Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Dlouhá cesta ke svobodě
Lukáš Holubec, 26.12.2019

Slavný titul Romeo, Julie a tma, který po svém prvním vydání v roce 1958 působil trochu jako zjevení si pro dramatizaci vybrali v Divadle v Dlouhé. V době vzniku předlohy nebývalo ještě běžné zpětně se dívat na obraz protektorátu bez komunistické propagandy a realita, která by vykreslovala Čechy jako normální, ve velké většině strachem trpící bytosti a nikoliv černobíle, ale věrně, se rovněž nehodila do krámu totalitnímu státu. A tak intimní příběh o lásce mezi českým studentem a židovskou dívkou určenou k transportu zapůsobil v tehdejší společnosti natolik, že vzápětí vznikla i jeho filmová podoba.


Pomineme-li, že se jedná o ideální dramatizaci k návštěvě škol, přináší nové nastudování této temné novely i další pozitiva. Je to vynikající příležitost pro dva mladé herce, konkrétně Marii Poulovou a Pavla Neškudlu, a rovněž může v dnešní rozdělující se společnosti působit jako sjednocující celek, ale to už tak trochu promlouvá má naivita. Přesto tvůrci nové dramatizace, režisérka Hana Burešová a syn autora novely Jana Otčenáška Štěpán Otčenášek stvořili hru, která má ambice oslovit současného diváka, jež přemýšlí nad narůstajícím vlivem nacionalistů, populistů a xenofobů v Evropě.


Scénář je obohacen o citace z dobových dokumentů a čerpá i z knih Jiřího Weila Život s hvězdou a Josefa Škvoreckého Sedmiramenný svícen. Přesto je zachován ústřední motiv setkání, ukrývání a lásky mezi studentem Pavlem v podání Pavla Neškudly a Židovky Ester, kterou hraje Marie Poulová. Ostatní účinkující nemají tolik prostoru, ale rozhodně dokazují, že jejich postavy nejsou zcela černobílé. Dokonce i kolaborant Rejsek v přesvědčivém ztvárnění Miroslavem Hanušem má své nejednoznačné chvíle.


Působivosti inscenace zcela zásadně nahrává její audiovizuální pojetí. Scéna se dělí na čtyři prostory. Po stranách je to kuchyň Pavlových rodičů, v nichž se odehrává především strach o syna, a krejčovská dílna Pavlova otce, v němž dochází jednak k výpadům kolaboranta Rejska, tak k promluvám Čepka v podání Martina Matejky s Pavlovým otcem, jehož hraje Tomáš Turek. Jejich dialogy zobrazují prostou nemohoucnost postavit se vládnoucímu zlu. Zadní portál se mění podle průběhu děje. Jednu dobu je ulicí a jindy zase pavlačí. A uprostřed jeviště je na šikmé ploše postel, úkryt, kde Pavel Ester schovává. Přestože prostorově může působit otevřeně, sklíčenost cely je patrná a zranitelnost a možnost prozrazení jako by pocházela odkudkoliv. Scéna Davida Marka je tak plně funkční.


Stísněnosti inscenace dodává i světelný design v podání Filipa Weisera. Je to především hra se stíny, které tvoří jednotlivé postavy znázorňující davy na ulici nebo sousedy na pavlači. Z této hry světla a tmy jde určitý neuchopitelný strach, jejž ještě umocňuje nepříjemně, ale trefně zlověstná hudba Ivana Achera. Přičtu-li k tomu i dobová rozhlasová hlášení je autenticita období heydrichiády dokonalá. Povedené kostýmy Hany Fischerové pak také zapadají do kontextu realistického pojetí hry.


Atmosféru permanentního strachu však neztvárňuje pouze audiovizuální složka inscenace. Jsou jimi i více než povedené herecké výkony. Pavel Neškudla prodělá výrazný posun z bezstarostného studenta v strachem pohlceného muže o svoji lásku. Své obavy o osud své milé však pečlivě skrývá. Alespoň před Ester, což je roztomile smutné. Marie Poulová působí jako Ester plaše, bezbranně, ale v narůstající důvěře v Pavlovu ochranu i ona polevuje a nechává své romantické emoce vyplout na povrch. V bezútěšné situaci tak působí jejich vzájemné vzplanutí, touhy a čistá láska jako ideální zbraň proti zlu. Škoda, že tomu tak je jen v pohádkách, a ne v časech lovu na lidi se židovským vyznáním. Dalším strachem projevující se v inscenaci je ten rodičovský v podání Marie a Tomáše Turkových o svého syna Pavla. I přes menší prostor je zde patrný, stejně jako strach panující v krejčovské dílně vyjádřit svůj svobodný názor na protektorát.


Jestliže chvílemi působí jazyk postav snad i díky původnímu textu částečně zastarale a možná až mechanicky, viděl jsem i v tomto dobové připomenutí, kdy se lidé snažili pečlivě skrývat své emoce, například při poslechu hlášení o popravených spoluobčanech, a vyjadřovali se poněkud strojově s pocitem, že tak jsou více v bezpečí a neohroženi okolím, kterému leckdy stačilo málo, aby vás přivedlo do neštěstí. Určitá přímočarost je ale z inscenace patrná. Vypodobňuje příběh jako souboj dobra a zla, stejně jako si vizuálně hraje se světlem a tmou. A taková doba byla. Ač jsou jednotlivý lidé ve většině případů nečernobílí, masa už většinou působí radikálně.


Romeo, Julie a tma rozhodně dokáže diváka od samého začátku vtáhnout do příběhu a nepustit. Není potřeba se bránit případným emocím, které v nás hra probudí. Ústřední pár prožívá žel nemožnou cestu ke svobodě. Tu prožívají jen v několika málo intimních chvilkách, jež jim svět dopřál a my nemáme možnosti tuto křehkou a ničím proviněnou dvojici přenést do bezpečí. Nakonec si alespoň mohla Ester vybrat, zda zvolí cestu ke svobodě dlouhou skrze možná schovávání, byť evidentně bez možnosti trvalé záchrany, nebo krátkou cestu, kdy vás zbraň nepřítele pošle na tu nekonečně dlouhou svobodnou cestu, z níž už ale není cesty zpět. Divadlo v Dlouhé v každém případě vytvořilo inscenaci, která by se měla udržet dlouho na repertoáru a nezbývá než ji navštívit.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.