Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Nepřizpůsobiví
Lukáš Holubec, 12.8.2019

Součástí české expozice Pražského Quadriennale byl i dosud nevídaný projekt. Imerzní inscenace CAMPQ. Přestože se tento druh divadelní produkce již v naší zemi pevně usadil, CAMPQ se lišil v první řadě svým rozsahem. A tím mám na mysli nejen délku samotného představení, ale zejména dobu jeho vzniku, počet lidí, kteří se podíleli na jeho početí, tvoření až po samotný výsledek. Vzniklo něco, co aspiruje na divadelní a výtvarnou událost roku. I přes určité marginálnější nedostatky týkající se především dramaturgie či organizace byl i pro mě CAMPQ nevšedním zážitkem.

Z dosud mnou viděných imerzních inscenací řadím CAMPQ jen těšně za Pomezí. Posuzuji samozřejmě všechny složky jednotlivých projektů, ale nelze nemít na prvním místě bezprostřední dojem, který ve mně různá představení zanechala, a jenž se mi stále vrací. Pokud bych se chtěl někam ještě vrátit, bylo by to nejprve do tajemné minulosti starého městečka Pomezí, a následně ihned do integračního tábora mimozemšťanů na pražské Štvanici, kde se inscenace i s předpremiérou odehrála celkem čtyřikrát. Vzhledem k tomu, že se celý projekt přestěhoval do Českých Budějovic a v září 2019 tam proběhnou ještě další dvě reprízy, musím zde zmínit, že případný návštěvník by raději neměl dál číst.

O čem tedy CAMPQ vlastně je? Na to si jistě každý divák odpoví bezprostředně po zhlédnutí představení, možná ještě po diskuzi s tvůrci, ale pravděpodobně nejpřesněji až s několikadenním odstupem, neb šíři dojmů odpovídá rozsáhlost celého projektu. Pro začátek bych tedy alespoň přiblížil výchozí situaci, ze které pak vykvétají takřka neomezené možnosti, jakým způsobem prožít noc mezi mimozemšťany.

CAMPQ je integrační tábor pro čtyři mimozemské civilizace, jejichž domovy byly z různých příčin zničeny a před nedlouhou dobou narazily na naší planetu. Po celém světě vznikla podobná ghetta, ale návštěvníci se ocitají v tomto konkrétním, na pražské Štvanici. Přichází v podvečer na jakýsi den otevřených dveří, jehož cílem by mělo být seznámení se se zmíněními civilizacemi, a na jeho základě uskutečnění výběru jedinců, kterým by měla být poskytnuta adaptace ve světě za zdmi tábora. Z tohoto stručného popisu je patrné, že na inscenaci se mohli a také skutečně vyřádili scénografky, scénografové, kostymérky a kostyméři. Vždyť kromě architektury samotného ghetta dostali zadání stvořit čtyři civilizace, byť jedna z nich byla nápadně podobná krystalu. Avšak i ta byla uznána za živou formu.

Než se omezený počet diváků dostane přes vstupní bránu, vedle níž probíhá i nenápadná demonstrace zřejmě velice slušných lidí držící cedule s roztomilými hesly radící například mimozemšťany vykastrovat nebo povolávající do zbraně rytíře a svatého Václava, mají návštěvníci krátký čas pro rozkoukání se. Ovšem oficiální začátek dne otevřených dveří začíná s postupným západem slunce.

Šéfem tábora je na pohled distingovaný a usměvavý Jakub Šabata v podání Jiřího Böhma. Dvojici moderátorů večera Tomáše Hampla a Davida Šnajdra pak ztvárňuje Dan Kranich s Vojtěchem Vodochodským. A právě tato trojice lidí uvádí prezentace kmenů, které v táboře přebývají. Diváci se tak nenásilnou a poutavou formou seznamují alespoň se základními znaky mimozemských civilizací. Zde by bylo vhodné zmínit tvůrce, kteří stojí za hudební složkou, mistry světel, zvuků a další a další. Popisovat je jmenovitě by zabralo dost místa, a tak věřím, že ti, kteří se chtějí dozvědět, kdo co vytvořil, si minimálně seženou a pročtou program k představení. Ono ani není jednoduché zjistit, kdo přesně pod čím je podepsán, ale to není tak podstatné. Tento úvod jako celek dopadl jednoznačně dobře. Předmětem představování jednotlivých kmenů je pak nejen přiblížení jejich schopností či charakteristických vlastností, ale především výzva pro volbu. Každý divák při vstupu do tábora totiž obdržel tři žetony, a může je poskytnout těm jedincům, kteří pak budou vyvolení a rozšíří svoji adaptaci na naší planetě i za zdmi tábora. Začíná tak soutěž, na jejímž konci by měla být trojice mimozemských bytostí dostatečně přizpůsobených pro život v lidské společnosti. Ač pěvně přesvědčen, že hlasovat nebudu, neb to nekoresponduje s mým přesvědčením, po konci tohoto úvodu zbývalo jediné, vyrazit do tábora na seznamku.

