Osvědčená tvůrčí dvojice Lucie Ferenzová a Dagmar Fričová je podepsána pod další novinkou A studia Rubín, kde se ve své pětapadesátileté sezóně zaměřují na témata spojená s názvem „Pouť budoucí je tvá“. Tentokrát se věnují obzvláště bolavým záležitostem, které se i mě osobně dotýkají. Enviromentální žal a probíhající klimatická změna jsou v inscenaci lakonicky nazvané Propast úzce spojeny s depresí, která sice není žádnou novým fenoménem, ale její výskyt v populaci nejen v naší republice, ale všude na světě roste. Je tedy přirozené, že i s ohledem na dramaturgický název sezóny došlo na tyto navýsost aktuální témata.

Představení začíná pobuzením herecké dvojice na velké posteli, která dominuje jinak strohé scéně. Je po večírku, nevíme, jak probíhal a evidentně jsou si vzájemně neznámé i postavy, jež hrají Jana Kozubková a Šimon Krupa. Začíná kocovina, během které se hra věnuje výše zmíněným tématům. Dagmar Fričová se během psaní textu inspirovala z knih, jež popisují klimatickou změnu, a také dokáží zřejmě dobře zprostředkovat toto téma i lidem, kteří se o ni třeba příliš nezajímají. Snažil jsem se během představení vžít do role takového člověka, a myslím, že se podařilo toto téma podat důvěryhodně. Podstatné také je, že Dagmar Fričová pracovala na textu ve spolupráci s několika odborníky, jelikož u podobně citlivého a osobně ještě citlivějšího tématu deprese je rovněž znát věrohodnost. Zpět však k představení.

Ona a on, jak si můžeme postavy třeba pojmenovat, k sobě již od úvodu příliš sympatií nechovají. Sice tušíme, že by společnou řeč najít mohli, ale zpočátku fungují spíše jako samostatné jednotky ocitnuvší se na obří posteli víceméně náhodou. Svoji duševní nevyrovnanost dávají nejprve najevo sebeprezentací, což většinou k příjemnému dialogu nevede. Je to ovšem jeden z prvotních znaků lidí procházející depresí. Přirozeně se zabývají sami sebou a svým úpadkem, který zřídkakdy chápají. Obecně pak většinou buď nemluví vůbec nebo jim aktuálně z pochopitelného hlediska trochu schází empatie. Šimon Krupa svoji postavu úmyslně pojímá jako sebestřednějšího muže, jenž životně tápe, ale potřebuje o tom své okolí informovat. Jana Kozubková sice směrem k jeho postavě působí tvrdým, nekompromisním postojem, ale evidentně prožívá hodně podobné období. Jen ho buď nechce nebo nedokáže ostatním popsat, a tak raději svěřuje své dojmy deníku.

Herecky působí dvojice účinkujících sice sehraně, ale alespoň v úvodu se věnují spíše sobě. Šimon Krupa má navíc několik momentů, kdy vystupuje ze své role, což sice působí osvěžujícím dojmem, ale jednak to není nic nového, a pak to trochu brzdí tempo inscenace. Na druhou stranu se jedná o poměrně vtipné pasáže, a právě humor a nadhled je klíčem ke hře Propast. V prostoru A studia Rubín by dost možná ani jiné pojetí nebudilo takovou autenticitu. Ač tedy leckdy přes kostrbaté posouvání příběhu a zmiňování několika často omílaných témat, jež se svojí intenzitou vyskytují čím dál častěji a vysílají hojné signály o vyhořelosti divadelníků, vyvíjí se představení zajímavým směrem a nenechá diváka ukolébat.

Téma deprese je ve hře zpracováno skutečně uvěřitelně. Samozřejmě se jedná o citlivou záležitost a nemusí být diváky vždy přijata stejně senzitivně. Předpokládám, že i v dalších reprízách bude slyšet smích i v smutných situacích, ale velmi dobře je ve hře připodobněno, jak se člověk obestoupen úzkostmi cítí, a že pomoc je těžká. Okolí jistě nepomůže tlakem, aby se jedinec přemohl a začal opět fungovat, a i sám trpící si cestu k východisku hledá složitě. Musí projít plno slepými uličkami a definitivní záchrana se stejně nemusí dostavit, čímž se dostáváme i k tématu probíhající klimatické změny, jež je rovněž složitě uchopitelná.

Přestože herecky jsou oba protagonisté silní, je otázkou nakolik jim divák jejich role uvěří. Jestli témata, o nichž hrají, nejsou daleko silnější. A otázkou také je, zda tomu nakonec není i dobře, protože ač to může být smutné, herci tu jsou od předávání poselství hry. Aby to však nevyznělo nepochopeně, Jana Kozubková i Šimon Krupa podávají velmi dobré výkony. Vzájemnou souhru pak ještě jistě doladí v reprízách. Možná by celé inscenaci prospělo i mírné zeštíhlení. Nepřišlo mi třeba úplně šťastné přílišné používání vulgarismu. Ano, je to součást hry, dokonce je to i v představení vysvětleno, ale zdálo se mi, že to představení nikam neposouvá. Naopak v situacích, kdy text má co říct, je jeho struktura výtečná. Obzvlášť se to pozná ve scéně, kdy Jana Kozubková připodobňuje planetu k boží zahrádce a připomíná, že si lidstvo spočítalo, kdy již bude nenávratně ztraceno, a přesto v destrukci pokračuje.

Propast je další inscenace na repertoáru A studia Rubín, která se věnuje vážným tématům skrze vtip a již zmíněný nadhled a sebeironii. Hra o strachu a nejisté budoucnosti je sondou do lidských duší aktuálně bolestně trpící depresí a enviromentálním žalem. Oboje se pod námi rozevírá stejně jako propast v široké posteli na scéně útulného divadelního sklepení. Jak tomu v tomto prostoru bývá, nehledejme zde v textech odpovědi, ale zásadní otázky, a doufejme, že také naději či alespoň smíření. Inscenace jistě nabízí otevřít v sobě niterné pocity, kterým se možná tolik nevěnujeme. Jaké však budou? Zřejmě rozdílné. Můžeme se cítit třeba jako Alka velká, která byla před sto osmdesáti lety vyhubena. Ano, symbolicky člověkem. Nebo hledět k zítřkům s nadějí. Anebo oboje. Propast rozhodně stojí za to, si tato témata připomenout, a to navíc příjemným a přitažlivým divadelním způsobem.