

Jezero na scéně A studia Rubín je intimní příběh dospívání ve světě, kde na pozadí ekologické katastrofy se odehrávají i menší, rodinné a osobní tragédie, ale dokážete-li se vcítit a jít s postavou Namiho, můžete projít podobně jako on očistným procesem a uvědomit si třeba i svoji cestu. Ať už jste ji někdy prodělali nebo vás to teprve čeká. Že vás tato inscenace vtáhne skoro nepochybuji, protože tvůrci pro to udělali maximum. Takže teď už je to jen na vás.