A zde již je to samozřejmě na každém divákovi, jakým směrem se bude ubírat. Imerzní divadlo nabízí mnoho možností. Někdo se drží konkrétní postavy, jiní se zase snaží pochytit co nejvíce z děje, a někteří jen tak plynou prostorem a vnímají atmosféru. Já zvolil třetí možnost, neb držet se konkrétní postavy by byla škoda vzhledem k jejich rozmanitosti a děj si diváky ve větším případě našel sám. Naštěstí už netrpím skleslostí vyplívající z pocitů po konci imerzních představení, že mi něco uniklo. Tak tomu bude vždycky a dějových linek navíc bylo samozřejmě zrovna v CAMPQ nepřeberné množství.

A jakéže kmeny se v integračním táboře nacházely? Lidem nejbližší Zeyris. Technologicky vyspělý národ, schopen také se nejvěrohodněji člověku podobat. Z hereckých výkonů této civilizace nejvíce vynikla čtveřice Tomáš Drápela, Jakub Gottwald, Hynek Chmelař a Natália Drabiščáková. Ale s těmi jsem také byl nejvíce ve styku. Jistě i trojice svatebčanů Nataša Mikulová, Václav Švarc a Richard Fiala se plně oddala svým rolím, jen jsem se holt pohyboval příliš často někde jinde. Roztomilým kmenem byly pak Attas. Civilizace založená na kolektivním vnímání, absolutně oddaná své královně působila zcela bezelstně. Svoji jednoduchostí si skoro až říkala o roli domácích mazlíčků, ale člověk přirozeně musel zjistit více informací, aby si o nich udělal obrázek. Tomu nejvíce pomohla právě setkání s královnou v uhrančivém podání Františka Hniličky. Jestli se mi někdy zase bude zdát o mimozemšťanech, je dost možné, že do party k E.T.mu, Vetřelci, Predátorovi, Critters a Lasicovi se Satinským přibyde i královna kmene Attas. Další civilizací v táboře byly Fénické ženy. Éterické bytosti živící se uměním. Žel jejich potrava musí nejprve projít ohněm, jako ony samy v dvouročních cyklech, aby opět jako pták Fénix povstaly. Svoji rychlostí sice připomínaly umírající lenochody, ale jinak byl tento kmen s průsvitnými těly velice zajímavý a mně osobně sympatický. Značnou část večera zabraly jejich různorodé rituály, ve většině případů velmi působivých. Z hereckých výkonů bych jistě vyzdvihl Kamilu Janovičovou a Anežku Hessovou, ale opět zřejmě proto, že jsem se jejich konkrétních příběhů držel nejvíce, což vzhledem k jejich rychlosti nebyl zvlášť velký problém. Posledním kmenem byly kosmičtí ježci. Jak jsem již napsal, jednalo se různě veliké krystaly a ač nepohybující se, jejich význam měl na celou inscenaci velký vliv.

V táboře samozřejmě nechyběli ani lidé. Kromě zmíněných moderátorů a ředitele dostali dostatek prostoru i táboroví lékaři v podání Tomáše Kobra a Pavla Oubrama. Osobně jsem se žel poměrně míjel s hlavními zápletkami týkající se zdravotní sestry, kterou ztvárnila Kateřina Císařovská a učitelky, jež hrála Eliška Boušková. Naopak jsem o to více držel krok s nenápadnou dvojicí security Petrem Šmídem a Vítězslavem Piskalou, jejichž postavy měly takřka zásadní význam pro děj, ale samozřejmě těžko říct, neb jsem přirozeně nebyl vždy a všude, čímž se ale dostávám k velmi důležitému aspektu projektu CAMPQ, kterým je jeho promyšlenost.

