Friedrich Dürrenmatt napsal svoji hru Komplic v roce 1973. Ta je věnována věčnému tématu korupce, jež prostupuje celou společností. Pohled, který Friedrich Dürrenmatt pro tuto problematiku zvolil, obsahuje prvky černého humoru a univerzálnost tématu zase zajišťuje de facto stálou aktuálnost. Přesto samozřejmě velice záleží, jakým způsobem tvůrci látku uchopí, a jakým stylem chtějí divákovi Komplice představit. Zatímco v české premiéře v roce 2008 jej v Divadle Na zábradlí uvedli jako podobenství divokých českých devadesátých let, jež symbolizovaly mimo jiné tzv. Orlické vraždy a na vzniku inscenace se podílel jako odborný poradce plukovník Jan Kubice, jehož zpráva z roku 2006 upozornila na proniknutí organizovaného zločinu do státní správy, v Dejvickém divadle Komplice aktuálně nastudovali jako mix zábavného komiksu, detektivky bez hrdiny a cynické parodie. Úspěchu uvedení Komplice v Divadle Na zábradlí také pomohlo tehdejší obecně kladné přijímání cool dramatiky. David Šiktanc se svým týmem zvolil přirozeně jiný přístup.

Základem se stala nadsázka, přičemž se představení překvapivě často stáčí až do vod grotesky a frašky, ale jelikož zůstává zachován onen nadhled příjemně přirozený, nepůsobí Komplic nijak lacině nebo lehkovážně. Ačkoliv jsou temná zákoutí příběhů podávána s notnou dávkou humoru, je ponechán i dostatek prostoru pro vyznění původního apelu textu. Navíc tvůrci mohli vynechat jakoukoliv snahu o konkrétní podobenství například se současnou politickou garniturou, protože Dürrenmattův odkaz, že „v tom jedeme všichni", je více než patrný. To sice nekoresponduje s dramaturgickou poznámkou v programu k představení, jež nesouhlasí se základním autorovým východiskem, v němž jsme součástí mechanismu světa, který není možné změnit, ale v inscenaci je tato Dürrenmattova báze zachována. Stejně jako další dvě. První, že vše je dílem náhody, a druhá, že jedinou očividnou motivací je pomsta.

Komplic začíná vysvětlujícím monologem postavy Doca v podání Martina Pechláta. Divák je tak přehledně uveden nejen do děje, kdy pozná, že Doc je bývalý úspěšný chemik, na něhož dopadla úsporná opatření a nyní se skrze provozování taxislužby a seznámení se s Bossem, mafiánem, kterého hraje Tomáš Jeřábek, ocitá v hlubokém podzemí, v němž vládne takzvanému nekrodialyzátoru. Zařízení, jež své oběti nechává volně odtékat kanalizací. Ovšem o takové služby je přirozeně čím dál větší zájem a doposud jinak kupodivu nijak zvlášť zúčastněný Doc se začne dostávat do nebezpečného a snad i neřešitelného soukolí. Do děje vstupují další postavy a příběh začíná balancovat na hraně zajímavosti jednak z vyústění, ale také z celkového vyznění Komplice, které slibuje silnou katarzi.

Komplic svojí uvolněnou hravostí připomíná ty nejlepší inscenace Dejvického divadla. David Šiktanc má za sebou různorodé režie na mnohých českých jevištích a jsem přesvědčen, že možnost pracovat v Dejvickém divadle tak dostal nejen oprávněně, ale jako by se zdálo, že i za odměnu. Výjimečnost zdejší scény si vedení pečlivě hlídá, a je dobře, že „ukázat se" na prknech Dejvického divadla tak mají důsledně vybraní umělci. Zvolený odlehčený styl inscenace pak nenuceně, ale o to více trefně, doplňují další složky inscenace. Mám na mysli především chytlavou hudbu zkušeného divadelního skladatele Ondřeje Švandrlíka zdůrazňující uvolněnou atmosféru či jednoduchou a funkční scénu Jana Štěpánka, které vévodí igelitový domeček obsahující zmíněný nekrodialyzátor, jehož stěny jsou zahalené hustou mlhou. Zbytek laboratoře, v které se odehrává celý děj, pak stačilo sestavit jen náznakově. Více prostoru tak mohou efektně využít pojízdné boxy plné mrtvol. Jistý si však nejsem výběrem kostýmů. Rozumím, že v rámci zachování grotesknosti, byl zřejmě fantazii povolen větší výběh, ale u postavy policisty Copa, v jinak bravurním podání Jaroslava Plesla, odváděl nesmyslně blikající ohoz pozornost od naléhavosti dění na jevišti. A to zrovna ve scéně, která je klíčová a rozhodně nejvážnější.

