Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Duševní rozklad člověka aneb když se vám táta definitivně ztrácí
Lukáš Holubec, 13.3.2018

V Městských divadlech pražských na jevišti Rokoka může aktuálně divák navštívit inscenaci, jež se věnuje naprosto zásadní chorobě a je zpracována ve všech směrech jednoduše fantasticky. Neurodegenerativní onemocnění mozku, které se projevuje ztrátou nervových buněk, popsal před více než sto lety německý lékař Alois Alzheimer, podle jehož jména také choroba dostala svůj notoricky známý název. Alzheimerova nemoc je indikována u 3 % populace mezi 65 a 74 lety, u 19 % populace mezi 75 a 84 lety, a u lidí starších 85 let se jedná dokonce o neuvěřitelné číslo 47 %. V překladu se tedy Alzheimerova choroba týká každého druhého seniora, jenž oslavil své pětaosmdesáté narozeniny.

Hru mladého francouzského dramatika Floriana Zellera Otec už v naší zemi nastudovalo před třemi lety Městské divadlo Kladno, které jej uvádělo společně s dalším autorovým dílem Matkou. Pod názvem Táta jej také uvedlo Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Ani na jedné scéně však z různých důvodů nevydržela inscenace ani dva roky. Troufám si tvrdit, že v Divadle Rokoko Otec vydrží déle. Bylo by hodně necitlivé, kdyby jej například nové vedení divadla chtělo stáhnout předčasně.

Příběh ve zkratce pojednává o osmdesátníkovi, kterého Alzheimerova nemoc zákeřně okupuje a divák sleduje sugestivně zpracovaný rozpad jeho do té doby fungujícího světa. A právě postupný duševní rozklad a absolutní dezorientace v čase, prostoru i vztazích, což je pro tuto nemoc typické, jest konceptem celé inscenace. Režisér Petr Svojtka k tomu také využil všechny možné prostředky. A tak kromě nesporného hereckého mistrovství výtečně podporuje štěpení mysli hlavní postavy zajímavě neuchopitelná hudba v podání Vladimíra Nejedlého, a také jednoduchá, ale nápaditě přemisťovaná scéna Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové.

Největším přínosem inscenace je snaha, a dodávám, že stoprocentně úspěšná, zobrazit svět očima nemocného. Divák je pochopitelně zdravý a nemůže se vcítit do ústřední postavy a jeho myšlenek zcela, ale o to více je dojem silnější. Osmdesátníka Andrého, jehož choroba postihla, ztvárnil dost možná ve své životní roli Jan Vlasák. Jeho výkon je úchvatný po všech stránkách. Od pohybové složky, přes zobrazení nerudnosti, zmatenosti, ublíženosti. Naprosto zásadní je pak klišé, které se již použilo jako vrcholné ocenění nejlepších herců historie, a sice že „vše dokázal zahrát očima". V tomto případě je v očích Jana Vlasáka klíč, jak do jeho postavy proniknout a společně s ní tápat a cítit bezmoc a nemožnost absolutně cokoliv udělat s pocitem vlastní ztracenosti. Na rozdíl od nemocného člověka navíc sledujete, kterak komplikujete dění všem ostatním, ale především svým nejbližším a cítíte, jak jimi proplouvá bolest, jež se nedá vyléčit. S nemocným trpí jeho okolí, což on neví, ale vy jako divák prožíváte soužení obou stran. Hluboký pohled Jana Vlasáka dosáhne přes celé hlediště, což je pro mne nepochopitelný divadelní zázrak, jenž umožňuje zažít kolektivně silný zážitek.

Kompaktnost inscenace pak doplňují výkony ostatních účinkujících, kteří předvádějí velmi slušný nadprůměr. Na nich stojí, aby dokázali věrně zobrazit, jakým pohledem je nemocný vidí. Většina musí hrát více postav, protože André již jednotlivé lidi ve svém životě různě zaměňuje, některé přidává, u některých si není jist, zda jsou reální, neboť sny a skutečnost až příliš splývají. Prostředí, především tedy byt jako domov, už také není jisté. Postupná ztráta samostatnosti a nutnost vyžadování intenzivní péče jest to, k čemu vše směřuje. Těžký herecký úkol dostala především Veronika Gajerová jako dcera Andrého, tedy ta, jež je hromosvodem celé beznadějné a trvale se zhoršující situace. Stejně jako ostatní obstála.

Inscenace Otec je po všech stránkách citlivá. Humor, ke kterému vybízí situace vycházející z popletených představ Andrého, se drží přesně na hraně zesměšnění. V žádném případě ale za ní. Naprosté soucítění s nemocnou hlavní postavou postupně plynule může přecházet v dojetí a slzy, což je však už na každém divákovi, jak silně příběh prožije.

Závěrem bych ještě zdůraznil, aby si diváci rozhodně pořídili program k inscenaci. Kromě zajímavých informací k Alzheimerově nemoci je v něm uveden i útržek z díla Tony Husbanda, jenž ve svém životě prožil smutný konec života svého otce, jehož tato choroba postihla. V programu je uveden jejich rozhovor, který je i graficky znázorněn v souladu s postupujícími příznaky nemoci... vše postupně mizí, jako vzpomínky v hlavě postiženého, čímž mizí i samotný člověk.

Nikdy nevíte, kdy se to stane vám nebo kdy vám bude takto mizet někdo z vašich nejbližších. O čem jsem však přesvědčen, že nezmizí, je intenzivní pocit přímého zásahu do možná leckdy skryté komory v každém z nás, v níž se se skrývá nejdůležitější lidská vlastnost, empatie.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.