Už jenom tím, že na scénáři se podepsali čtyři lidé, přičemž se jednalo v rámci projektu Fabulamundi o mezinárodní spolupráci, značí složitost celého projektu. K tomu připočtěme čtyři režiséry a sedm scénografů. Skutečně hluboce obdivuji, že tak monstrózní součinnost vyplodila jednotný tvar. Scénografie si zaslouží zvláštní uznání. Stvořila totiž unikátní expozici v rámci intergalaktického adaptačního tábora a již samotná návštěva výstavy musela být pro mnohé zážitkem. Již se opakuji, že těžko vyjmenovat poctivě všechny, kteří si to zaslouží, ale jistě velkou zásluhu na výsledné instalaci měli architekt Petr Jakšík a urbanista Radek Kolařík.

Vrátím se však k samotné inscenaci. V CAMPQ bylo daleko důležitější než u kteréhokoliv jiného divadla být aktivní nebo se alespoň pohybovat v místech, na nichž docházelo ke konfrontaci s mimozemskými bytostmi. V rámci úvodu večera byli sice diváci nabádáni, aby se kontaktu s obyvateli tábora nebáli a ptali se na všechno možné, ale pochopitelně každý návštěvník je jiný, a také od večera něco jiného očekává. Každopádně vyhnout se přímým rozhovorům znamenalo velké ochuzení. Zde opět zmiňuji obdivuhodnou přípravu tvůrců, neb myslím, že každého z obyvatel tábora vybavili nesmírnou zásobou informací o historii vlastní civilizace, o charakterech a o tom, co se kdy a kde stalo. Divák se mohl ptát kohokoliv na cokoliv a takřka vždy se dozvěděl odpověď zhruba takovou, jakou by jistě dostal v podobné reálné situaci.

Samotný večer se dal rozdělit na tři části. Již zmíněný úvod, následné seznamování se s kmeny, atmosférou v kempu či odhalování různých nejasností a poslední třetinou, kterou odstartovalo vyhlášení tří jedinců, jež byli v rámci hlasování vyvolení pro opuštění tábora a adaptaci ve světě venku. Tím začala nejdramatičtější část noci, žel však také jediná, ke které jsem měl několik výhrad. Jednou z nich byla nelogičnost myšlenky, vypustit mimozemské bytosti nehlídané z tábora, ale chápu, že pro navazující zápletky to bylo nezbytné. Druhou byla nepromyšlená organizace při hlavním zvratu, kdy se návštěvníci již nemohli svobodně pohybovat po táboře. Opět chápu v rámci autentičnosti toto jednání, ale přeci jen se pořád jednalo o divadlo a diváci byli ochuzeni o možnost svůj zvolený vlastní směr dále následovat. A posledním nedostatkem byl samotný konec, který se v mnou viděné repríze technicky úplně nepovedl, což mi žel pokazilo „vau efekt", ke kterému člověk šest hodin směřoval.

Rozhodně však ve mně celý projekt CAMPQ zanechal nezapomenutelné pocity, které od divadla a umění vyžaduji. Ty ještě umocnily i následující diskuze s tvůrci či jinými návštěvníky představení. Heslem „Ikarus, Ikarus" znějícím nad adaptačním táborem a znamenající konec inscenace totiž pro mě hra neskončila. Dlouze ve mně rezonovala a rozhodně podnítila i zvědavost ohledně jejího vzniku, obsahu scénáře, funkčnosti instalace a pocitů tvůrců, kteří se na CAMPQ podíleli, neboť jejich nasazení bylo neskutečné, a tím nemyslím jen účinkující, pro které muselo být nesmírně vyčerpávající hrát šest hodin svoji roli, přičemž být neustále připraven na jakýkoliv nečekaný zásah, především ze strany diváků, ale mám na mysli úplně všechny, kteří přiložili ruku k dílu, jež dosud na českých divadelních scénách nebylo k vidění.

Poslední odstavec měl být závěrečným poděkováním všem, kvůli kterým jsem mohl prožít noc plnou zážitků a opětovným ujištěním se, že lidské hodnoty, charaktery, vlastnosti a touhy by měly zůstat výhradně na stále ještě trochu modré planetě a to až do jejího blížícího se konce. Snad tedy lidstvo ve své neskonalé pýše schovávající se za termíny „lidské hodnoty" a „ideály" nebude mít možnost svoji nepřizpůsobivostí nakazit jiné civilizace, jak tomu bylo v CAMPQ. Na rozdíl však od konce inscenace jsem zůstal optimistou. Pro jiné civilizace jsme nezajímaví, takže k nám nezamíří, a my jsme jako lidstvo taková sebranka, že si tu v klidu již brzy zažijeme vlastní armageddon. I bez ježků.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.