Text Komplice, který David Šiktanc ctí, umožňuje účinkujícím zajímavé sólové výstupy, což možná ve finále trochu ubralo na komplexnímu vnímání hereckých výkonů především skrze spolupráci, ale rozhodně to neubralo na dojmu ze hry jako takové. Navíc měl David Šiktanc evidentně dobrou ruku při výběru herců a vytáhl z nich to nejlepší. Martin Pechlát v roli Doca působil celé představení konstantně pragmaticky, odevzdaně. Postava, která „jen dělá svou práci" byla prezentována skvěle. Zhruba měsíc před premiérou jsem zaznamenal, že Martin Pechlát nahradil kolegu Hynka Čermáka. Pokud tedy měl takto krátkou dobu na nastudování, tak to klobouk dolů. A upřímně si ani v roli Doca nedokážu Hynka Čermáka představit, jak jej jako herce ctím. Pro mě velmi milé překvapení byl výkon Tomáše Jeřábka coby mafiánského bosse. Jeho civilní pojetí jinak negativní role příjemně zapadlo do nastolené atmosféry. Příjemně nenuceně pak působil právě ve svých monolozích, kde na povrch vyplouvala jeho chladná bezohlednost. Zaslouženou pozornost na sebe nechal strhnout Jaroslav Plesl jako náčelník policie Cop kdykoliv se objevil na jevišti. Svůj smysl pro situační humor budící až dojem improvizace prokázal několikrát. Jeho krysí kreace či pohrávání si s vlastním fyzickým nedostatkem byla ryzí komika, ale vrcholem celé inscenace byl jeho monolog definitivně odkrývající svoji motivaci, ale také zákulisí celého systému, nastolující onu žhavou otázku, kdo že je tu vlastně komplic. A posledním příjemným překvapením pak byla hostující Agáta Kryštůfková. Její dívka Ann sloužila v příběhu především jako rozbuška pro směřování dalšího děje, ale scénu, v níž mohla podlehnout úmyslně přehnané grotesknosti, zvládla s obdivuhodnou energií a vložila do inscenace přesně onen potřebný dojem ženského elementu, který by zde jinak chyběl. Výtečná volba Davida Šiktance. Ostatní účinkující ve svých spíše epizodních rolích nijak nezklamali. Ať už se jednalo o Pavla Šimčíka nebo Lukáše Příkazkého. Jen mi bylo líto, že Jan Jankovský dostal prostor až na konci představení. Dějově to samozřejmě naprosto sedělo, ale myslím, že v tomto inscenačním stylu by byl jako ryba ve vodě.

Dejvické divadlo má na od 2. 2. 2020 na repertoáru další hru, která by mohla diváky těšit i několik let a nic neztratit na své kvalitě. David Šiktanc se i přes vábivost textu nezaměřil do laciného strefování současného establishmentu, ale vytvořil vtipnou a hravou inscenaci plnou zajímavých a povedených hereckých výkonů. Přestože se Komplic v první řadě tváří jako komiks a groteska, je také propracovanou detektivkou, a především důsledně ve svém finále propojí všechny nitky příběhu a nastaví ono nepříjemné zrcadlo. V něm pak můžeme zahlédnout, že spolupráce je nedílnou součástí viny, a že i zdánlivě nepostihnutelný cynismus mocných lze překonat. Jestli nekrodialyzátorem nebo například upřímným výsměchem, už je ponecháno na každém z nás, protože stejně jako každý z nás může být komplicem, tak jím také být nemusí. Svobodná volba ještě stále žije či spíše přežívá.